Nekonečná fronta lidí různého věku se táhne až za roh. Bez ohledu na nízkou teplotu a mrazivý vítr tu stojí desítky minut, aby jim po zdlouhavém přešlapování ochranka konečně otevřela mohutné dubové dveře, za kterými se nachází vytoužený poklad.
Národní dědictví oblečené do zbrusu nového kabátu. Také já se jednoho studeného prosincového dne vydávám na tolik očekávanou návštěvu jedné z našich nejvýznamnějších památek. (V únoru je celá historická budova zavřená kvůli zkouškám všech technologií a bude se připravovat na finální kolaudaci. Znovu se návštěvníci budou moci pokochat až v březnu.)
Sotva se ocitnu ve vstupní síni, všimnu si především toho, jak je vestibul nablýskaný. Mramor se leskne, až se od něho odráží světlo. Člověk si tu připadá jako v paláci, kde se konají ty nejhonosnější společenské akce. A přitom kolem postávají lidé v džínách, bundách a čepicích, kteří jsou nedočkaví, až si konečně prohlédnou zrekonstruované interiéry i nové výstavy.
Nejprve se pokochám vstupním vestibulem. Nádherný kazetový strop nese dvacet sloupů, které jsou přes čtyři metry vysoké. Sloupy jsou ze švédské žuly a jejich vršek a spodek tvoří kararský mramor a podstavec černý diorit. Zajímavostí je, že zbylé polosloupy a pilastry jsou z umělého kamene, který je věrnou kopií cenného přírodního materiálu.
Vstupní vestibul se také může pochlubit osmi bronzovými sochami českých vladařů a významných osobností, jejichž autorem je německý sochař Ludwig von Schwanthaler. Podle jeho návrhu je v letech 1847-67 odlil Ferdinand von Miller.
Uprostřed levého ochozu vestibulu stojí socha bájné kněžny Libuše, která v pravé ruce drží svitek s plánem Vyšehradu a latinským textem svého proroctví, naproti ní se nachází kníže Přemysl Oráč s radlicí a knížecí korunou. Proti vchodu vlevo je umístěna plastika českého krále Přemysla Otakara II. se štítem a se svitkem, napravo je pak čtvrtá socha, představující knížete sv. Václava.
Když odkládám bundu, šatnářka mi sděluje, že denně muzeum navštíví přes tři tisíce lidí. A průměrná návštěvnost od 28. října 2018 podle dostupných statistik napovídá, že se číslo blíží dokonce ke čtyřem tisícům. Počet návštěvníků, kteří si po znovuotevření byli muzeum prohlédnout, se ke konci roku vyšplhal na 274 tisíc.
A to byla k vidění pouze část výstavních prostor. Větší část expozice v čele s oblíbenou kostrou plejtváka a dalšími přírodovědnými exponáty se otevře až na podzim tohoto roku.
Fronta na hodiny. Zájem o návštěvu Národního muzea byl před Vánoci obrovský |
Prohlídku muzea začínám v levém křídle, kde jsou reprezentativní prostory. Lze tak nahlédnout do zasedací síně, vznosně vypadající místnosti se třemi okny, která dříve sloužila k zasedání členů správního výboru Společnosti Muzea Království českého a prezidenta společnosti.
Nelze si nevšimnout velkých kachlových kamen v rohu místnosti a také štukového kazetového stropu zdařile imitujícího strop dřevěný, skutečným dřevem jsou pak obloženy části stěn, zbytek tvoří hnědé látkové tapety. Původně zde stál dlouhý stůl se čtyřiadvaceti židlemi, kterému dominovalo křeslo a malý stolek určený prezidentovi.
Velký stůl se přestěhoval a dnes ho najdete ve vedlejší místnosti. Tou je bývalá pracovna ředitele muzea. Z plánů sice nelze vyčíst, k čemu původně měla místnost sloužit, ale dlouhá léta zde sídlila Česká akademie věd a umění.
Místnost se stala pracovnou odborného ředitele v roce 1945. Její dominantou je nábytek v biedermeierském stylu a nádherně zdobený strop. Pozoruhodnou výmalbu stropu tvoří neorenesanční fantazijní dekorativní a alegorické malby, kterým se říká grotesky.
Úchvatné interiéry Národního muzea jsou oblíbenou filmovou kulisou.
Hned naproti vchodu do pracovny začíná první ze dvou aktuálních výstav
2 × 100, která ukazuje nejvzácnější muzejní exponáty v nových, nečekaných souvislostech. Nachází se ve třech na sebe navazujících místnostech, které mají zatemněná okna a v jejich středu jsou obří vitríny s vystavovanými cennostmi.
Velmi působivé a vtipné jsou i samotné názvy jednotlivých sekcí; Stříbro chladné a hřejivé, Válka a mír, Božské a ďábelské nebo třeba Křehké a věčné. Najdete zde vedle sebe šperky Naděždy Kramářové, manželky 1. předsedy československé vlády, vycházkový oblek prezidenta Masaryka, šaty Napoleonovy ženy, antickou vázu, zlatý stodukát Ferdinanda III., vycpaného vakovlka vyhubeného v první polovině dvacátého století.
K vidění je také preparovaná lidská hlava pocházející od amazonského kmene Jívaro. Jeho příslušníci věřili, že trofej jim přinese energii zemřelého - zabitého nepřítele. Výstava zahrnuje i tajemné bedny šlechtice Bohuslava Jiruše, které mají být otevřeny až v roce 2101.
Druhá expozice je také v přízemí a připomíná 100. výročí vzniku Československa, mapuje historické milníky bývalé federace a obou států. Vedle předmětů denní potřeby, jako jsou šaty, hračky nebo třeba vybavení na tramping, je tu i svetr Václava Havla, ve kterém trávil listopadové dny roku 1989, či unikátní soubor dokumentů, které osudově ovlivnily osud našeho státu, například mnichovská dohoda nebo tzv. deklarace Hácha-Hitler.
Součástí výstavy je i historický model školní třídy, kde zájemci mohou usednout do lavic a připomenout si socialistické školství. Hned naproti jsou předměty, které připomínají rok 1968. Opět jde o na první pohled nepatrné drobnosti.
Příběh Československa. Jedna z výstav, která byla k vidění po znovuotevření muzea.
Právě neuvěřitelně pestrá směsice artefaktů, které tak důrazně vykreslují historii, zaujme nejvíce. Ukazuje, jak i zdánlivě obyčejné věci dostávají v určitý vyhrocený moment historický význam. Nostalgické a trochu mrazivé zároveň.
Po prohlídce přízemí se vydávám do nejpůsobivějšího místa v budově. Dvorana je naprosto oprávněně středobodem celého muzea. Zaujímá výšku tří pater a při její tvorbě využil architekt Josef Schulz optického klamu.
Přední a zadní rameno schodiště vedoucí z přízemí na centrální podestu se směrem nahoru zužují, zatímco čtyři ramena vedoucí do ochozu 1. patra se nahoře rozšiřují. Perspektiva pak způsobuje, že se podesta jeví při pohledu z přízemí vzdálenější a vyšší, než ve skutečnosti je, zatímco při pohledu z ochozu 1. patra působí, že je situována níže.
Člověk stoupající po schodech z přízemí má tedy slavnostnější pocit, zatímco cesta z arkád dolů mu připadá kratší a pohodlnější. Opojný pocit z místa však máte, ať už míříte nahoru nebo dolů.
Oblíbeným fotokoutkem se stala také podesta, kterou zdobí další dvě sochy od Ludwiga von Schwanthalera, vlevo stojí královna Eliška Přemyslovna a vpravo král Jiří z Poděbrad. Schodiště je z mramoru, doplněné mosaznými ozdobnými lampami, nad ním se tyčí nádherný skleněný strop, kterým prochází světlo, připomínající Průmyslový palác.
Z té krásy až oči přecházejí a já nevím, kam se dívat dřív. Mám pocit, že jsem se ocitla ve filmu a zapomněla si převléci šaty. Moje tenisky se do těchto prostor také vůbec nehodí. Představuji si pečlivě upravené dámy ve večerních róbách a střevíčkách, jak stoupají nahoru společně s elegantně upravenými pány ve smokingu.
Panteon. Část stropu jedné z nejhonosnějších slavnostních síní v zemi pokrývá prosklená klenba, tzv. kalota.
Unášena představami, které se odehrávají v době dávno minulé, jsem se ocitla na ochozu obklopující 1. patro. Nohama se dotýkám mozaikovité podlahy. Italští odborníci, kteří ji stavěli, na ni údajně spotřebovali tři a půl milionu mramorových kamínků. Výrazným prvkem jsou i velké obrazy na stěnách. Jsou na nich vyobrazeny čtyři nejznámější hrady: Pražský hrad, Zvíkov, Křivoklát a Karlštejn.
V zadní chodbě ochozu před vstupem do výstavních sálů, které jsou zatím zavřené, stojí zbývající dvě von Schwanthalerovy sochy, vlevo je to básník a spisovatel Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic a vpravo pak první pražský arcibiskup a rádce Karla IV. Arnošt z Pardubic.
Pomalu se blížím do jedné z nejslavnostnějších síní v zemi. Panteon je oslavou osobností české vědy, umění a politiky, takové završení chrámu rozumu, prostor, který vzdává hold všem, jenž se zasloužili o rozkvět vědy a kultury v českých zemích. Místo odkud byly vypravovány pohřby některých z nich, například architekta Josefa Hlávky, spisovatelky Elišky Krásnohorské nebo politika Karla Kramáře.
Obrovská síň plná bronzových soch a bust slavných a překrásného sloupoví má mramorovou dlažbu s růžicovým motivem, který nezapře nádech italské renesance. Místnost má i dva dekorativní krby umístěné ve středu bočních stěn, které přiváděly do panteonu vzduch ohřátý v kotelně, pyšní se také monumentálními obrazy na zdech, které působí jako fresky.
Jde o oleje na plátně, které zachycují výjevy z české historie. Vysoká okna poskytují výhled nejen na Václavské náměstí, ale daleko za obzor, až ke Kramářově vile.
Ve vzduchu je skoro cítit, jak se zde lámaly dějiny. Napadá mě, čeho všeho bude ještě tato budova svědkem? Ať to bude cokoliv, věřím, že muzeum bude své vyprávění předávat mnoha budoucím generacím.
Videomapping století na budově Národního muzea
27. října 2018 |
