Ve středu 14. srpna 1974 prováděla strážná objektu kolem deváté večer pravidelnou pochůzku a přitom ve 4. patře zjistila zápach kouře. Prvotní zásah hasicím přístrojem - přivezeným až ze stanoviště strážné - byl pochopitelně marný, píše podplukovník Hladík ve zprávě ze zásahu. Celou noc a dalších 13 dní se hasiči snažili požár Veletržního paláce dostat pod kontrolu viz článek o požáru.
Výkladní skříň českého průmyslu a obchodu a zejména exportérů byla zcela nedostatečně chráněna proti ohni, kóje, kanceláře a ukázkové obchody plné dřevěného nábytku, papíru a dalších hořlavých materiálů s absencí hasicích přístrojů se vzněcovaly jako domino. Po uhašení spáleniště bylo třeba vyřešit, jak s ním dále naložit.
Příběh Veletržního paláce |
Nejekonomičtější by bylo torzo zbořit, ale paláce se ujal Stavoprojekt Liberec a architekti ateliéru Karla Hubáčka (za vysílač na Ještědu získal v roce 1969 od Mezinárodní unie architektů Perretovu cenu) zmapovali historii stavby a dosáhli zápisu celé budovy na seznam památek. Do té doby byly památkově chráněny pouze obě dvorany. „Veletržní palác je pro nás dobrým příkladem raně konstruktivistické stavby, mezním bodem ve vývoji moderní české architektury a svědectvím o době svého vzniku,“ argumentovali tehdy v žádosti.
Velkolepý sen
S rozkvětem rakousko-uherského hospodářství a rostoucím mezinárodním obchodem v Praze na začátku 20. století vyvstala potřeba prezentace domácích firem a jejich produktů.
Václav Boháč, obecní starší za Národní obec živnostenskou a radikální vrstvy lidové Velké Prahy a všech českých měst, začal po svém zvolení v roce 1911 ihned prosazovat pravidelné pořádání průmyslové výstavy a založení vzorkových veletrhů.
Prahu viděl jako průmyslovou a obchodní mekku všech Slovanů a svému cíli podřídil celou svou politickou kariéru. Pro Pražské vzorkové veletrhy hledal prostor, kam by se vešly výstavní plochy, kanceláře, sklady, pošta, banka, restaurace, zábavní podniky, hotel a ubytování pro personál, celkem si představoval čtyři budovy. Tím by se položil základ Holešovic jako veletržní čtvrti, tzv. Veletržní City dle dobového žargonu.
Velká dvorana Veletržního paláce během veletrhu, 30. léta
První Veletržní palác navrhli architekti Oldřich Tyl a Josef Fuchs. Půdorys kopíroval asymetrický pozemek bývalého areálu továrny na hospodářské stroje, který navíc mění výšku směrem východozápadním i severojižním.
Linie domu v Heřmanově ulici (vlevo při pohledu od vchodu) je zalomená, domy v ulici Veverkova (za palácem) také nestojí v jedné řadě. Přesto při pohledu z jakékoliv strany vypadá palác jako obdélník, který drží pravé úhly. V tom je geniální geometrie neznámého statika, který na plánu dvojice Tyl-Fuchs pracoval.
„Například Strojní hala měla proměnlivou šířku, na severu 27 metrů, na jihu 30 metrů, a přesto působila dokonale obdélníkovým dojmem. Nejpodivuhodnější bylo tvarování Malé dvorany, která se na své jižní straně zalamuje (záda výtahových šachet nejsou rovnoběžná), její východní strana půdorysu v přízemí měřila 17,5 metru, západní jen 16,2 metru. Osové vzdálenosti sloupů nebyly stejné, lišilo se osové pole na východě i západě, v šířce i hloubce. Právě díky tomu působí Veletržní palác jako dokonale pravidelná stavba, a přitom pravý úhel by se tu hledal dost obtížně,“ vysvětluje Helena Musilová, ředitelka Sbírky moderního a současného umění, která ve Veletržním paláci sídlí od 90. let.
Skleněný výtah. Neslouží pouze k dopravě osob do jednotlivých podlaží, ale funguje i jako umělecké dílo v Malé dvoraně. V původním paláci se jezdilo dřevěnými páternostery.
Malá dvorana. Pět pater výstavních prostor je ohraničeno zaobleným bílým kovovým zábradlím.
Uvnitř si nepravidelností stěží všimnete, vyniknou hlavně na fotografiích. Vyfotit palác tak, aby stál rovně a geometrické linie spolu ladily, je velmi těžké. Palác je 120 metrů dlouhý, 60 metrů široký a 30 metrů vysoký. První a poslední dvě patra byla (a jsou) mírně zasunuta tak, že vynikla velká okna a masivní parapety, které lemovaly celou stěnu budovy a končily na její zadní části, jež byla naopak hladká a jednolitou zeď narušovala pouze okna.
Stejně jako nyní vstupovali návštěvníci velkolepým vchodem se schodištěm. Terasa v posledním patře byla osázena keři a fungovala jako venkovní restaurace. Fasádu zdobily reklamní poutače a vývěsní štíty firem, které v budově Pražských vzorkových veletrhů vystavovaly své produkty. „Pojetí hmoty a tvaru paláce je nádhernou čistou ukázkou meziválečného funkcionalismu,“ dodává Helena Musilová.
Při pohledu shora udiví, jak dokonale Veletržní palác do okolní, mnohem starší zástavby bytových domů v historizujícím stylu zapadá. I po devadesáti letech působí stále moderním dojmem, v době svého vzniku se jednalo o vrchol moderní architektury a stavební technologie.
O tom, že Veletržní palác není dokonalý obdélník, se přesvědčíte pouze při pohledu shora, na plány nebo na model.
Svědčí o tom i mírně závistivé zhodnocení budovy slavným architektem Le Corbusierem, který Veletržní palác na začátku října 1928 navštívil. „První dojem z obrovského paláce je impozantní. O mém návrhu na palác Společnosti národů v Ženevě se tvrdilo, že je nerealizovatelný. Pražské veletrhy prakticky vyvracejí takové námitky: jsem šťasten, že v Praze je realizován obrovský palác, architektura pojatá v tom duchu, jak ji propaguji (…),“ píše Karel Teige v rozhovoru s Le Corbusierem v Rozpravách Aventina.
Veletrhy se v paláci konaly až do podzimu 1941, po válce budova sloužila dopravním úřadům vlády, které jej pro veletrh uvolnily až na podzim 1946. V té době se také začalo mluvit o stavbě druhého veletržního paláce, který by tvořil s prvním palácem vizuálně pár, ale technicky by byl mnohem vyspěleji řešený, jak o tom snil před třiceti lety Václav Boháč.
Na výstavě Příběh Veletržního paláce si můžete do 8. února 2015 prohlédnout nákresy a studie tohoto paláce, na jehož výstavbu v důsledku znárodnění majetku Pražských vzorkových veletrhů Ministerstvem těžkého průmyslu v roce 1951 nikdy nedošlo. Palác převzala exportní společnost Kovo, zřídila si v něm kanceláře a v přízemí otevřela Tuzex. Naopak restauraci a kavárnu uzavřela, kino v podzemí, kam se vešlo až 600 diváků, fungovalo až do požáru v srpnu 1974.
Požár Veletržního paláce v srpnu 1974. Celou noc a dalších 13 dní se hasiči snažili požár Veletržního paláce dostat pod kontrolu.
Místo obchodu umění
O torzo se začala zajímat Národní galerie, která v té době sbírku moderního umění vystavovala v Městské knihovně. Stejně jako chtěl Václav Boháč za první republiky vystavět velkolepý obchodní palác, který v Evropě nemá obdoby, uvažovala Národní galerie o rozsáhlé rekonstrukci, díky které by vzniklo největší muzeum moderního umění na kontinentě.
Velikášský plán obnovy přerušila sametová revoluce a Národní galerie nakonec stálou expozici moderního a současného umění otevřela 13. prosince 1995 v mnohem skromnějším pojetí. Stálým expozicím jsou vyhrazena tři a půl patra, půl patra a dva ochozy slouží krátkodobým výstavám, doprovodné či samostatné akce se konají v Malé dvoraně, v horních patrech sídlí administrativa Sbírky moderního a současného umění a lektorské oddělení. Tady vznikají plány na další výstavy, publikace a projekty, jak oslovit veřejnost a zapojit ji do dění. S návštěvností meziročně rostoucí o 17 % se to galerii zjevně daří dobře.
Stejně jako při otevření paláce v roce 1928 i dnes se ve Velké dvoraně představuje veřejnosti Slovanská epopej Alfonse Muchy. Mimo ni tu uvidíte až do konce roku zápůjčku ze soukromé sbírky - Dámu s rukávníkem Gustava Klimta - a díla z francouzské sbírky 19. a 20. století při příležitosti 90. výročí jejího založení, vývoj zobrazení hudby od renesance po současnost na výstavě Vivat musica! v rámci Roku hudby a Příběh Veletržního paláce včetně vizí Národní galerie do budoucna. „Mezi návštěvníky jsou velmi oblíbené programy lektorského oddělení, navázali jsme spolupráci se Studiem hrdinů, progresivním divadlem, chceme zde vytvořit multižánrový prostor,“ představuje plány Helena Musilová.
