Národní divadlo je bezesporu fenomén, nejen z historických důvodů, ale i svou současnou tvorbou. Pro pochopení jeho významu pro českou kulturu je však krátký exkurz do historie nevyhnutelný.
Už od konce 18. století se čeští literáti, myslitelé a politici snažili o vymezení národa a posílení jeho češství. Apelovali souběžně na vládu i veřejnost, ve které se snažili probouzet lásku k vlasti a národní cítění. Český jazyk a kulturu rozšířili mezi českou elitu, jejímž dorozumívacím jazykem byla tehdy většinou němčina.
Byla založena řada českých časopisů, nakladatelství, měli jsme Národní, tedy vlastně Vlastenecké muzeum, ale kamenné české divadlo dlouho chybělo. Teprve 29. ledna 1845 předložil František Palacký stavovskému výboru českého sněmu „privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení“ samostatného českého divadla. Žádosti sněm vyhověl v dubnu 1845 a mohlo se začít s výstavbou. Evropa však směřovala k revoluci a projekt byl odsunut do pozadí.
Stavělo se dlouhých třináct let
Po porážce revoluce na jaře 1848 a za sílícího rakouského absolutismu vznikl v roce 1850 Sbor pro zřízení českého Národního divadla v Praze, jehož předsedou se stal František Palacký. V roce 1853 sbor konečně zakoupil pozemek, bývalou solnici na nábřeží na rohu Ferdinandovy, dnes Národní třídy. Šlo o skvostné místo.
„Z jedné strany divadla vidíte na Pražský hrad, z druhé na Vyšehrad a budova sousedí přímo s Vltavou, tepnou města,“ chválí polohu mluvčí Národního divadla Tomáš Staněk.
Z důvodu rostoucího politického tlaku vystřídal Františka Palackého ve vedení sboru František Ladislav Rieger, který na zakoupeném pozemku nechal postavit Prozatímní divadlo (1862). To však vlastenecké veřejnosti nestačilo, představovala si reprezentativnější národní scénu.
K výstavbě nové budovy došlo až po změně politického kurzu, kdy staročechy vystřídali mladočeši. Po schůzi sboru v roce 1865 spustili celonárodní sbírku a zároveň oslovili úspěšného mladého (bylo mu pouhých 33 let) profesora stavitelství na pražské technice a architekta Josefa Zítka.
Podle jeho projektu „mělo hlediště pojmouti 2 500 osob, budova měla býti opatřena všemi místnostmi, jež patří k velikému divadlu, lóži královské měl býti věnován zvláštní zřetel. Dále měla být budova navržena tak, aby mohla být spojena kdykoliv s divadlem Prozatímním, náklad její nesměl býti přílišný a větší, než důstojnost monumentální budovy požaduje,“ píše v Katalogu díla architekt Zítek.
Nejvyšší místo v divadle najdete na 2. galerii v 2. pořadí sedadel. Bez kukátka se neobejdete, ale akustika je tu nejlepší.
Dodatečně pak sbor vyhlásil i konkurz, do nějž se přihlásili další dva architekti. O Zítkovi však bylo rozhodnuto předem: jeho návrh ocenila zahraniční komise i veřejnost na výstavě všech plánů jako nejlepší. Tehdejší kritici vyzdvihovali kompaktnost stavby a její propojení s vedlejším divadlem.
Především však zvolený národní stavební sloh, který vycházel z italské renesance, jež „není nic jiného než znovuzrozením čili renesancí umění stavitelského Řeků a Římanů, kteří jediní byli, jsou a budou prazdrojem všeliké krásy v architektuře. Tento sloh stavby, v kterém nejznamenitější a největší budovy světa jsou vyvedeny, zdomácněl i u nás“.
Slavnostní výkop a dodávka základních kamenů z celé republiky proběhly 16. května 1868. „Pocházejí z osmnácti významných míst pro českou historii. Například z Přibyslavi kámen odmítli, protože tam zemřel Jan Žižka, a naopak Chrudim tehdy nestihla kámen dovézt, a tak jsme jej osadili až před dvěma lety,“ popisuje Tomáš Staněk.
Stavbu však provázely finanční potíže a dodávky žehrovického pískovce byly příliš pomalé. Po třinácti letech, 11. června 1881, se Národní divadlo konečně otevřelo. Rozezněly jej tóny Smetanovy Libuše, opery komponované speciálně pro tuto příležitost. Otevření proběhlo ještě před dokončením - na počest návštěvy korunního prince Rudolfa II. a belgické princezny Stefanie.
Nikdo tehdy netušil, že se odehraje pouhých dvanáct představení: 12. srpna vypukl požár. Oheň zcela zničil měděnou kupoli, hlediště, oponu od Františka Ženíška i jeviště. Dnes je divadlo rozděleno ohnivzdornými dveřmi na sektory, podobně jako byl třeba Titanik.
Prezidentská lóže. Na rozdíl od většiny divadel je umístěna z boku, proti lóži primátorské. Z obou je na jeviště velmi špatný výhled, pod prezidentskou navíc bývají umístěné bubny. Livia Klausová proto vždy raději seděla v běžné řadě.
Ačkoliv se v dějepise děti učí, jak jsme si vybrali na Národní divadlo, hlavní prostředky poskytl stát včetně sněmu Království českého. Sbor pro zřízení českého Národního divadla v Praze si vzal také půjčku z Městské spořitelny.
Výraznou sumou přispěl i císař František Josef I., členové císařské rodiny, ruský car, česká šlechta a české vlastenky, jež darovaly výtěžky z bazarů. Vlna solidarity mezi prostým lidem se zvedla až po jeho vyhoření, kdy se za 47 dnů vybral milion zlatých, takže divadlo mohlo být opraveno a dokončeno.
Tři schůdky a bludiště chodeb
K rekonstrukci po požáru byl přizván Josef Schulz, žák Josefa Zítka. Při prvních představeních se totiž ukázaly výrazné provozní nedostatky, například komínový tvar hlediště znemožňoval dohlédnout na jeviště z 1. a 2. galerie i krajních lóží ve třetím pořadí. Josef Zítek proto plánoval snížit počet sedadel na 1 800 a navrhl i jiné změny. Ty však sbor odmítl, a Zítek proto rezignoval.
Josef Schulz k divadlu připojil nájemní dům dr. Poláka, který stál za budovou bývalého Prozatímního divadla, a protože patra nebyla ve stejné úrovni, spojil chodby obou domů šikmými plochami, nebo několika schůdky. Chodby dnes připomínají bludiště, ne všemi dojdete do všech pater.
„Dříve se bohatí občané úzkostlivě drželi od chudiny, každá skupina měla svůj prostor v hledišti a k němu vedoucí cestu. Při rekonstrukci v 80. letech jsme chodby a předsálí propojili tak, jak to bylo možné, k historické budově přibyla Nová scéna a piazzetta, která tvoří střechu podzemního parkoviště,“ vysvětluje Tomáš Staněk. Zachován zůstal kočárový vjezd z přízemí, dnes jediný bezbariérový vstup využívaný pro příchod do prezidentské lóže (má vlastní pánský i dámský salonek a toaletu a dříve tu byl i telefon) i pro pohřby.
Model Národního divadla u základních kamenů ukazuje celou stavbu v detailu.
Naopak z původní cukrárny ve foyer 1. galerie vznikl salonek s bustami a obrazy socialistického realismu. Ty jsou stejně jako zbytek budovy památkově chráněny, a tak veškeré zásahy a úpravy probíhají pod přísným dohledem památkového ústavu.
„Momentálně se čistí fasáda, poprvé po požáru, průběžně se věnujeme rekonstrukci interiéru, teď třeba lunet Mikoláše Alše v nejznámějším foyer,“ říká Tomáš Staněk. Návštěvníky to však nijak neruší. Opravy probíhají za plného provozu, denně se tu hraje představení a zkouší, turisté si divadlo mohou prohlédnout i bez nutnosti účasti na představení.
Národní divadlo patří ke klenotům české kultury. Kromě představení se tu konají i speciální akce, například koktejl s mecenáši a sponzory divadla či firemní večírky.
Zažila jsem tu poděkování hotelu Hilton jeho partnerům. Po nádherné opeře Carmen jsme zákulisním výtahem z jeviště sjeli do podzemí. Betonové chodby připomínají laboratoř dr. Q z filmů o Jamesi Bondovi, ale místo supermoderních zbraní tu po kolejnicích jezdí vagony s kulisami. Ty se zavážejí v kamionech z externích skladů Divadelní ulicí nebo případně i po Vltavě. Brána se otevírá, stojíme na břehu řeky a před očima máme Pražský hrad na protější straně.
Za téměř sto 150 prošlo divadlo třemi rekonstrukcemi a rozšířilo se do tří budov. Technické zázemí dalece přesahuje možnosti původní stavby. A přesto, když vystoupáte po kamenných schodech do podloubí a vejdete dřevěnými dveřmi do zdobeného foyer, dýchne na vás historie, národní hrdost a nepompézní velikost. Je to naše divadlo, místo, kde cítíme své kořeny a kontinuitu minulosti a budoucnosti českého národa.
