Když vystoupíte z metra, na nic podivuhodného nejspíše nenarazíte. Ocitnete se mezi paneláky, hned vedle rušné silnice a rozhled do okolí dává tušit, že jste na okraji města. Přitom stačí popojít za hradbu z věžáků, a jako když lusknete prsty, kolorit se rázem mění.
Vesnická stavení, náves a opodál byste našli i kostel. Stodůlky v sobě ukrývají nádech starých časů a právem byly prohlášeny za vesnickou památkovou rezervaci. V Praze pak najdete pouze jedno další místo, které se může pochlubit podobně cennou architekturou, a tím je Ruzyně.
Pokud vezmete v úvahu, že podstatnou část metropole tvořily dříve desítky samostatných obcí, severozápadní kout Prahy si pozornost bezesporu zaslouží. První písemné zmínky o Stodůlkách pocházejí už z roku 1159, tehdy patřily řádu johanitů. Historikové se přiklánějí k tomu, že jméno je odvozeno od slova stodola, podle jedné z legend zde stávala hájovna s malou stodolou.
 |
Ve středověku patřila osada pánům z Hradce, později proboštství svatovítské kapituly a následně pražskému purkrabství. V předbělohorské době šlo o vzkvétající obec, její rozvoj krutě poznamenala třicetiletá válka. Přestože na konci 19. století docházelo k překotnému rozvoji příměstské zástavby, Stodůlky odolaly a k hlavnímu městu se připojily až v roce 1974.
Svoji venkovskou podobu si uchovaly až do 60. let, kdy začalo růst sídliště patřící ke komplexu Jihozápadního Města. Jejich dominantou je novogotický kostel sv. Jakuba Staršího, postavený v letech 1901 až 1903 podle návrhu architekta Matěje Krcha.
Dříve k němu patřila i Panská zahrada, která před stavbou sídliště fungovala jako zahrádkářská kolonie a zahradnictví. Dnes zde najdete park, jehož součástí je dětské hřiště, ale také kašna a barevné keramické plastiky.
Nad kostelem na místě původního rybníčku vzniklo umělé jezírko, jemuž vévodí bronzová socha Rusalky od Kurta Gebauera, nedaleko pramení Prokopský potok. Půjdete-li dolů kolem Panské zahrady a dále do ulice Mládí, narazíte na Klub Mlejn, který už od roku 1988 slouží jako kulturní centrum.
Dříve patřil spíše alternativním hudebním žánrům, dnes vzdušné akrobacii a novému cirkusu. Kousek za klubem začíná Central park, který svou rozlohou a pestrou nabídkou aktivit může směle konkurovat parkům ve světových metropolích. Procházka přes něj vede až do Prokopského údolí, Nových Butovic, na Lužiny nebo Malou Ohradu.
Vyhořelý skanzen
Velké území, které dostalo označení Jihozápadní Město, zahrnuje řady paneláků poskládaných porůznu do rozličných řad a tvarů vedle a naproti sobě, síť uliček s rodinnými domky, ale i zachovalá srdce bývalých vesnic s omšelými staveními, rybníčky, kostely či zvoničkami na návsi.
Všechno stojí tak natěsno u sebe, až člověka překvapí, že co jedna ulice, to několik historických období. To je ideální příležitost vytvářet si vlastní procházkové trasy. Středem zástavby, nebo naopak okolo. Tentokrát volba padla na druhou variantu.
Modrá turistická značka vede podél silnici ke skanzenu Řepora. Bohužel je podél skanzenu plot a chrání ho hustý porost stromů, vrata jsou opatřena řetězem, protože je dovnitř vstup zakázán, takže se areál moc okukovat nedá a zvědavcům musí stačit jen letmý pohled zvenčí.
Replika středověké vesnice vznikla na přelomu milénia, zahrnovala například kostel se hřbitovem, krčmu, zastřešené tržiště, pranýř, studnu, usedlosti kováře či hrnčíře, vstupní věže. Byla postavena podle dobových technologií a z přírodních materiálů, což se jí stalo osudným, protože areál několikrát hořel, naposledy před necelými dvěma lety. Vesnička byla veřejnosti přístupná do roku 2017, pak byla používána pouze pro filmové účely.
13. října 2020 |
Brána do údolí
Stojí za to se raději otočit, omrknout naučnou stezku z dřevěných prken schovanou mezi rybníky, po které se dostanete zpět na modrou k prvním řeporyjským domům a dále na náměstí.
To ničím nevybočuje z kategorie průměrných vesnických náměstí, je na něm kostel, obchody, úřad a zastávka autobusu. Obec si dlouhou dobu uchovávala zemědělský ráz, součástí hlavního města se Řeporyje staly až v roce 1974, jen se jim naštěstí vyhnula sídlištní výstavba. Jsou také přirozenou branou do Dalejského údolí.
Mimochodem bránu do údolí skutečně najdete, skládá se ze dvou vápencových hranolů z místních lomů a jejich autorem je Zdeněk Hůla. Na další umělecké kousky narazíte například v Červeném lomu, kde jsou umístěny sochy od Kurta Gebauera znázorňující padlé bojovníky.
Opuštěné lomy
Cestou budete míjet rozpadlou budovu, na štítu lze stále přečíst nápis Válcový mlýn V. Trunečka. Stavení pochází z 18. století, pojmenováno je podle majitele Václava Trunečky, který ho na počátku 20. století modernizoval. Mlýn byl poháněn vodní turbínou, spalovacím motorem, později elektrickým pohonem.
Na začátku 50. let byl znárodněn, ale smutnému osudu neunikl ani po restituci. V současné době existuje projekt, který počítá s tím, že by ruinu bývalého mlýna nahradily bytovky. To se dosti pochopitelně nelíbím místním. Ostatně stačí popojít kousek dál k bývalé vápence Biskup, Kvis a Kotrba, kde je patrné, jak je zub času neúprosný a jak poctivě hlodal i zde.
Průmyslový areál založený v roce 1895 sloužil k těžbě saturačního vápence pro cukrovary, jeho provoz byl ukončen na konci 60. let, v 90. letech sloužil k bydlení, později osiřel a vyhořel. Dnes ho zahalila graffiti a stává se útočištěm pro nejrůznější existence. Mnohem lépe dopadly sousední lomy Požáry, které jsou propojené štolou a byly prohlášeny za přírodní památku.
Odměna po cestě
Pokud budete pokračovat po naučné stezce, terén se vám změní doslova pod nohama a užijete si střídavá stoupání i klesání mezi jednotlivými zarostlými lomy. Místní scenerie jsou podobně proměnlivé a podmanivé, na poměrně krátkém úseku se příroda dosyta vyřádila.
Narazíte i na domky s pečlivě udržovanými zahrádkami, viadukt, most přes potok, až se dostanete ke klukovickému rozcestí. Uděláte dobře, když vystoupáte kousek do kopce a odměníte se v místním pivovaru Prokopák dobře vychlazeným kouskem a něčím dobrým do žaludku. Pak můžete pokračovat nahoru na Barrandov, dolů na hlavní tah Prokopským údolím a do Hlubočep, případně po žluté směr hradiště Butovice.
