Památník národního písemnictví vznikl v roce 1953 jako muzeum české literatury v prostorách Strahovského kláštera. „Dne 14. dubna 1950 byli premonstráti donuceni opustit Strahovský klášter, ve kterém zůstala rozsáhlá Strahovská knihovna. Národní kulturní komise do něj svážela knihovní fondy i z jiných klášterů, i proto, že zde chtěl ministr školství Zdeněk Nejedlý vybudovat Museum národního obrození a posléze Památník národní kultury s důrazem na literaturu,“ popisuje Zdeněk Freisleben, ředitel Památníku národního písemnictví (PNP).
V lednu 1952 byl zřízen Památník národní kultury s fondem 530 tisíc svazků z klášterních knihoven. Do Strahovského kláštera se nastěhoval i Ústav pro českou literaturu ČSAV, který připravil expozici vývoje české literatury, kterou byl 8. května 1953 představen nový Památník národního písemnictví.
V 60. letech se PNP stal významnou kulturní institucí. Sice v nevyhovujících prostorech gotických sálů a chodeb, ale s obrovským zájmem o moderní i historickou literaturu pořádali pracovníci památníku různé výstavy, přednášky, kulturní pořady, autorská čtení a další. Bohatý kulturní a literární program utlumila normalizace.
V červenci 1990 byl Strahovský klášter vrácen premonstrátům. „Potěšilo je, že v dobrém stavu zůstala knihovna a mnohé prostory kláštera. Domluvili jsme se s nimi proto na pronájmu jednoho stometrového sálu pro výstavy a zázemí. Stálá expozice byla zrušena a tematické výstavy se konaly na různých místech, třeba v letohrádku Hvězda,“ popisuje Zdeněk Freisleben. Tehdy se zvažovalo i zrušení celého památníku a rozdělení jeho sbírek mezi Národní muzeum, Národní galerii a Národní knihovnu.
 |
„PNP spravuje tři sbírkové fondy – literární archiv, knihovnu a umělecké sbírky. Máme nejen knihy a osobní předměty literátů, ale i jejich sbírky, například pozůstalost Jiřího Karáska ze Lvovic, který byl nejen spisovatelem, ale také sběratelem umění, knih a zajímavých předmětů. Rozdělením mezi více institucí by sbírka ztratila svou hodnotu i význam,“ vysvětluje Zdeněk Freisleben.
Památník tak měl velmi cenné předměty a materiály, ale chyběly mu vlastní prostory – ať už pro výstavy, nebo na bádání či depozitáře. V roce 2007 se podařilo získat budovu v Bubenči a následující rok bývalé kasárny v Litoměřicích, ze kterých postupnými rekonstrukcemi vznikly v letech 2010–2016 moderní depozitáře. Radost z vlastního zázemí záhy zkalily restituční nároky hlavního města na bývalou Petschkovu vilu.
Nevšední majitelé
Petschkovi patřili mezi nejbohatší rod v období první republiky. Vnuk chudého židovského podomního obchodníka z Peček Moses Petschek vydělal na půjčkách a nákupech pozemků tolik peněz, že koupil akcie Mostecké uhelné společnosti.
Jeho tři synové už kontrolovali téměř 50 % těžby hnědého uhlí v Evropě, založili banku a podnikali i v dalších odvětvích. Po rozšíření nacismu v Německu a pohraničí si začínali uvědomovat možná nebezpečí a v roce 1938 většinu svých firem prodali a odstěhovali se i s osobními předměty a vybavením domácnosti nejprve do Anglie a pak do Spojených států.
Ve 20. a 30. letech si v Bubenči postavili bratři Otto a Bedřich luxusní vily pro své rodiny (v jedné sídlí americké velvyslanectví a v druhé ruské). Dcera Julia, Marianne Gellertová-Petschková si vyhlédla pozemek v dnešní ulici Pelléova 44/22. V roce 1926 ho koupila i se stavebním povolením na moderní sídlo od Maxe Spielmanna, který navrhl nedalekou vilu pro jejího bratrance Ottu.
Rodný dům Porscheho u Liberce zařadil zpátečku do starých časů |
„Tento návrh opulentní vily ve střídmém stylu německého art deca nebyl realizován a zřejmě nespokojený Julius Petschek oslovil francouzského architekta Armanda Siegwalda, aby navrátil dispozice a styl stavby do stylu vil rodin Petschkových. Pseudobarokní zámeček s vysokými francouzskými okny, mansardovou střechou, bohatě římsovanou a rustikovanou fasádou však z neznámých důvodů nebyl realizován v plném rozsahu,“ popisuje architekt Zdeněk Žilka, který projektoval kompletní rekonstrukci vily z roku 1928.
„Do vily se vstupovalo pod sloupovým portikem z úzké boční strany, schodiště do patra bylo až na druhé straně budovy, kuchyně se nacházela uprostřed v zamýšleném slavnostním vstupu a na jižní straně vznikl park přístupný z přízemí,“ popisuje.
Marianne Gellertová-Petschková totiž vilu opustila dříve, než byla finálně dostavěna. Původní plán počítal ještě s jedním křídlem a slavnostním elipsovitým schodištěm v rizalitu zakončeném lucernou prosvětlující celý prostor (dnes jsou zde zasedací místnosti s výhledem na trojský svah).
„Za války se do domu nastěhovala německá správa a později převedl stát zkonfiskovaný majetek na pražský magistrát do tříměsíční správy,“ popisuje Zdeněk Freisleben.
Vilu získalo botanické oddělení Národního muzea, ale pak ji dostalo ministerstvo zahraničí, které ji v roce 1958 propůjčilo velvyslanectví Čínské lidové republiky, která zde provedla razantní stavební úpravy, včetně přístavby východní křídla a domu v zahradě.
Svérázný svět pražských nádražních putyk se proměnil. Některé nepoznáte |
V roce 2002 velvyslanectví budovy opustilo a vila dalších osm let chátrala. Památník národního písemnictví ji sice získal od státu v roce 2007, ale 3–4 roky trvalo vyřešení restitučních nároků hl. m. Prahy. V roce 2017 konečně začala celková rekonstrukce. Překvapení se objevovala na každém kroku.
Procházka literaturou
Uvnitř budovy se nedochovaly žádné původní prvky, jen pětimetrové stropy, což otevřelo možnosti volnějšího členění interiéru s důrazem na jeho racionální využití.
„Odstranili jsme strop mezi přízemím a 1. patrem a do uvolněného prostoru jsme vložili ocelovou konstrukci pro mezipatro s depozitářem,“ vysvětluje Zdeněk Žilka. Nad ním vznikla badatelna s krásným výhledem do parku, studovny a kanceláře. V přízemí se nacházejí výstavní prostory, které pokračují do podzemí, kde je i kinosál.
„Naší snahou bylo vytvořit funkční muzeum literatury. Ze Strahova jsme znali rozsah expozic, v nové budově jsme je chtěli pojmout nově a s větší variabilitou krátkodobých výstav. Prezentace literatury není tak atraktivní jako výstava uměleckých děl a zároveň rukopisy, grafiky a další listinné památky lze vystavovat na světle maximálně tři měsíce, pak je třeba je uložit zpět do tmy. Proto jsme se rozhodli vytvořit nestálou expozici, která zůstává ve své vnější podobě, ale jednotlivé exponáty se průběžně mění,“ přibližuje ideu muzea Zdeněk Freisleben.
Zatímco na Strahově sledovala expozice literární historii, zde procházíte důležitými milníky. Každé téma má svůj oddělený prostor a nepřímo na sebe navazují. Jako myšlenkové bubliny se soustředí v přízemí kolem hlavní chodby uprostřed.
Ze sloupového portiku vcházíte do světlé haly s vysokým stropem, který kopíruje původní výšku a dává tušit velkolepost rodinné vily. Pokladna po levé straně nechává vyniknout kavárnu a vstup do expozice. Do tématu vás uvede černobílá abeceda s výjimečnými díly české avantgardy spojenými s písmeny.
V Milionové ulici stojí palácové sídlo ústeckých Rothschildů už 87 let |
Provázanost s exilem dokládá dílo Milady Součkové. Expozice Kritického měsíčníku ukazuje jeho autory i jejich vzájemné vazby. Ponořte se do neobyčejného světa grafika a literáta Josefa Váchala. Poodhalíte samizdatovou literaturu a v podzemí nahlédnete na české národní obrození jako na období hledání identity skrze jazyk.
Exponáty doplňují tematická videa od Jakuba Jansy a volně položené knihy, které si můžete prolistovat nebo se rovnou začíst. V panteonu najdete vedle bust spisovatelů i jejich osobní předměty, třeba žehličku Boženy Němcové. Karel Hynek Mácha se představuje v různých podobách.
„Literární symbol je základem kulturního sebevědomí, ukazujeme, jak se jeho vnímání proměňovalo. Samostatný prostor jsme věnovali i Jiřímu Karáskovi ze Lvovic, jehož pozůstalost tvoří základ naší sbírky a který byl osobností s mnoha přesahy,“ doplňuje Zdeněk Freisleben.
Muzeum literatury poutavě představuje mnohovrstevnatost našich dějin i bohatou literární tvorbu formou vnímání informací ve 21. století. Vzdušné expozice s dvojjazyčnými popisky doplňují QR kódy s podrobnostmi a rozsáhlý audiovizuální obsah.
Děti provází zvířátko knihomol a zábavné aktivity. Muzeum literatury oživují návštěvníci, proto je vedle výstav v plánu i pestrý literární program napříč žánry. Příští rok se můžete těšit na další změny v expozicích, výstavu Franze Kafky nebo na nejkrásnější české knihy roku.
6. října 2017 |
