V bytě v sedmém patře zrekonstruovaného panelového domu žije už třicet let. Lokalitu ani okolí si nemůže vynachválit. „Mám to tu rád. Kdybych si měl znovu vybrat lokalitu, byla by to právě tato,“ říká Jarek.
Vynachválit si nemůže ani klid a místní obyvatele. „Lidé mě hned zdraví a mají se ke mně. Znám prodavačky v obchodech, mám tu kamarády, se kterými chodím do fitka. Je to taková naše malá vesnice,“ směje se.
Útulný byt sestává z jedné hlavní místnosti, do které se vstupuje přes předsíň, z níž se vchází i na toaletu a do koupelny. Na předsíň zpěvák obzvlášť nedá dopustit. Jednu ze zdí totiž zdobí nespočet podpisů slavných tváří, s nimiž Šimek spolupracoval na natáčení hudby.
„Každého, koho si vážím, vždy poprosím, aby se mi tu podepsal. Můžete zde vidět podpis Helenky Vondráčkové, Evy Hruškové a Jana Přeučila, Dalibora Jandy, Vaška Vydry, Simony Stašové a mnoha dalších. Našli se však i tací mladí umělci, které jsem musel zastavit s tím, že na signaturu mají ještě čas, protože prozatím nic pořádného nedokázali,“ vysvětluje muzikant, hudebník a zpěvák.
Doma hudebník tráví nejvíce času. Jak již bylo zmíněno, garsonka mu poskytuje nejen zázemí pro život, ale i pro práci. Obytná místnost slouží jako obývací pokoj, ložnice a nahrávací studio zároveň, součástí je i útulný kuchyňský koutek. „Vařím, ale moc tomu nedávám. Potřebuji mít jídlo hotové rychle a zároveň vyžaduji, aby bylo zdravé.“
Život v prostorném domě si skromný zpěvák nedokáže představit. „Nevím, co bych tam dělal. Čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, že k životu vlastně moc věcí nepotřebuje. Dělám tu vše, dokonce i cvičím. Člověk nesmí propadnout depresi, že má malý byt. Musí si nějak poradit,“ říká a zároveň připouští, že největší vrásky na čele mu dělá udržování pořádku.
„Jsem klasický chlap, bordelář. S úklidem to nepřeháním. Jakmile ke mně přijde nějaká žena, má tendenci mi tu všechno rovnat,“ směje se Jarek Šimek.
Čas od času potřebuje vykoupat i zpěvákův čtyřnohý kamarád Beník, který stejně jako ostatní psi koupání v lásce příliš nemá.
Dominantou útulného pokoje je počítač se dvěma monitory a zvukovou aparaturou. „Často jsem přemýšlel, jak to udělat, abych tu měl alespoň kabinu na zpěv, dokud jsem si neuvědomil, že to skutečně není možné. Má to však spoustu výhod. S každým, kdo tu nahrává, jsem v kontaktu a ihned ho mohu opravit, případně mu na monitoru ukázat, jak s hlasem pracovat. Lidé si to pochvalují a rádi sem chodí. Byl jsem jeden z prvních, kdo to měl takhle vymyšlené ještě v době, kdy studio bez kabiny nebylo možné,“ vypráví.
Zatímco stěnu v předsíni zdobí podpisy, v obývacím pokoji ji pokrývá zvuková izolace. „Akustická pěna je ve tvaru jehlanu. O něj se nejlépe tříští zvukové vlny, takže pak nevzniká ozvěna. Štve mě ale, že mi ten byt ztemnila a ještě víc zmenšila,“ krčí rameny.
Na hlavu mu padá strop
Jakýchkoli úprav, které je v garsonce potřeba udělat, se hudebník ujímá sám. Coby vyučený zedník totiž ví, jak na to jít. „Před dvěma lety jsem to tu celé vybouchal, vymaloval. Zapomněl jsem ale dát základovku, a strop mi teď celý opadává,“ chytá se dnes za hlavu a dodává, že letos by rád provedl další rekonstrukci.
Ještě než se tak stane, musí ale vymyslet, kam se dočasně uchýlí. „Chtěl bych to tu vybouchat sakumprdum celé, včetně jádra, a udělat tu něco smysluplného. Jelikož mám ale spoustu zakázek a pořád tu něco dělám, musím počkat, až přijde ta správná chvíle.“
Přestože byt neoplývá příliš velkým prostorem, zpěvák tu nebydlí sám. Jeho věrným společníkem je voříšek Ben – mazel i hlídač zároveň. „Zachránil jsem ho z útulku a už tu spolu žijeme něco přes rok. Snažím se mu plně věnovat, dávat různé povely. Nesmím ho vystavovat stresovým situacím. I já musím být absolutně klidný. Když poslechne, musím ho pochválit a hodně pomalu mu dát odměnu. V žádném případě mu nesmím za nic nadávat,“ vysvětluje Jarek s tím, že u pejska byla nutná i převýchova, která trvala přes půl roku.
Ačkoli je hudebník ve svém malém království spokojený, připouští, že do budoucna přemýšlí i o stěhování do něčeho trochu většího. Za žádnou cenu se však garsonky, v níž žije od svých šestnácti let, nehodlá vzdát.
„Snažím se, abych si mohl pořídit něco lepšího, ale nijak po tom neprahnu. Mám k tomuto bytu hluboký vztah. Ve své podstatě jsem ho totiž dostal darem od člověka, který mi kariérně hodně pomohl a dnes je pro mě druhým tátou. Neplatí u mě, že čeho člověk lehce nabude, toho také lehce pozbude. Pokud na stěhování někdy dojde, budu to tu pouze pronajímat,“ uzavírá Jarek Šimek.
