Nájemníka jsem do svého bytu 2 + kk kousek od centra Prahy začala hledat nejprve přes známé. A po pár týdnech jsem byla úspěšná. Nastěhoval se bohémský cizinec, který se živil focením. Sice nájem posílal čím dál později, ale nakonec pokaždé zaplatil, navíc se choval slušně a na všem jsme se vždy dohodli.
Jenže asi po půl roce se odstěhoval a začalo další hledání. Zájemců přišlo hodně. Každému však něco vadilo: že byt neprošel rekonstrukcí a i za dle mého názoru směšné nájemné by do něj nešel, jiný chtěl hned za domem supermarket a restaurace, další se lekl zvýšeného přízemí. Nikdo však nemluvil na rovinu a nic přímo neřekl. Všichni se stále vytáčeli a pak se již neozvali.
Obrátila jsem se proto na realitní kancelář a vše nabralo rychlý spád. Do týdne přišli první zájemci. Postarší pár byl z bytu nadšený. Hledali bydlení pro syna a jeho kamaráda. Dohodli jsme se hned. Slíbili, že osobní údaje pro smlouvu pošlou do večera, ale nakonec jsme z nich vše museli páčit.
Jak se žije nájemníkůmPohled z druhé strany Bylo snadné najít vhodný byt a chová se k vám majitel nemovitosti slušně? Museli jste řešit nějaké nepříjemné situace, a jak jste se bránili? Budeme rádi i za případné rady a vaše zkušenosti, jak se vyhnout či předejít konfliktům. Příběhy posílejte na e-mail: bydleni@idnes.cz. |
Trochu mě znepokojilo i to, že na předání bytu dorazili pozdě, ale říkala jsem si, že už přece zaplatili rezervační poplatek a že to třeba byla jen náhoda.
Nájem za prvních několik měsíců zaplatila ještě maminka nového nájemníka. Byla to od pohledu rázná ženská, která budila respekt, a tak jsem měla pocit, že kdyby byl jakýkoliv problém, svému synovi domluví. Několik měsíců byl klid.
Až asi po půl roce se začaly platby za nájem zpožďovat. Pokaždé jsem se také musela s nájmem připomínat. A pak peníze nepřišly vůbec. Telefon nájemník nebral, na zprávy neodpovídal. Tehdy jsem ještě naivně volala jeho mamince a měla jsem strach, zda se mu něco nestalo. Jeho matka mě ubezpečila, že mi peníze hned pošle.
Další měsíc se situace opakovala. Opět žádná platba, donekonečna vyzvánějící telefon, na zvonění a bušení nikdo neodpovídal. Jeho rodiče mi řekli, že i s nimi přestal komunikovat a že neví, co s ním dělat. Udělal to již dřív. Tímhle způsobem řeší své problémy. Tehdy se dušoval, že už se to nestane.
Navíc se přidaly stížnosti od sousedů. Hlásili mi, že se po domě pohybují zvláštní existence, z bytu je slyšet křik a dívčí pláč, několikrát už prý zvuky připomínaly padající nábytek. Dotyčná slečna prý navíc strávila některé noci na chodbě. Vchod do domu byl totiž zamčený a ona se nemohla dostat ven.
Rozhodla jsem se nájemníka co nejrychleji z bytu vypoklonkovat. Jenže, jak mu doručit výpověď z nájmu? Na zvonění nikdo neotvíral, přestože byl za dveřmi slyšet pohyb a kukátkem bylo vidět, že se někdo dívá. Nakonec jsme nájemníka o několik dní později náhodou potkali před domem a výpověď nám tedy podepsal. Už neměl kam utéct.
Problém nastal i se stěhováním. Neustále se vymlouval, že mu věci nemá kdo odvézt. Až na výhrůžku, že vyměníme zámek a nebudeme řešit, na které straně dveří budou jeho věci, začal s vyklízením.
Jen vynášení všeho možného před dům mu trvalo přes čtyři hodiny. Dodnes jsem nepochopila, jak mohl během necelého roku do bytu nanosit tolik věcí. Samozřejmě, že byt po něm zůstal v otřesném stavu.
Všechno bylo neuvěřitelně špinavé a smrdělo. V bytě kouřil, i když jsem mu to ve smlouvě zakázala. Dokonce se při podpisu dušoval, že vše bude dodržovat a že před odstěhováním vymaluje. Nic z toho se nestalo. Cigaretový popel po celém bytě a propálený koberec, to mluvilo za vše.
Na zdech byly zbytky nějaké barvy po sprejování. Nádobí jsem našla tak ulepené, že jsem ho musela v myčce mýt třikrát, než jsem se na něj odvážila sáhnout bez rukavic. A i tak jsem polovinu vyházela. Bylo totiž v šíleném stavu.
Pod linkou, v troubě i v lednici se válely zbytky jídla pokryté tlustou vrstvou plísně. Plesnivá byla i sama lednice, nechápu, jak se to tak rychle mohlo stát.
Je mi jasné, že dlužné nájemné už nikdy neuvidím. A velmi rychle jsem došla k závěru, že byt už nikdy nikomu nepronajmu. Snad jednou možná velmi dobrým kamarádům, u kterých si budu jistá, že se umí chovat a chápou, že bydlení není zadarmo.
