Bydlím v malém přízemním bytě ve starém činžáku už od narození. Nejprve jsem tu žila s rodiči, po jejich rozvodu už jen s mámou, později s manželem a synem. Teď už jsem v něm desátým rokem sama, jelikož můj muž zemřel a kluk dospěl, odstěhoval se a má svůj vlastní život.
Náš dům spadal pod OPBH. V roce 1991 se o něj přihlásil potomek původních majitelů a časem ho i získal zpět. Byl to milý postarší pán, s nímž se dalo celkem rozumně vyjít. Po pětadvaceti letech se ho ale zničehonic rozhodl prodat.
Oznámil nám, že kolem domu je příliš mnoho starostí, že do rekonstrukce by nastrkal spoustu peněz a musel by si na to vzít u banky mnohamilionový úvěr. Vysvětloval, že už na to nemají s manželkou sílu, vůli ani odvahu. Chápala jsem to.
Ostatně z našich nájmů by se jim investice vracela strašně dlouho. „Sehnali jsme solidního kupce, který to tady dá do pořádku. Uvidíte, že všichni budeme spokojeni,“ přesvědčoval nás, že si tou změnou majitele určitě polepšíme. „A vy tady i nadále zůstanete a necháte si váš kvartýr?“ zajímalo mě, co s nimi bude.
„Kdepak, my si na stará kolena splníme sen. Máme vyhlédnutý pěkný domek v Toskánsku s malou vinicí. Chceme si užít sluníčka a vlastního vína,“ zasnil se.
Nejsem závistivá a ze srdce jsem jim to přála, ale zároveň jsem měla obavy, co ta změna přinese. Musela bych totiž být slepá a hluchá, abych nevěděla, jakých zvěrstev se zejména v devadesátých letech dopouštěli někteří majitelé domů na nájemnících, když je chtěli buď vyhnat z bytů, anebo je donutit podepsat razantní zvýšení nájmu.
Prvního půl roku po převedení vlastnictví domu se u nás ještě nic takového nedělo. Vše bylo při starém. Platili jsme stejné nájemné, akorát na jiný bankovní účet.
Nového majitele jsem za celou dobu viděla jen na několik sekund, když se mihl barákem a letmo se mi představil. Byl to noblesně oblečený padesátník, docela švihák. Později pak proběhl druhý kontakt, a ten už byl mnohem závažnější: „Potřebuji od vás, abyste mi ten byt okamžitě uvolnila. Chci si tam udělat kancelář,“ oznámil mi na předem dojednané schůzce.
„Asi vám nerozumím. Jak to myslíte?“ polekala jsem se. „Čemu nerozumíte? No prostě se musíte odstěhovat. Je to nebytový prostor a vy tam nemáte co dělat!“ arogantně mě okřikl. „A vy mi za něj dáte v domě jiný byt?“ naivně jsem se ho zeptala. „Paní, já nerozdávám byty! Maximálně se s vámi domluvím na nějakém tom odstupném,“ nevěřila jsem svým uším.
Příběh o pronájmuNábytek a oblečení našla zoufalá rodina u popelnic Přes realitku jsme našli pěkný byt v Mariánských Lázních. Majitel nám však oznámil, že s námi končí. Zoufale jsme s rodiči hledali jiný byt. Než jsme se stihli přestěhovat, majitel nás z bytu vyhodil kvůli „nebezpečné plísni a bakteriím“. Věci jsme pak našli u popelnic, píše čtenářka. |
„Počkejte, a kde budu bydlet? To jako skončím na ulici mezi bezdomovci?“ šly na mě mrákoty. „Však si něco najdete. Ostatně to není moje starost. Očekávejte v brzké době mého advokáta, který s vámi uzavře písemnou dohodu,“ jednal se mnou jako s kusem hadru a naznačil, že schůzka je u konce.
Právník dorazil po třech dnech. Byl podobně arogantní jako majitel a vůbec ho nezajímaly mé existenční otázky. Před očima mi mával nějakými lejstry, do kterých mi nedal ani nahlédnout, načež mi velkoryse nabídl, že majitel je ochoten zaplatit mi stěhovací firmu. Když odcházel, povýšeně řekl, že bych si toho měla vážit.
Jak jsem brzy zjistila, nebyla jsem v domě sama, kdo byl takzvaně na obtíž a chtěli se ho zbavit. Potkalo to i jednu sousedku v posledním patře, kde se majitel pro změnu rozhodl vybudovat luxusní dvoupodlažní kvartýr, který by po rekonstrukci pronajal za úplně jiné nájemné, než mu platila stará paní sousedka.
I když jsme ani jedna nic nepodepsaly, záhy jsme obě obdržely doporučený dopis s výpovědí z bytu. Termín do konce měsíce. Šla jsem se zeptat do jedné právní kanceláře, kde mi za nemalý poplatek řekli, že mi nemůžou pomoci.
Rozbušilo se mi srdce a udělalo nevolno. Krátce nato jsem se psychicky sesypala a skončila v nemocnici. „Co tady ještě děláte?!“ rozkřičel se na mě majitel, když jsem se vrátila a on zazvonil u mých dveří. „Nekřičte na mě, prosím. Jsem nemocná a momentálně nemám kam jít. Dejte mi aspoň pár měsíců času,“ požádala jsem ho.
„Podívejte, paní, když to nepůjde po dobrém, tak to uděláme po zlém!“ začal mi vyhrožovat a strčil nohu do dveří, abych mu nemohla zavřít před nosem. To už bylo příliš. Dostala jsem hrozný strach. „Běžte pryč, nebo zavolám policii!“ zvýšila jsem statečně hlas, ale přitom jsem se uvnitř klepala jako ratlík. „Policii? Vy si troufáte,“ smál se mi do očí, nicméně moje pohrůžka po chvíli zabrala, protože odešel.
Zaplatili, dostali falešné klíče a nemají nicKde udělali chybu? Podvodník si v Praze 2 pronajal byt, který obratem za jediný den "pronajal" osmi lidem současně, vybral desetitisícové kauce, rozdal falešné klíče a zmizel. Podobným situacím nahrává nedostatek dostupných bytů na trhu a s tím spojená ochota riskovat. |
Brzy mi začaly problémy. Nejprve jsem měla vyplavený záchod, protože se jako na potvoru ucpala odpadní roura. Majitel to samozřejmě odmítl nechat opravit a já si musela zavolat a zaplatit instalatéra. Pak nechal vysadit okna vedoucí z chodby do dvora, jež jsou proti mému bytu. Jelikož byl leden a mrzlo, nedařilo se mi byt vytopit.
Jednoho dne mě naráz odstřihl od elektřiny a zastavil mi přívod vody. Po dvou dnech bezmoci jsem na něj poprvé volala policisty. Ani před nimi si nebral servítky a choval se velmi arogantně. Naštěstí mu nakázali, aby vše dal do původního stavu.
Tehdy mi dost pomohla sousedka z posledního patra, která si před strážníky rovněž postěžovala na šikanu, jíž musela čelit. Kdo něco takového osobně nezažil, dokáže se jen těžko vžít do mé situace.
Během krátké doby vám vyplavou do bytu splašky z kanalizace, pak je v bytě zima, neteče voda, nejde elektřina. Nemáte se kde umýt, nerozsvítíte si, nelze si uvařit čaj. A to nebylo všechno…
„Předpokládám, že je to další váš naschvál,“ měla jsem s ním o měsíc později nový konflikt, když nechal vyměnit zámek u hlavních dveří do domu a já se do bytu dostala jenom díky hodným sousedům.
„Takže mi nedáte nové klíče?“ uhodila jsem statečně na majitele. „Nedám, nemáte tady už co dělat.“ „Nemáte v sobě ani trochu slušnosti,“ vmetla jsem mu do tváře. „Vy si začínáte zahrávat s vlastním životem, madam. Existuje ještě mnoho způsobů, jak vás odsud dostat pryč. Ať už živou, nebo mrtvou,“ naznačil mi záhadně.
Tehdy mi rozhodně nebylo do smíchu. Začalo jít totiž do tuhého. Jednou v šest ráno mě zvonkem probudil jakýsi muž v montérkách, který se dožadoval vstupu do bytu, že prý má vytrhat parkety v rámci plánované rekonstrukce. Měla jsem na dveřích bezpečnostní řetízek, což mě nejspíš zachránilo před tím, aby ten chlap vtrhl dovnitř.
Pošlete příběh Svůj boj se sousedy nám pošlete na adresu: bydleni@idnes.cz pod názvem Sousedské války. Zajímavé texty zveřejníme a nabídneme řešení konkrétních situací. |
Ten samý člověk další den čekal před činžákem, načež se na mě nalepil. Šla jsem na nákup a on mi byl neustále v patách. Záměrně se držel metr či dva za mnou, aby mi nahnal strach. Když jsem se na něj obrátila s dotazem, co po mně chce, odpověděl mi, že nic, že se jen tak prochází, což není trestné.
O týden později útoky vygradovaly. Blížila jsem se k domovu, přecházela silnici mimo vyznačený přechod, když se náhle odněkud vyřítilo auto a záměrně se do mě snažilo najet! V poslední sekundě jsem uskočila, dopadla na dlažbu a ošklivě si natloukla. Naštěstí jsem zahlédla tvář řidiče. Byl to ten samý muž!
„Paní, vydržte. Už jsem volal záchranku. Radši se nehýbejte, třeba máte něco zlomeného,“ přiběhl ke mně asi dvacetiletý kluk, náhodný svědek události. „Vím, kdo to byl,“ řekla jsem strážníkům, kteří přijeli na místo současně se sanitkou. „A já si zapamatoval alespoň část espézetky,“ dodal onen chlapec, což se ukázalo být klíčové.
I když auto nepatřilo pachateli, podařilo se ho záhy vypátrat. Pod tíhou důkazů se ten člověk přiznal, že si ho za úplatu najal majitel našeho domu, aby mi co nejvíc ztrpčil život a donutil mě opustit byt. Policisté začali vyšetřovat našeho domácího.
On to sice všechno popřel, nicméně naděje na jeho usvědčení je prý docela velká, protože se k mému trestnímu oznámení přidala i sousedka, kterou také šikanoval, i když mu slíbila, že se odstěhuje, a náhradní byt si hledala. Soud by měl proběhnout brzo, už v létě.
Od té doby máme klid. Majitel se už v domě neukázal a ke konci roku jsem zaslechla, že se bude snažit náš činžák výhodně prodat jinému zájemci. Ze srdce si přeji, aby se mu to podařilo a jeho nástupce byl o mnoho lidštější.
