Závěje mokrého sněhu se před očima mění v hnědé kaluže a barevné atrakce tiše sledují to liduprázdno. Než dojdeme do zadní části u Stromovky, mám tváře červené a ruce ztuhlé zimou. Fádní, ale teplý byteček by mi teď vůbec nevadil.
„Tak jsme tady,“ zastaví Václav Kočka, vnuk, mezi bílými karavany a zaťuká na jeden z nich. Zvenčí to na moc velkou romantiku nevypadá, ale voní tu oběd. Tipuju játra s rýží. Překročím obří kaluž a vystoupám po kovovém schodišťátku na miniverandu. A pak se ocitnu v obýváku.
To první, co mě napadne, je, že jsem tohle viděla už v nějakém filmu. Takový ten trik, že vejdete malými dvířky do malého domečku a ocitnete se v obřím sále. Tohle až tak obří sál není, ale prostorově překvapí i tak.
Velkorysá kožená sedačka, rohová kuchyň, jídelní stůl. Než se stačím rozhlédnout, útroby maringotky se zaplní dalšími lidmi. Rodina Kolomazníčků je početná. Tak jak to u „světských“ má být.
V jedné maringotce bydlí nejstarší Kolomazníček Antonín, ve druhé syn, ve třetí bratr, ve čtvrté švagr, dcera, sestra, snacha... Z velkého akvária sledují sešlost tři oranžové ryby. Možná tchyně se snachami, těžko říct.
„Nevadí jim to cestování?“ „Zatím si nestěžovaly.“ Maringotku zaplní smích a já si uvědomím to příjemné teplo od nohou. „Vyhřívaná podlaha?“ „No jasně. Jinak by to nešlo. Dáte si kafe?“
Zatímco venku taje sníh, nahřívám si chodidla a vnímám to útulno. Snažím se najít nějaký větší rozdíl mezi obyčejným bytem a tímhle domem na kolečkách, ale kromě snad o něco málo nižších stropů mě nic nenapadá.
Tedy kromě jedné podezřelé věci, a to je dokonalý úklid. Procházím jednotlivými místnostmi včetně dětského pokoje, ložnice a koupelny. A marně hledám alespoň stopu nějakého chaosu. Odhozené tričko, zapomenuté hračky pod postelí. Špinavý hrnek od kafe. Nic...
„Dřív se topilo elektřinou, ale ta hodně podražila. Dneska se topí plynem,“ dozvídám se postupně, jak se změnily poměry od dob z filmu Lidé z maringotek. A od mých původních představ o dřevěném domku s plynovým sporákem.
„Já si ještě vzpomínám, když jsme měli v maringotce umyvadlo. A když se pralo, musela se pračka vynést ven. Ale to bylo už zase o dost lepší, než jak jezdila generace před námi. Máma mi vyprávěla, že jí v zimě přimrzaly vlasy ke stěně. Dneska jsou maringotky vyteplené. Tahle mladá generace, ti jsou už rozmazlení,“ zavzpomíná Antonín Kolomazníček a maringotku zase zaplní smích. Ale o něco uctivější než ten předtím.
Sejdeme se u táty
Úkolem obyčejného fádního muže je postavit dům a zasadit strom. Úkolem muže z rodu kolotočářů je postavit maringotku. Pěkně od podvozku po koupelnu.
Výroba maringotky na koleně má v Česku tradici. Jistě. Dá se zakoupit i celá, kompletně vybavená, jako si to můžou dovolit holandští kolegové, ale takový „byteček“ vyjde třeba i na osm milionů. A na to zatím má málokdo. Zkušenosti se dědí z generace na generaci a trendy se odkoukávají od holandských sousedů.
„V čem jsou dneska ještě napřed?“ „Dneska už v ničem.“ „Takže máte všechno?“ „Nechybí nám nic.“ „A není náročné udržovat tady neustále pořádek?“ obrátím se k paní domu. Tahle záhada dokonalého pořádku mě opravdu zajímá.
„Není. Zvyknete si.“ „Pro nás je to prostě normální život. Bydlíme tady sedm měsíců z roku,“ doplní ji dcera. Vlastně snacha. Dcera bydlí vedle. „Chcete se tam podívat?“ „No jasně.“
Vystoupáme po kovových schůdcích a... ocitneme se v obýváku. Teď už jsem na ten prostorový klam připravena, ale i tak mě zase překvapí velkorysost interiéru i příjemné vybavení. Obývák laděný do bílé, dřevěné obklady, za dveřmi zahlédnu krémovou rohovou vanu. A zase ten neuvěřitelný pořádek. Všechno se leskne, jako by to před chvílí vystřihli z katalogu.
Lidem z maringotek se dnes značně prodraží silniční daně a pojistky.
„Kolik má takový maringotkový byt metrů?“
„Tak padesát. Šedesát. Záleží na typu.“
„A všechno to vybavení je dělané na míru?“
„Ano. To si děláme všechno sami. Aby to bylo hezké a účelné. Pomáhá celá rodina.“
S pořizováním vlastní maringotky se to má tak. Dokud je člen rodiny svobodný, dává veškeré vydělané peníze do společné rodinné kasy. Když se vdá nebo ožení, připadne mu část rodinné atrakce, aby mohl začít s profesí. A rodina také vypomůže při pořizování a stavbě nové maringotky.
Co se týče rodu Kolomazníčků, dorůstá už šestá generace. A jejich maringotek stojí pohromadě u sebe asi osm. Takový Kolomazníčkov u Stromovky. „Kde se scházíte nejradši?“ „U táty. Tam je to nejmenší.“
Ahoj, neznáme se ze školy?
Pouťová sezona trvá zhruba sedm měsíců. Osm týdnů bude stát Kolomazníčkov tady na Výstavišti. A pak se složí, zabalí a bude cestovat po Česku. Matějská pouť je nejdelší, další štace trvají po jednom, maximálně dvou týdnech.
Do dveří vchází šestá generace s taškou na zádech. Osm týdnů budou děti chodit do školy tady v Praze, až se štace přesune do dalšího města, budou se učit zase tam.
„Jaké to je, chodit každých pár týdnů do jiné školy? Nevadilo vám to?“ zeptám se nejdřív starší generace. „Naopak! Zatímco jiné děti měly na základce třicet spolužáků, my jich máme třeba pět set. Jediná potíž je, že mě občas někdo z nich pozdraví a já si ho nepamatuju.“
„Jak bylo ve škole?“ nenápadně se zeptám šesté generace, když se dospělí nedívají. „Jo, dobrý!“ Zní to upřímně a vesele.
Když se přesuneme k švagrovi nebo bratrovi, přivítá mě opět ten dokonalý pořádek. Je načase najít nějakou tu šmouhu na kráse. „Tak přece jen je to proti normálnímu bytu trochu stísněnější, že?“ nahodím udičku paní domácí.
„Nám to nepřijde. Naopak, když nám přijde návštěva, kolikrát říkají, že je to větší než u nich v paneláku.“
„A co takhle v zimě? Když udeří mrazy...“ „Občas zamrzne voda. Ale tak se prostě vymění hadice za novou a je to.“
„A jak se to vlastně celé skládá?“
„Vidíte ty rýhy na podlaze? Tak v těch místech se maringotka celá složí a dá se na přívěs.“
„To musí být otrava, to věčné balení, že?“
„Pro nás je to normální. My nic jiného neznáme. Zvyknete si.“
„A jak dlouho to celé trvá?“ „Když kdysi hrozilo na pouti v Libochovicích, že přijdou povodně, měli jsme sbaleno během čtyř hodin. Se vším všudy.“
O. K. V nacházení nevýhod jsem pohořela.
„A co vám na bydlení v maringotce vyhovuje naopak nejvíc?“
„Že když se mi nelíbí sousedi, můžu si barák otočit jinam.“
A maringotka se rozhoupe hurónským smíchem. Chvíli přemýšlím, jestli to není jen můj pocit. „Ono se to houpe?“ „Tahle ano. Ta předtím byla hydraulicky ukotvená. Tahle je starší.“
Antonín Kolomazníček s chotí a vnučkou ve své maringotce.
Občas trochu táhne
Co se týče těch nevýhod, v optimistické rodině Kolomazníčků nakonec přeci jen něco zazní. Lidem z maringotek se dnes značně prodraží silniční daně a pojistky, které jsou stejně vysoké jako u kamionu. Kamion ale brázdí silnice celý rok po světě, zatímco maringotka se přesune sotva dvacetkrát do roka. A to není vzhledem ke stejné výši daně úplně fér.
Procházíme další maringotky. Každá má trochu jiný interiér, podle vkusu vlastníka. Někde to připomíná letní haciendu, jinde horskou chatu. Nakoukneme k sousedům Holanďanům, u kterých to vypadá jako v holandském domku v Amsterdamu včetně cihlové zdi, krbu, obrazů, ušáků s odpočívajícím psíkem, a dokonce i vázou čerstvých tulipánů. A samozřejmě dokonalým úklidem.
„Na Matějské stojíme dlouho, takže se maringotka dobře vyhřeje, ale když přejíždíme a často se skládá a staví, bývá tu zima,“ prozradí mi stranou Anne, zatímco manžel Johann je naprosto spokojen. „Je to naše živobytí. Nic mi nechybí. Mám tu i holandskou televizi,“ pokyne k plazmě, na které běží nizozemské zpravodajství.
Když sedíme v posledním „domku“ na kraji Kolomazníčkova, ve kterém paní domácí leští naleštěnou kuchyňskou linku, nedá mi to.
„To máte všichni vždycky tak skvěle uklizeno? To není normální.“
„Nám nic jiného nezbývá. My musíme mít všechno hotové do dvou hodin,“ usměje se paní domácí a odklidí neviditelné drobky z linky. „Pak přijdou děti ze školy, udělají se úkoly a jde se na atrakce. Na nic jiného už pak není čas.“ „Ach tak.“
Až Kolomazníčkovi objedou všechny štace, zakotví na zimu ve svém domku s velkou zahradou. Ne že by to byli vášniví pěstitelé biozeleniny, ale jde o to, aby se na zahradu vešly všechny atrakce, které se během zimy musí zaopatřit a dát do kupy. Vlastní jich zhruba patnáct včetně střelnice, autodromu nebo atrakce Break Dance, což je takový ten blázinec, který se točí asi osmi směry zároveň.
Když procházíme zatím ztichlým Výstavištěm, tyčí se proti nám sloup, který jsem původně mylně pokládala za vysílač. Teď už vím, že je to obří věž Tower, ze které bych mohla letět volným pádem devadesát metrů. Což v žádném případě nechci a nikdy chtít nebudu.
Od dob, kdy pro nás byla největším adrenalinem ta stará horská dráha, která se dneska krčí vzadu jako stará babička, se mnohé změnilo. Zatímco ale většinu z těch nových atrakcí nechápu, musím uznat, že i když vypadají maringotky jinak než ve filmu pro pamětníky, neztratily svoji poetiku.
