Německý design se stal pojmem ve dvacátých letech díky škole Bauhaus a asociaci Werkbund. Po rozdělení Německa v roce 1949 se na Západě stal design hnací silou Wirtschaftswunder, ekonomického zázraku, zatímco na Východě bylo důležitější socialistické centrálně plánované hospodářství.
Ernst Moeckl, židle Klokan, 1971
Na výstavě budou k vidění předměty od ikonických kusů nábytku a lamp přes grafický, průmyslový a interiérový design po módu, textilie a ozdobné předměty.
Dva státy
Levný plast a křiklavé barvy na Východě, chladný funkcionalismus na Západě. Výstava vedle sebe staví legendární automobily, jako je Trabant (1958), či žádané předměty každodenní potřeby, třeba kombinovaný přehrávač ironicky přezdívaný Sněhurčina rakev (1956), a další výjimečné kousky, mezi něž patří i skulpturální plastová židle Poly-COR Luigiho Colaniho (1968).
Výstava představuje důležité postavy, jako jsou Dieter Rams, Egon Eiermann, Rudolf Horn a Margarete Jahny, a zároveň zdůrazňuje roli škol designu a odkazu Bauhausu. Široké panorama designu z obou Němecek ilustruje, jak pevně propletené design, dějiny, každodenní kultura a mezinárodní politika v Německu v době studené války byly.
Úloha designu
Výstava začíná instalacemi, které návštěvníkům umožní zažít na vlastní kůži, jakou roli design ve východním a západním Německu hrál. Samostatnou identitu se oba nové státy snažily vybudovat i novými návrhy státních znaků, peněz, pasů a symbolů, včetně takových maličkostí, jako jsou panáčci na světlech semaforů.
Zároveň ale předměty, jako je třeba zahradní židle Garden Egg Chair Petera Ghyczyho (1968), ukazují, že hranice mezi východním a západním Německem nebyla zdaleka tak přísná, jak to často vypadá. Tato futuristická židle se například vyráběla v téměř identické podobě na obou stranách hranice.
 |
Po úvodu následuje chronologický příběh dějin designu ve východním a západním Německu od roku 1949. Oba nové státy se v té době snažily urychlit obnovu výstavbou rozsáhlých sídlišť, což vedlo k nárůstu poptávky po spotřebním zboží, od nábytku a nádobí po elektrické spotřebiče a automobily.
Předměty jako nástěnné kuchyňské hodiny navržené Maxem Billem (1956) či Klausova Kunisova elegantní konévka na zalévání květin (asi 1960) odrážely nový rodinný život i popularitu moderního designu.
Na Východě i Západě byly obnoveny či založeny nové školy designu, kde se školili mladí designéři, které průmysl tak nutně potřeboval. V neposlední řadě proto, že design byl skvělým prostředkem, jak stát mohl působit moderně a svobodomyslně.
Uzavřená hranice
Klaus Kunis, konvička n vodu, 1960
Teprve stavba Berlínské zdi, která začala 13. srpna 1961, prosadila pevné uzavření hranice. V západním Německu se design stal důležitým faktorem konzumní společnosti, která dychtila po posledních výkřicích v oblasti nábytku a automobilismu, coby symbolech statusu.
Minimalistické elektrické spotřebiče, které Dieter Rams navrhoval pro firmu Braun, jsou důkazem zvýšeného chápání kultury designu a kvality. Šířit se začal i koncept korporátní identity, což je dobře vidět na dvou ikonických návrzích z roku 1972: logo tehdejšího hlavního města západního Německa Bonn s rudými rty od Doris Casse-Schlüter a piktogramy pro letní olympijské hry v Mnichově od Otla Aichera.
V automobilovém průmyslu se tyto změny projevily na designu pro Porsche, které si mohl dovolit jen zlomek populace, jehož ztenčené linie symbolizovaly dokonalé spojení estetičnosti a technologie. Skutečný design Made in Germany.
Ve východním Německu byl design v tomto období centrálně regulovaný a byl součástí socialistického plánovaného hospodářství. Kancelář průmyslového designu měla na starosti, aby širší veřejnost měla přístup k finančně dostupným výrobkům a zároveň podporovala konkurenceschopnost východoněmeckých podniků.
Stavba panelových domů zajišťovala rozsáhlou výstavbu bytů, což vyžadovalo koncepci nábytku a designu interiérů. Velmi oblíbený byl nábytkový systém MDW-Einbauwand (1968) vytvořený Rudolfem Hornem pro firmu Deutsche Werkstatten. Jeho mnohostranné modulové úložné jednotky byly brzy k vidění v soukromých interiérech po celém východním Německu.
Pohled do expozice „západu“
Ve veřejných prostorech hrál design také významnou roli. Výstava ukazuje původní plány berlínského Cafe Moskau a klade do popředí reliéf od Josepa Renaua (Die Beziehung des Menschen zu Natur und Kunst, 1982–84). Tato nově zrekonstruovaná nástěnná mozaika v Erfurtu ilustruje, jak umělecké zdobení velkých budov určovalo vzhled měst.
Z hlediska průmyslového pokroku měl největší dopad Trabant, uvedený v roce 1958, protože urychlil masovou motorizaci širokých vrstev obyvatelstva. Dnes je Trabi s tělem z recyklovaného plastu ikonou východoněmeckého designu. Vyrábět se přestal teprve v roce 1991.
Díky snaze západoněmeckého kancléře Willyho Brandta normalizovat vztahy mezi oběma německými státy došlo v sedmdesátých letech ke sblížení mezi Východem a Západem, které vyvrcholilo pádem Berlínské zdi v roce 1989.
Když designéři porážejí krizi
Design na obou stranách hranice v tomto období odrážel nárůst kritického uvědomění způsobeného událostmi, jako byla ropná krize roku 1973. Hospodářství východního Německa začalo upadat, ale jeho designéři byli vynalézaví. Například Karl Clauss Dietel a Lutz Rudolph navrhli motorku Mokick S50 (1967–74) na principu modulů, takže se snadno a levně opravovala.
Josef Böhm, „Kuře“ - plastový kalíšek na vajíčko, 1970
Jiní designéři se pustili do uměleckých řemesel, nebo vyráběli menší množství různých ozdobných předmětů.
Jedním z posledních velkých projektů východoněmecké vlády byl počítač nazvaný PC 1715, který vyráběl státní podnik Robotron (1985). Byl určen výhradně pro státní podniky, vládní úřady a univerzity.
Západní Německo se sice z hospodářských zvratů sedmdesátých let nevynořilo nepoškozené, ale jeho vedoucí role v mezinárodním průmyslovém designu zůstala neotřesena. Například Volkswagen Golf, uvedený na trh v roce 1974, odrážel rostoucí poptávku po malých výkonných automobilech.
V osmdesátých letech požádal Steve Jobs Hartmuta Esslingera a jeho německou agenturu frogdesign, aby navrhli jeden z prvních počítačů Apple. Ve stejné době vzrůstal v západním Německu vliv experimentálních a umělecky orientovaných tendencí, což kopírovalo vývoj na Východě. Vývoj Nového německého designu, inspirovaného uměním, punkem a kýčem, byl ovlivněn skupinami jako Pentagon, Ginbande, a Kunstflug, ale také galeriemi designu a experimentálními show.
Peter Ghyczy, křeslo Vajíčko,1968
Politické tání postupně vedlo i k výměnám a spolupráci v designu. Ve východním Berlíně v letech 1984/85 a ve Stuttgartu v roce1988 dokonce proběhly dvojité výstavy, kde byl k vidění i design z toho druhého Německa.
Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 bylo velké množství východoněmecké průmyslové výroby zastaveno a mnoho známých východoněmeckých značek prostě zmizelo.
O výstavěVýstava Německý design 1949–1989, Dva státy – jedna historie srovnává design východního a západního Německa podle stejného měřítka, čímž vrhá světlo na méně známé kapitoly dějin německého designu. Tato výstava je první, která se zaměřuje na dějiny východoněmeckého a západoněmeckého designu jako na dějiny společné. Najdeme tu sice plno rozdílů a střetů, ale také sdílení a propojení. Prvním místem, kde bude výstava ke zhlédnutí, je Vitra Design Museum ve Weil am Rhein (20. března 2021 – 5. září 2021 - zatím kvůli pandemii je výstava uzavřena). Poté se přesune do Drážďan do Kunstgewerbemuseum, Staatliche Kunstsammlungen (15. října 2021 – 20. února 2022). Výstava i její mezinárodní turné vznikly s podporou ministerstva zahraničí Spolkové republiky Německo. |
