Budova Kongresového centra má vlastní hasičskou jednotku, v jejích útrobách se skrývá 46 výtahů, na 70 sálů a salonků, největší přitom pojme téměř 2 800 lidí. Kotelna připomíná malou elektrárnu, dlažba ve všech patrech zabírá 2,5 hektaru a trubky vzduchotechniky by šlo rozvinout do vzdálenosti sta kilometrů.
"Mně se megalomanský nezdá. Chcete-li někde uspořádat kongres pro deset tisíc lidí s doprovodnou výstavou, nepůjdete do rodinného domku. Je snad megalomanská boleslavská automobilka nebo plzeňský pivovar?" ptá se jeho ředitel Michal Kárník.
Jedinečný, i ve srovnání s podobnými budovami ve světě, je impozantní výhled na Prahu. Ovšem to vše nahrává kritikům.
Architekti bývalému Paláci kultury vytýkají zpupnost, kterou narušuje panorama města, technici poukazují na jeho enormní energetickou náročnost, finančníky děsí téměř dvoumiliardový dluh a citlivějším povahám vadí jeho spojení s bývalým režimem. Právě sem se po pěti letech stavby v roce 1981 začaly sjíždět stovky komunistických pohlavárů z celé země.
Kongresové centrum v Praze |
Proto se už od 90. let mluví o tom, že by někdejší Palác kultury zvaný Pakul bylo lepší zbourat. "Tak to je úplný nesmysl. Proč by se mělo město, potažmo stát, zbavovat budovy, která funguje a vydělává? Ročně tu navzdory krizi máme 250 akcí, průměrně třídenních.
Navíc profesor ekonomie Michal Mejstřík spočítal, že Kongresové centrum přineslo od roku 2000 do veřejných rozpočtů šest miliard korun," říká Kárník ve své kanceláři překvapivě nikoliv s výhledem na Pražský hrad, ale na druhou stranu, na magistrálu.
Před třinácti lety skončila rekonstrukce, která centrum zatížila dluhem, ze kterého dnes zbývá asi 1,8 miliardy. Proto vláda před několika dny rozhodla, že se splacením pomůže. Za to získá od hlavního města, které společnost vlastní, 70 procent jejího majetku, v němž je zahrnut i přilehlý hotel či business centrum. Navíc chce Praha vložit tři čtvrtě miliardy do jeho modernizace.
Zástupy Pražanů v den otevřených dveří v tehdejším Paláci kultury v Praze (20. dubna 1981 )
Komunistický sirotek. Bourat, nebourat?
"Ta budova z hlediska kvality architektury samozřejmě význam má, byť není originální ani aktuální. Nikdy nepatřila k pražským skvostům a lidové označení Moby Dick ji charakterizovalo přesně," popisuje architektka Radomíra Sedláková.
Ano, je příliš velká, příliš nafoukaná na své místo. Byť se jmenovala Palác kultury, byla to jasně stranická a schůzovací záležitost, kterou bylo po roce 1989 těžké oživit. Dokonale dokumentuje dobu svého vzniku. Tu stavbu si postavila vládnoucí strana, která tak dala najevo, že jí se bude vše podřizovat.
Má se tedy zbourat? "Spíš ne, ošklivé stavby zanechala každá doba a ta současná navíc nezaručuje, že by vzniklo něco lepšího. Současná doba je zmatená a taková je i její architektura," zamýšlí se Sedláková.
Kongresové centrum je výjimečné naprosto unikátním výhledem na Prahu.
Historik architektury Zdeněk Lukeš považuje bývalý Palác kultury za průměrnou stavbu. Podobné se stavěly i v jiných zemích. Proto nepovažuje za rozumné ji v současné podobě zachovat.
"Dnes jsou požadavky na podobné zařízení jiné než v době, kdy byla levná energie a stavba byla určena pro sjezdy KSČ, takže náklady na provoz nikoho nezajímaly. Teď jsou náklady obrovské a budova je proto trvale ztrátová," říká Lukeš.
Pražští radní přitom tvrdí, že zachránit stavbu je finančně výhodnější než bourat a platit za novostavbu. Proto volí rekonstrukci.
Dokonce se uvažuje o přístavbě, aby Praha postoupila do nejvyšší a nejlukrativnější kongresové ligy. To je pořádání akcí pro více než 10 tisíc účastníků s velkou doprovodnou výstavou. Nyní je kapacita domu asi 9 500 delegátů.
Hlavní sál je pro dva a půl tisíce lidí. Díky skvělé akustice jsou zde často hudební koncerty.
Tak to je ten náš "óbrhól"
Ať už je Kongresové centrum, Pakul, nebo lidojem, jak jsme ho kdysi překřtili, jaké chce, stojí za to si ho projít. Tady se v prosinci roku 1989 jednalo o složení první polistopadové vlády Československa. Tady pak v září 2000 zasedal Mezinárodní měnový fond a Světová banka, zde o dva roky později jednalo NATO. A s nimi velká jména světové politiky.
"Tak to je ten náš óbrhól," vydechne technický ředitel Kongresového centra Luděk Bednář, když vstoupíme do obrovského potemnělého sálu. Matně si na něj pamatuji z konce 80. let, kdy jsem tu byl na nějaké školní akci.
"Je technicky jedinečný. Všechno kromě hlediště je pohyblivé... stropy, stěny, jeviště, jež pojme sto muzikantů. Sál se umí podřídit kvalitní akustice. Řadí se mezi třináct nejlepších koncertních sálů planety," popisuje Bednář a pokračuje ve vychvalování.
Původní technické zázemí pražského Kongresového centra
Původní technické zázemí pražského Kongresového centra
Vymoženostmi je nabit celý dům. "Tady je shoz odpadu. Ale ne ledajaký. Díky podtlaku pytel s odpadky projede trubkami a vletí přímo do popelářského vozu," ukazuje Bednář na plechová dvířka ve zdi. Netuším, v jakém patře a v jaké části paláce zrovna jsme. Jsou tu kilometry chodeb. Míříme do podzemí. Je tam gigantická strojovna vzduchotechniky a impozantní plynová kotelna, která může dosáhnout maximálního výkonu 24 megawattů. To je srovnatelné s náročností Empire State Building na Manhattanu.
Chci sedět, kde Leonid Iljič
Jedna věc předčí vše. Ten právem opěvovaný výhled. Petřín, Pražský hrad a pestrobarevné sídliště v Bohnicích, mezi nimi v dálce Říp.
"Tady u toho okna se čtvrt hodiny kochala Barbara Bushová, manželka amerického prezidenta," vypravuje Bednář a přidá ještě jednu příhodu. "Máme tu židli, na níž seděl Brežněv. Když tu byli Američané, poradci prezidenta si s velkým zájmem zmíněný kus mobiliáře vyzkoušeli. Je to takové lákadlo, místo Leonida Iljiče."
Příběhů by Pakul mohl vyprávět nespočetně. A zřejmě bude i v dalších letech. Že je jeho budoucnost nejistá, o čemž se téměř čtvrt století mluví, to si tam nikdo nepřipouští.
Měl by se bývalý pražský Palác kultury zbourat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 31. října 2013. Anketa je uzavřena.
