Co vás fascinuje na metakrylátu a jak jste s ním začal pracovat, co bylo prvním impulsem?
Moje rodina vlastnila závod na výrobu plastů. Matka je sochařka a otec byl průmyslník podnikající v oblasti výroby plastů, oba mě velmi ovlivnili. Když mi bylo mezi sedmi a osmi lety, táta mě do fabriky často vodil. Tehdy ty stroje na zpracování plastu vypadaly jako monstra, připomínaly chobotnice. Z pomyslných nosů těchto strojů tekla určitá hmota ve velkých kapkách. Metakrylát. Tehdy se mi do hlavy zaselo semínko, a když jsem byl starší, dost jsem o tom přemýšlel.
Pro svou práci používám dva materiály, polykarbonát a metakrylát. Pro nábytek Edra používám polykarbonát. Je šedesátkrát silnější než metakrylát. Fascinuje mě na něm, že s ním můžete dělat věci, které se nedají dělat se sklem, z důvodu hmotnosti, hořlavosti apod.
Zmínil jste práci se sklem, pracujete i s tímto materiálem?
Ano, aktuálně jsem navrhl stůl Egeo pro Edru, jehož stolová deska je ze skla, je to vlastně černé zrcadlo. Miluji průsvitné materiály, už jsem s nimi pracoval u prvního stolu Capriccio.
Právě průsvitnost je společným jmenovatelem vašich židlí pro značku Edra, vypadají téměř jako šperky. Co vás inspiruje a na co při navrhování myslíte?
Moje inspirace pochází vždy z přírody nebo z historie. Nejsem totiž velkým přítelem současného designu. Příroda pro mě skýtá neuvěřitelnou škálu inspirace a z minulosti, nebo chcete-li z historie, si beru vše. Současný design mi přijde nudný a myslím, že dnešní nábytkový průmysl má určité technické a finanční problémy...
Jak to myslíte?
Například ve 40., 50. či 60. letech dvacátého století jste mohli pracovat s různými materiály, i poměrně vzácnými a z nich něco dalšího tvořit, a najednou je to moc drahé. Jedinou možnost pracovat s ušlechtilými materiály mají dnes módní návrháři.
Ale design takové možnosti nemá. Když tak chcete například navrhnout stůl, musíte pracovat jen s tím, co vám nábytkářský průmysl určí, z jakého materiálu má být, kolik lidí se k němu má vejít a podobně. Chybí zde možnost rozhodnout se, co a jak chcete navrhnout. Není tam zkrátka tvůrčí svoboda.
Jaká je v tomto ohledu spolupráce s toskánskou značkou nábytku Edra?
Je úplně jiná. Každý to vidí. Když vidíte objekty od Edry a porovnáte je s ostatními pohovkami, židlemi, skříňkami... Způsob, kterým s kolegy v Edře pracujeme, je zkrátka úplně odlišný. Pro nás je důležitá myšlenka. Projekty vymýšlíme pravidelně každý rok a pečlivě je chráníme, finálních produktů je tak v kolekci méně, ale kvalitnějších. Nemateme tak klienta ani trh spoustou produktových řad a limitovaných kolekcí.
Edra propojuje design, umění a je pro ni charakteristický konceptuální přístup k designu. A každý nábytkový kus od Edry je vlastně uměleckým dílem...
Jak jsem už říkal, u běžných designových značek jde o určitou logiku a linii kolekcí. A u Edry je to spíše pocitové, intuitivnější, je to jako hudba. Nesleduje se trend, nesleduje se trh, jde si to vlastní cestou. Pro nás je důležitá emoce, která z toho jde. A ty emoce jsou konkrétně u mých produktů hodně různorodé. Každý kus je úplně jiný. Takže když si nábytek od Edry koupíte, získáváte s ním pocit výjimečnosti, pocit něčeho speciálního.
Můžete nám přiblížit jeden z vašich posledních kousků, organický stolek Cicladi s alabastrovou deskou? Je to exkluzivní materiál...
Alabastr je neuvěřitelný materiál a my jsme použili samozřejmě ten italský. Alabastr je ve formě jakýchsi „vajec“ ukryt pod zemí. A na těch stolcích jsou vlastně řezy těmi vejci. Alabastr coby materiál je hodně absorpční, takže jsme ty kameny barvou vlastně napustili.
A ten název... Já miluji Řecko a stejně jako stůl Egeo se tento stolek zase jmenuje podle těch malých ostrůvků Kyklád, kde je jeden vedle druhého. Je to zkrátka o představivosti a o mentálním výletě.
A jak vlastně bydlíte vy? Máte doma nějaké solitéry od Edry?
Můj dům je plný designových kousků od Edry, ale nejen mých. Ve svém domě mám například tu větší variantu pohovky Standard a vše je zkombinované se starožitnostmi. Ať je to historický nábytek nebo moderna, musí to mít punc minulosti. Jak už jsem říkal, se současným designem mám problém. Obecně ho nemám rád (smích).
I když ho nemáte rád, je tu jedna věc, která je na Edře fascinující. Nábytek Edra obstojí v klasickém i v moderním interiéru.
No a to je právě rozdíl mezi normálními kousky a mistrovskými díly. Pokud postavíte pohovku Edra nebo nějaký z mých objektů do domu z 15. století, bude to fungovat skvěle. Takže když začnete pracovat na takovém projektu, znamená to, že neexistuje čas. Můžete vlastně pracovat kdykoli, dotknout se jakéhokoli období. A to pro mě znamená hodně.
Jaký je váš oblíbený umělecký směr?
Fascinuje mě vše od Egypta po obrazy z 15. nebo 16. století. Sám jsem z Toskánska a myslím, že mám štěstí, že jsem vyrostl v zemi, kde je historie na dosah ruky, všude a je tam vlastně všechno... Je to pro mě stimulace a myslím si, že to je i jeden z důvodů, proč jsou Italové v různých směrech tak kreativní.
Máte nějaký oblíbený kus nábytku od Edry, nějakého osobního favorita?
Edra, to je pro mě love story, 99 procent věcí od Edry miluju. Jde o to, že jsem původně přišel z průmyslu, jak už jsem říkal. To je důležitá část mého příběhu, měl jsem velkou zodpovědnost postarat se o rodinnou firmu, ale v jeden moment jsem si řekl „dost“. A když jsem začal navrhovat své unikátní kousky, říkal jsem si, že se už nechci vrátit zpět do toho svého „industriálního příběhu“, nechci už v průmyslu pracovat, i když jsem měl tehdy opravdu hodně nabídek.
Zamiloval jsem se zkrátka do Edry. Dostal jsem se do těsné blízkosti designérů Fernanda a Humberta Campanových, jsme přátelé od roku 1995. Tehdy jsem si řekl, že jediná značka, pro kterou chci pracovat, je Edra. Svůj první projekt jsem odprezentoval Massimu Morozzimu, tehdejšímu řediteli společnosti Edra. A v tento moment se začala psát love story, nechtěl jsem pracovat pro nikoho jiného.
Máte oblíbenou barvu? Vaše designy barvami jen hýří...
Miluji všechny barvy. Je to vždy o tom, jak je použijete. V přírodě má každá barva své místo a všechny k sobě elegantně a perfektně ladí.
Dohlížíte na své designy osobně od začátku až do konce?
Ano. Od prvního momentu až do konce. Starám se o výrobu prototypů, o jejich design i o experimentování v laboratoři, což je část, kterou mám osobně moc rád.
Máte vlastní ateliér?
Ano, říkám mu „laboratoř“ a mám tam svůj stroj, své zaměstnance, kteří mi pomáhají s výrobou prototypů, a jsou to vlastně všechno prototypy, protože každý kousek je jiný a má svůj unikátní příběh.
Říká se, že navrhnout židli je pro designéra to nejsložitější. Souhlasíte?
Ano, slyšel jsem o tom, že se to říká, ale pro mě to bylo velmi jednoduché, protože je to proces. Pracujete každý den a pak se dostanete do technické úrovně, kdy jste schopen dělat věci velmi jednoduché, ale důležité. A tak to děláte. Pro mě je to velmi jednoduché, přirozené a normální.
Co myslíte, že je základem dobrého designu? A co pro vás znamená propojení formy a funkce?
Nestarám se o design. Nestarám se o funkci. Prošel jsem školou Massima Morozziho, který postupně přešel k takzvanému radikálnímu designu. Forma pro mě není důležitá. Důležitá je pro mě myšlenka a emoce. Je mi to opravdu jedno. A proto je každý objekt jiný.
Co tedy dělá dobrý interiér?
Myslím, že důležité je světlo. To je první věc. Proto jsem v rámci své kariéry začal pracovat se světly a světelnými instalacemi. Ale co se týče vaší otázky... Je to široké téma, protože každý z nás je jiný. Můj přístup k designu mého domu a místům, kde žiji, je úplně rozdílný. Záleží, kde se dům nebo byt nachází, v jakém prostředí. Jestli jste u moře nebo na horách.
Snažím se pochopit okolní krajinu a místo a pocit, který mě tam obklopuje, a pak se do toho snažím zakomponovat svá díla. V mém domě na venkově je sice vše z polykarbonátu, stejně jako i střecha, ale snažím se mít respekt k tomu, co mě tam obklopuje. Můžete zkombinovat velmi rozdílné věci, ale musí v tom být logika, respekt a citlivost.
Takže váš dům v Toskánsku je třeba úplně jinak zařízený než v Řecku?
Samozřejmě. Úplně. Můžete zařizovat úplně jednoduše, ale také třeba velmi bohatě. Záleží na povaze místností, kde jsou. Můžete mít třeba neuvěřitelné osvětlení, pak kýčovitou koupelnu a obývák jen se třemi kousky a je to.
Říkal jste, že je pro vás důležité světlo, což se doslova odráží i ve vaší práci...
Světlo je pro mě extrémně důležité, stejně jako pro mou kolekci. Je ale také důležité třeba pro samotnou židli. Takže moje objekty mají vlastně dvě světla: jednak při elektrickém osvětlení večer a v noci a pak ve dne, když třeba stojí u okna, tak si berou denní světlo ze slunce a to je to světlo, které jim nejvíce sluší.
Co si myslíte o současném mladém designu?
Mám rád nové projekty na míru. Je jen škoda, že myšlenky a nápady, které studenti na různých designových přehlídkách představují, se nikdy nerealizují, zmizí a zapadnou. Protože právě ty velké firmy často chtějí pracovat se zavedenými designovými jmény. Chybí zde otevřená mentalita.
Edra pracuje zcela jinak. Je to rodinná firma, musíme hodně věřit v sebe, společně dlouhodobě pracovat. A když vznikne dobrý projekt, je to alchymie. Zkrátka love story.
Jacopo FogginiNarodil se v Turíně, žije a pracuje v Miláně. Ještě jako mladý vstoupil do rodinné firmy, kde se seznámil s metakrylátem, průmyslovým materiálem nejvíce využívaným v automobilovém průmyslu. Jeho první experiment s tímto materiálem se datuje do 90. let, kdy začal používat vlastnoručně vyrobený přístroj, jenž je schopen metakrylát zahřát na 200 stupňů Celsia. Výsledným produktem je pak vláknitý materiál, který lze ručně modelovat do průhledných a poloprůhledných tvarů, monumentálních děl a elegantních barevných propletenců. První výstavu měl Jacopo Foggini v roce 1997 , od té doby byla jeho díla prezentována ve více než 60 galeriích a na akcích po celém světě. Je autorem i takových projektů, jako byl například „Lampadario da Teatro“ pro úvodní ceremoniál olympijských her v Turíně (2006). Je znám také svou plodnou spoluprací s renomovanou italskou designovou a nábytkářskou společností Edra, pro kterou navrhl křeslo Alice, židle Ella, Ella Gold, Gilda b., Gina a Margherita, stoly Capriccio, Egeo a odkládací stolky z alabastru nazvané Cicladi či subtilně skulpturální lampu Ines. |