Zjednodušeně by se dalo popsat jako betonová vana nebo bunkr. Jenže unikátní vědecké centrum v Dolních Břežanech není jen „úkrytem“ pro experimentální superlasery, ale také místem práce stovek zaměstnanců.
„Stavba jako tato nebyla nikdy postavena, neexistoval žádný manuál. Sedávali jsme s fyziky a vymýšleli, jak to vlastně udělat,“ říká architektka Viktorie Součková, která za podobu vědeckého areálu získala prestižní cenu.
Eva Jiřičná či Jan Kaplický. Jména nejslavnějších českých architektů možná v budoucnu doplní Viktorie Součková. Autorka podoby nového vědeckého centra v Dolních Břežanech, která za tuto stavbu nedávno získala prestižní architektonické ocenění MIPIM. „Mnohé nové moderní byty dnes spíš připomínají holobyty,“ hodnotí pro 5plus2 současné stavby.
Váš projekt laserového centra dosáhl světového úspěchu. Co je na téhle stavbě vlastně unikátní?
Je to sice jedna budova, ale snažili jsme se ji rozdělit podle funkčnosti do několika částí, aby nepůsobila těžce jako nějaký bunkr. Nejdůležitější na celém projektu je laserová hala velikosti fotbalového hřiště. Osm metrů je pod zemí, dvanáct metrů nad zemí.
Není to proto, že by se tam střílelo, ale kvůli tomu, aby se stavba ani minimálně nehnula. Musí být totiž absolutně stabilní. Ne jako když projede tramvaj a vy cítíte, jak se vám zachvěje byt. Přístroje, pro které je budova určená, jsou tak neuvěřitelně citlivé, že dokonce musí být přivrtaná ke skále, laicky řečeno. Je to vlastně jedna ohromná betonová vana.
Laserová centra asi neprojektujete každý rok...
Stavba, jako je tato, nebyla nikdy postavena, takže na to neexistuje žádný manuál, žádná příručka. Typologicky nic takového neexistuje, takže jsme tady od roku 2009 sedávali s fyziky a vymýšleli, jak to vlastně udělat. V centru se mají pohybovat přibližně tři stovky zaměstnanců, kteří nebudou využívat pouze pokusnou halu. Jsou tam také kanceláře, auditorium a další věci. Snažili jsme se vytvořit příjemný světlý prostor, kde se všichni mohou potkávat. Je to určené pro takový moderní styl práce.
Firmy se snaží skloubit funkčnost pracovišť s tím, aby se v nich zároveň zaměstnanci dobře cítili. V čem ale stále ještě pokulháváme za Západem?
Když se ohlédnu za tímhle projektem, tak nás například velmi překvapilo, že nepřišlo žádné nařízení, že budova musí být takzvaně „zelená“. Myslím ale, že to sem přijde. Je otázka několika let, než obzvláště veřejné budovy budou muset být „zelené“. Bude se muset myslet i na to, že tyto budovy nejsou státem pouze postavené, ale i provozované. To znamená, že spotřeba na topení či chlazení nesmí být moc vysoká.
Když u nás vejdu třeba do nějakého z úřadů, tak jde většinou o krásnou starou budovu, ale je tam strašné horko, protože se tam topí, topí a topí. U těch novějších staveb se zase nepomýšlí na zastínění, takže je v nich v létě nesnesitelné vedro a lidé tam jen sedí u otevřených oken a potí se. Na tohle by se tady určitě mělo víc dbát. V soukromém sektoru je to něco jiného. Developer budovu chce co nejlépe prodat nebo pronajmout, takže je v jeho zájmu, aby její provozní náklady byly co nejnižší.
V posledních letech se u nás developeři doslova předhánějí ve stavbě bytových domů a komplexů, a to mnohdy na diskutabilních místech. O kvalitě bydlení v novostavbách se také často pochybuje. Jak se na problematiku nových bytů díváte vy?
Například tady v hlavním městě se staví hodně. Mám ale pocit, že Praze chybí určitá strategie, kde by mělo být co postaveno. Připravuje se teď metropolitní plán, tak uvidíme, co ten přinese. Jinak je tady v Praze i okolí vidět spousta zajímavých nových staveb. Spíš jde ale o rodinné domy nebo o menší projekty. Pak jsou ale takové ty masové projekty, u kterých se obávám, že bylo myšleno spíše na kvantitu a velké zisky a ne na kvalitu. Problém jsme ale my spotřebitelé, protože to přijímáme a kupujeme. Samozřejmě nelze všechno házet do jednoho pytle. Jsou tady i dobré projekty, ale ve většině případů mi připadá, že jde o takové trochu lepší paneláky.
V Dolních Břežanech u Prahy vyroste špičkové vědecké centrum
Na co by se lidé, kteří si pořizují nové bydlení, měli zaměřit?
Měli by se zajímat víc o dispozice a o to, jak jsou jednotlivé místnosti rozložené, jak jsou velké obývací pokoje, kuchyně, jaké jsou proporce a jednotlivé návaznosti. Není to o tom: „Já chci mít obývák tady a koupelnu tady.“
Je to spíše otázka toho, jak trávíte s rodinou ráno, jak odpoledne, kde jíte, kam kdo chodí spát a tak dále. Na jednu stranu je bydlení z hlediska architektury možná nejjednodušší, protože si myslíme, že tomu všichni rozumíme, neboť všichni někde bydlíme. Zároveň je to ale to nejkomplikovanější, protože je to strašně subjektivní. Každý má rád něco jiného.
Pracovala jste řadu let v Anglii. Vnímáte nějaké rozdíly v tom, jak vypadají nové byty tam a tady?
V Anglii se běžně rezidenční projekty dělají tak, že se postaví a navrhne jak celý dům, tak i všechny interiéry. Byty mají hotové kuchyně, koupelny, podlahy nebo vestavěné skříně. Jediné, co se tam nedává, jsou podlahové krytiny do ložnic.
Tady mám pocit, že lidé přebírají takový zvláštní holobyt. Máte někdy na výběr z nějakých standardů, ale často si lidé řeknou: Ne, koupím si to sám. Nevím, jestli je to opravdu tím, že si raději sami pak byt zařídí, nebo mají strach z toho, že jim někdo podsune něco nekvalitního. Přitom když developer staví dvě stě bytů a koupí dvě stě kuchyní, tak může mít velmi kvalitní kuchyň za hodně slušnou cenu.
V Dolních Břežanech u Prahy vyrostlo špičkové vědecké centrum.
Zmínila jste, že dnešní stavby jsou mnohdy trochu lepší paneláky. Asi těžko by se hledal jiný typ stavby tolik spjatý se socialismem. Mnoho lidí na ně dodnes nadává, ale nenašla byste na nich i něco pozitivního?
Samotná ta stavba je nejspíš poměrně udržitelná, a to z toho důvodu, že se používaly typové prvky. Všechno to jsou velmi podobné prvky, stejné rozpony, stejné velikosti. Takže se velmi rychle dalo zastavět mnoho metrů čtverečních.
Sama jsem v paneláku bydlela a zrovna v mém případě ani dispozice bytu nebyla vůbec špatná. Asi to bylo tím, že samotné plány velmi efektivně počítaly s metry. Nevznikala žádná zbytečná místa. Velká nevýhoda, která je obecně dodnes problémem sídlišť, je ta, že se postaví ohromné množství bytových domů, do nichž se nahrnou stovky a tisíce lidí, kteří se neznají a nemají spolu nic společného. Buď se skamarádí, nebo ne. To je ale asi spíš otázka pro sociologa.
MgA. Viktorie SoučkováVystudovala architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, absolvovala v roce 2000 v Atelieru II, který vedla Eva Jiřičná. Během studií pracovala téměř rok v ateliéru Foster & Partners v Londýně a podílela se na řadě projektů. Pracuje pro pražskou pobočku architektonické kanceláře Bogle Architects, která má hlavní sídlo v Londýně. Řadu let sbírala zkušenosti v oboru v Anglii, domů do Česka se paradoxně vrátila kvůli svému muži, který je Brit. Je matkou čtyř dětí. |
