Tvoji hloupí fakani/ kdo ví kde jsou uhnaní!/ Však jsi svatou nebyla,/ když jsi v Praze sloužila,/ a co ten čas - holenku,/ když jsi byla na venku?/ Proto za nic na světě/ za manželku nechce Tě/ a jen Tebou pohrdá/ Šebestián Kocvrda.
Tuhle přepůvabnou básničku napsal anonymní básník v rýmovánce Intimní listy, která vyšla roku 1916 v Humoristických listech a nově v obrknize Quodlibet, kterou ze zapomenutých autorů už potřetí pro brněnské Druhé město sestavil Ivan Wernisch.
. Na kafiDiář Jany Soukupové Pravidelný středeční fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES. |
Proč volím literární téma i pro dnešní Na kafi? Protože budou prázdniny, leckdo alespoň na chvíli opustí kleště každodennosti, a pokud není už úplný závislák, dostane se na pár dní z blikavého dosahu písíček i televizních obrazovek, aby v intelektuální nouzi nejvyšší sáhl po knize.
A jako si přeje Ivan Wernisch aspoň na maličký okamžik prodloužit život zapomínaným veršům dávných básníků, ráda bych se i já s vámi podělila o několik svých čtenářských zážitků vcelku nedávných, snad tedy i v knihovnách či obchodech fyzicky sehnatelných, při jejichž četbě jsem si říkala, že tohle by měl číst každý, kdo to ještě umí a nezapomněl.
Správný život v Gottlandu
"Jenže ve světě zločinu nelze být někde mimo. Mnoho věcí vysvětluje postoj Čechů, což neznamená, že to, co se stalo, se jich nedotklo. Nosili v sobě jakýsi pocit spoluviny. Ne vždy si to uvědomovali. Mohli se intuitivně odreagovat na Baarové a Mandlové. Na ženách, které podle jejich názoru žily s katy," napsal Marius Szczygiel ve své knize Gottland, nazvané stejně jako muzeum žijícího českého pop-idolu.
O jeho návštěvnících se v knize také zmíní: "Stojí a nervózně mnou vstupenky v upracovaných rukou. Mám pocit, že by se chtěli dostat dovnitř hned. Jako by se honem honem chtěli ujistit, že jejich život byl správný. Milovali Gotta a spolu s ním přežili komunismus. Pokud on ‘musel držet krok s tím, co bylo jedině správné‘, tak co teprve my? Ocitnout se v Gottlandu je něco jako získat imprimatur, naše minulost je v pořádku."
V České republice delší čas žijící polský novinář Szczygiel pátral v archivech i u pamětníků a příběhy Tomáše Bati, Lídy Baarové, tvůrce Stalinova pomníku na Letné, spisovatele Jana Procházky, zpěvačky Marty Kubišové plus několika dalších vylíčil s tvrdě spravedlivým pohledem na novodobé dějiny našeho státu.
Bůh v ohavném šatě
Ohavná obálka skrývá knihu Arundhati Royové Bůh maličkostí, která vyšla v českém překladu už před sedmi roky, a zatímco ve světě její vydání vybuchlo jako bomba, u nás se neproslavila zdaleka tak, jak by si zasloužila.
Autorka Indka, podivný název (který však v anglickém originálu evokuje pasáž z Písma) a fotečka na přebalu připomínajícím poněkud pokleslejší esoterické nalejvárny možná čtenáře zmátla.
Přitom se uvnitř dočteme jedním z nejkrásnějších jazyků (v překladu Michaely Lauschmannové) o jednom z nejdrásavějších a nejmagičtěji zachycených příběhů lásky, zrady, citu, nízkosti, předsudků, kastovnictví, horka, smrti i slasti.
Harryho zdravý rozum
Sedmý díl Harryho Pottera (a Relikvie smrti), při jehož četbě jsem, stejně jako u dílů předchozích, přesunula všechno, co šlo, na další týden, nadechla se a padla do tenat Joanne K. Rowlingové. Nebudu samozřejmě takové zvíře, abych vám, co se k četbě teprve chystáte, právě teď prozradila, jak to celé dopadne.
K potterovské sérii bych chtěla připodotknout, že přes všecko směšné mručení protestujících církví nad pochybnou kvalitou trháků J. K. Rowlingové nás zkrátka zase jednou celosvětově zasáhl klasický výhonek britské literatury, která i v drsnější pohádce především logicky a promyšleně oslavuje neúplatně zdravý lidský rozum a smysl pro čest.
Rowlingová si na rozdíl od většiny zmatených literárních experimentátorů necintá "umělecky" na bryndák, ale staví celý děj své ságy pevně, bytelně a s logikou sice pohádkovou, nicméně anglosasky ukázněnou.
A pokud nedůvěřujete nabídnutým novodobějším kouskům, pak nezbývá než si na cesty přibalit staré jistoty: Jirotkova Saturnina, Tři muže ve člunu J. K. Jeroma, Dobrého člověka (co ještě žije) od Romaina Rollanda, Rostenova Pana Kaplana (co má třídu stále rád) nebo třeba Betty MacDonaldovou, vesměs čtení legrační a povzbudivé, které budou další generace patrně i nadále vyhledávat daleko pravděpodobněji než drásavé výkřiky a experimentální zpovědi současníků.
