Roku 2001 natočil režisér George Agathonikiadis, který před svým návratem do Řecka dlouhé roky působil v brněnském studiu České televize, vzpomínkový film Podzimní návrat, a to v brněnských reáliích a prestižním obsazení (v hlavní roli s Jiřím Bartoškou, dále hráli Vlastimil Brodský, Vilma Cibulková, Jan Kačer, Miroslav Vladyka a další). Scénář k tomuto filmu psal režisér společně s Konstans Dimou.
"Přenesla jsem na papír Georgeho neuspořádané a útržkovité poznámky, které už přes dvacet let nosil v hlavě," svědčí spoluautorka.
Výzva MF DNES a iDNES.czSvé příběhy pište na e-mail anketa.brno@idnes.cz. |
"Znamenalo to pro mne víc než rok každodenní dřiny. Scénář jsem přeložila do francouzštiny a řečtiny. Těšila jsem se na hotový film, plná očekávání a nadšení pro věc, šlo přece o společné téma našich osudů (George Agathonikiadis je také potomek řeckých emigrantů v ČSSR - pozn. red.) i dalších stovek dětí řeckých běženců v bývalém Československu."
I když má autorka i písemně doloženo, jak podstatný vklad ve scénáři je její prací, nikde ve filmových titulcích nebyla režisérem uvedena a honorářů se také nedočkala. "Nelituji, že byl film natočen, dokonce ani peněz, které bych eventuálně získala. Lituji jen, že jsem se začala bát svých přátel," povzdechla si paní Dima.
Ztracené děvčátko
Dnes už dvojnásobná babička neměla do svých třiačtyřiceti let rodný list. Pochází totiž z rodiny řeckých emigrantů, kteří po druhé světové válce končili často také v Československu, kam se rodiny běženců uchylovaly před občanskou válkou zuřící mezi léty 1946-1949 v jejich domovině.
"Nepoznala jsem matku a nežila jsem s otcem, dodnes nevím, zda jsem se narodila v roce 1948, nebo 1949. Určitě jsem se poprvé nadechla pod keřem na řecko-albánských hranicích v pohoří Grammosu, nevím ale přesně, kdy se tak stalo. Podle tety Alexandry jsem se narodila krátce před koncem občanské války 18. srpna 1949 (občanská válka skončila 29. srpna 1949) a podle tety Georgie to bylo o rok dříve. A od svého jednoho roku do čtrnácti let jsem prošla devíti dětskými domovy pro řecké děti v tehdejším Československu."
Malá řecká holčička měla tu smůlu, že vždycky šla do domova pro řecké děti, který se po chvíli rušil. Ani o tom, jak se vlastně stalo, že skončila v bývalé ČSSR, mnoho nezjistila.
"Nevím přesně, jak jsem se dostala do Československa. Vybavuji si jen slova své tety Georgie, která mne vlatně přivedla na svět, když pomáhala mé matce u porodu. Protože jsem s tetou jako rok a půl stará zachycena na jedné z mála fotografií, které se z té doby zachovaly, dlouho jsem si myslela, že je to moje máma. A až od ní jsem se dozvěděla podrobnosti o svém životě."
"Dozvěděla jsem se, že z Albánie mě jako batole poslali do tehdejší ČSSR. Nevím, kde a jak jsem se odloučila od matky, kde a kdy jsme byly naposledy spolu. Matka musela v Albánii zůstat, protože vážně onemocněla. Ještě jako těhotná absolvovala tříměsíční pochod do pohoří Grammos na albánské hranice, kde bojoval můj otec a její bratři. Náš rodný dům totiž lehl popelem právě proto, že otec a matčini bratři byli partyzáni. Má matka se vydala do Albánie, aby zachránila děti," dohledává vzpomínky paní Dima.
"Nakonec jsem se dozvěděla, že i moje máma se dostala do ČSSR a zemřela na rakovinu v Krnově, když mně bylo asi pět let. Nikdy jsem se s ní nesetkala. Můj otec mě pak sice našel přes Červený kříž, když mi bylo deset let, ale domů si mě nevzal, na rozdíl od mých nejstarších sester. Co se dělo předtím, dodnes nevím. Předpokládám, že se setkal s mou matkou a sestrou už v Albánii, kam se spolu tenkrát utekly schovat, pak se dostali už všichni společně do ČSSR a usadili se v Krnově."
Československo bylo mé štěstí
Že se tehdy dostala do ČSSR, pokládá Konstans Dima za štěstí, protože u nás jako v jediné zemi východního bloku fungovaly dětské domovy pro děti předškolního věku. Když vyšla základní školu v Sobotíně, odjela do Jeseníku, kde vystudovala gymnázium. V roce 1968 odjela do Francie, kde na Sorboně začala studovat francouzskou literaturu, ovšem po roce studia opustila "pro modré oči" svého budoucího manžela Christose, jehož si vzala v Krnově.
A na podzim 1969 odjela s mužem do Bulharska, kde se jí o rok později v Chaskově narodila dcera Marianna. Dítěti ještě nebyly ani dva roky, když se Kosťa rozhodla pokračovat ve studiích francouzské a bulharské filologie ve městě Veliko Tarnovo. Roku 1974 absolvovala vysokou školu a nastoupila jako profesorka francouzštiny na chaskovském gymnáziu, současně roku 1976 obhájila i svou kandidaturu.
Cesta do rodné země
"Do Řecka jsem se stěhovala v červenci 1982, už sama, jenom se dvěma dětmi a dvěma kufry. A v Soluni nás čekaly čtyři roky tvrdých začátků. Musela jsem se naučit dobře řecky, absolvovala jsem znovu i maturitu, tentokrát v řečtině. Mezitím jsem musela uživit sebe a dvě děti, takže jsem dávala soukromé hodiny bulharštiny, ruštiny i francouzštiny, dělala jsem průvodkyni cestovní kanceláře, jezdila jsem s řeckými skupinami do Bulharska, tlumočila jsem, vyučovala bulharštinu na soukromé jazykové škole a francouzštinu na státním gymnáziu," vzpomíná samoživitelka na krušné počátky ve staronové vlasti.
Od října 2004 až dodnes působí v belgickém Bruselu, kde už pátý rok učí francouzštinu na tamním řeckém gymnáziu. Po skončení letošního školního roku se vrací definitivně zpět do Řecka, tentokrát na Krétu, kam se provdala její starší dcera a kde se usadila také její mladší dcera.
