Do badatelny mikulovského archivu nedávno vstoupila starší, dobře upravená dáma. Mluvila plynnou češtinou. Její cizokrajný původ nikdo neodhadoval. Přišla vzpomínat.
V roce 1948, kdy Řeckem zmítala občanská válka mezi republikány podporovanými komunisty a monarchisty, zemi opouštěly tisíce malých uprchlíků bez rodičů. Zápalný plyn a letecké nálety je hnaly k hranicím s tehdejší Jugoslávií. Zoufalí rodiče poslali své děti pryč ze země v naději, že jim zachrání život. Z velké většiny už se nikdy nesetkali.
I ona zmiňovaná žena prchala s dalšími třiceti kamarády pěšky přes hranice Řecka do Makedonie a dál k srdci Evropy. Nějakou dobu přežívali v opuštěných vysídlených vesnicích a sami se snažili postarat o obživu.
O tlupu dětí se tehdy starala sotva osmnáctiletá dívka. Ani ve vlaku, který je vezl za záchranou, si ještě neuvědomovali, že už jsou v bezpečí.
První jugoslávský vlak zastavil na hranicích tehdejšího Československa 23. dubna 1948. Na slovenském území 749 dětí ve věku od jednoho roku do patnácti let přestoupilo do československého vlaku a o čtyři dny později dorazily do Mikulova.
„Byl to první z mnoha transportů řeckých dětí. Ze země jich tehdy muselo odejít zhruba 25 tisíc a rozdělily se do tehdejších zemí lidově demokratického zřízení. Vedle Československa to bylo i Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Albánie nebo Jugoslávie. Jen do Československa přijelo 3 750 dětí ve věku od jednoho roku do patnácti let,“ vyjmenovala Darja Kocábová ze Státního okresního archivu Břeclav se sídlem v Mikulově.
V bezpečí, ale na pokraji sil
Další uprchlická vlna pak přišla v roce 1949 po skončení občanské války, kdy z Řecka už odcházely celé rodiny. Tehdy přišlo i s rodiči do země dalších 500 dětí.
Mikulov měl být pro řecké děti záchranou. První místem, u kterého už si mohly být jisty, že jim nikdo neublíží. Patrně to ale tehdy tak nevnímaly. Děti byly po i několikaměsíční cestě vysílené fyzicky i psychicky a často byly doslova na pokraji sil. V záchytném táboře je navíc čekala série zdravotních prohlídek a úřední evidence.
„Ošetřovatelky a dobrovolné sestry je vykoupaly, odvšivily, převlékly a nasytily. Aby měli lékaři o dětech a jejich nemocech lepší přehled, nalepili každému z nich na pátý obratel leukoplast s číslem,“ popisuje kniha Řecké děti od Evy Jakovenko.
„Vše to bylo nutné kvůli zdravotnímu stavu samotných dětí i tomu, aby do země nebyla zavlečena nějaká choroba. Ovšem pro dítě, kterému byly dva nebo tři roky, to bylo nepochybně nepříjemné. Ocitlo se v cizí zemi bez rodičů, nevědělo, co s ním bude, ihned se na něj vrhli lékaři, kteří mluvili cizí řečí,“ líčí Darja Kocábová.
Ani samotný tábor nebyl zrovna útulný. Patrně sídlil v týchž barácích, které sloužily k dočasnému ubytování Němců při jejich poválečném odsunu. Ve čtyřech z nich řecké děti nocovaly na palandách, jeden sloužil jako nemocnice, další jako kuchyně a poslední jako sklad.
Většina rodin už se nespojila
„V kuchyni bylo třeba třikrát až čtyřikrát denně vařit a vydávat jídlo pro 800 až 1 000 osob. V nemocnici bylo třeba po zdravotních prohlídkách zachytit a okamžitě ošetřit nejakutnější případy těžce nemocných dětí, jichž nebylo málo,“ popisuje ve své knize Akce řecké děti 1948 Petros Cironis, který byl sám jedním z takto zachráněných dětí.
Z Mikulova byly děti rozděleny do dětských domovů po celé republice. V seznamech, které mikulovský archiv uchovává, se objevují Hukvaldy, Prostřední Bečva, Melč, Darkov, Lešná a řada dalších míst po celé republice. Děti se ubytovávaly nejen v dětských domovech, ale i v sanatoriích, v zestátněných zámečcích, ozdravovnách. Zkrátka všude, kde se dalo.
„Velmi se při rozdělování dbalo na to, aby zůstali spolu nejen sourozenci, ale třeba i děti z jedné vesnice. Aby komunita dětí zůstala zachována tak, jak se znaly z domova,“ popisuje Kocábová.
Do nových domovů odešly se speciálně vyhotovenými průkazy a s nadějí, že se znovu setkají s rodinami. Vše totiž mělo být jen dočasné. „Počítalo se s tím, že tu děti přečkají to nejhorší období a po skončení války se vrátí do Řecka. Ale k tomu už nedošlo. Předpokládalo se, že z konfliktu vyjdou vítězně republikáni podporovaní komunistickou stranou. Ale dopadlo to jinak,“ vysvětluje archivářka.
Z téměř čtyř tisíc dětí se do Řecka vrátila v padesátých letech jen zhruba pětistovka. Většinu rodin už se nepodařilo nikdy scelit. Řecké a makedonské děti se postupně rozptýlily po celé zemi. Na jižní Moravě zůstaly nejvíce v Mikulově, Znojmě, Hevlíně a Brně.
