V šesti letech jej táta vzal za Lužánky poprvé, ve dvanácti začal Jan Svoboda chodit do zdejšího pověstného kotle sám s vlastní vlajkou a šálou.
„Bylo to neuvěřitelné. Měl jsem o deset let starší kámoše a mezi ně jsem si troufal chodit. Vždycky jsem měl tu největší vlajku a všichni mi říkali, abych pořádně mával,“ vzpomíná oddaný fanoušek brněnského fotbalu, jemuž nikdo neřekne jinak než Šeba, v dalším ze série rozhovorů Naše Lužánky.
Přestože slavný stadion osiřel, Svoboda jej stále nosí v srdci a v roce 2015 patřil k nejaktivnějším dobrovolníkům, kteří mu opět vdechli život pro památnou rozlučku Petra Švancary.
Od roku 1992 jste byl skoro na všech zápasech Zbrojovky. Na který vzpomínáte nejraději?
Určitě na Slavii, když nás bylo nejvíc (na podzim 1996 přišlo rekordních 44 120 diváků - pozn. red.). To byla šílenost. Předtím to bylo fajn i s Drnovicemi, tam bylo přes třicet tisíc diváků. Nikdo to nečekal a lidé chodili od turniketů ještě o poločase.
Jste členem fanouškovské skupiny Torcida Brno, která na stadionu vznikla v devadesátých letech jako jedna z prvních. Byl jste její součástí od začátku?
V podstatě jo, jako malý jsem se tam dostal přes kluky z Komína. Jeden z nich měl kontakty v Chorvatsku, kde je Torcida Split největší skupina, takže to přinesl sem. Na Lužánkách jsme chodili do kotle, ale trochu na bok doleva. Kluci mě s sebou brali i na výjezdy.
Dvaačtyřicetiletý Jan Svoboda přezdívaný Šeba chodil fandit brněnským fotbalistům za Lužánky od šesti let. A věří, že znovu bude.
Když se rozezněly zaplněné tribuny, byl to velký hukot. Byl na stadionu někdo, kdo vedl povzbuzování?
Hromadné skandování bylo tenkrát hrozně těžké. Bylo to spíš spontánní, třeba všichni najednou začali křičet „Boby“. Nebylo to jako dneska, že by někdo mluvil do megafonu.
A co vytváření chorea, to už v té době fungovalo?
Úplně první choreo udělal Karel Škrabal, který je teď frontmanem alternativní skupiny Vítrholc. Tehdy pracoval v novinách, a když jsme hráli o poháry, nechal vytisknout velká písmena, která vytvořila nápis UEFA DO BRNA. Rozdal nám je a na znamení jsme to vytáhli. Možná s tím někdo nebude souhlasit, ale myslím si, že do té doby to nikdo nedělal.
Dnes jsou na stadionech kontroly, aby s sebou lidé nemohli propašovat pyrotechniku a jiné zakázané předměty. Jak to bylo tehdy za Lužánkami?
Nijak. Když měl člověk lístek, tak tam mohl dostat cokoliv. Jednu dobu bylo zakázané nosit na stadion tyčky na vlajku, ale za Lužánkami byl kousek plotu, ve kterém to šlo prostrčit, a vlajku jsem na stadion vždycky dostal.
Na konci devadesátých let byl stadion ve špatném stavu, uzavřela se i horní tribuna kvůli narušené statice. Pociťoval jste nevyhovující stav i vy jako fanoušek?
Určitě, to věděli všichni. S tou horní tribunou... Já vím, jak to vypadá, a nevěřím, že by mohla někdy spadnout. Ale nikdo si to nechtěl vzít na triko, to chápu.
V roce 2001 se Zbrojovka musela přestěhovat na stadion v Srbské ulici. Jak jste to vnímal?
Tak, že to bude třeba na tři roky. Byl jsem stoprocentně přesvědčený, že se stadion za Lužánkami zrekonstruuje. Nepřipustil jsem si myšlenku, že by to tak nebylo.
Jaký byl pro vás poslední zápas Zbrojovky za Lužánkami s Hradcem Králové?
Nijak jsem to neprožíval, nepřišlo mi to nějak významné. Byl to poslední zápas, ale vůbec nám nepřišlo, že bychom měli brečet. Ještě navíc tam na tu dobu bylo málo lidí.
Co jste pak říkal na nové útočiště v Srbské ulici?
Že je to hezký azyl na chvilku.
Po stěhování výrazně opadla návštěvnost. Tušíte proč?
Nebylo to hned. Když jsme na Srbské hráli se Žižkovem a byli jsme kolem třetího místa, tak jsme to málem vyprodali. Ale potom to ochladlo, můžou za to hlavně výkony. Klub nemá žádnou vizi, hned prodá každého hráče, který za něco stojí. To je strašně špatná politika. Když jsme hráli před dvěma roky baráž v Příbrami, tak nás tam bylo šest set. Potkal jsem tam kluky, které jsem neviděl třeba deset let. Všichni by chodili, ale už jsou z toho tak otrávení, že na fotbal dalších deset let nepůjdou.
Po nějaké době bylo jasné, že se Zbrojovka za Lužánky jen tak nevrátí. Fanoušci organizovali různé pochody a akce na podporu rekonstrukce stadionu. Účastnil jste se jich?
No jistě. Byl jsem na všech akcích, ale co z toho? Už je to tak strašně únavné. Neuměl jsem si představit, že by se Zbrojovka za Lužánky nevrátila, byl jsem jeden z posledních, kdo tomu věřil. Všichni mi už dávno říkali, že bude lepší opravit Srbskou a všechno bude dobré. To jsem vždycky skřípal zuby, ale dneska bych byl možná i rád.
Zaznívají i hlasy, že by se nevyplatilo stavět nový stadion, když chodí na Zbrojovku tak málo lidí. Myslíte, že za Lužánkami by se návštěvnost opět zvedla?
To je právě to. Viděl jste Švancarovu rozlučku? Brno vzkázalo, že Lužánky miluje, nazdar. Budou Lužánky a začnou chodit lidé. Hned první zápas bude vyprodaný, i když přijede Karviná, to vám garantuju. A jestli vyhrajeme, tak to bude peklo.
Zmínil jste rozlučku Petra Švancary, na kterou v roce 2015 dorazilo pětatřicet tisíc fanoušků. Předcházelo jí několik měsíců brigád, na kterých jste zarostlé ruiny stadionu s ostatními fanoušky opravili. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to hrozně fajn, dodnes z toho mám husí kůži. Poznal jsem tam spoustu nových kamarádů. Moc jsem tomu nejdřív nevěřil, ale pak jsem viděl Švanciho, jak jede na traktoru a drtí to tam. Já jsem to dělal úplně hercnou, od první brigády jsem tam byl pokaždé.
Co jste tam měl na starost?
Na první brigádu každý přišel s lopatou, ale nikdo nevěděl, co dělat, tak jsem rozdával úkoly. Byli jsme tam asi čtyři lidé, co měli vercajk, ale pak se to začalo nabalovat. Někdo dovezl centrálu, takže jsme měli elektřinu, byla tam i motorová pila, sekerky, něco dovezl taky Švanci. Hlavně jsme betonovali schody, protože statik řekl, že na vylomené schody se nemůžou pouštět lidé. Taky jsem našel rezavou tabuli s nápisem VLAJKONOŠI – DOMÁCÍ, tak jsem to celé nakreslil znova. Udělal jsem i stojánek pro speakera (vedoucí fanoušků, který řídí fandění – pozn. red.). V té největší fazoně, kdy nás chodilo i třeba dvě stě, to bylo boží.
Vy jste řemeslník. Nevadilo vám, že jste po týdnu stráveném v zaměstnání pracoval i o víkendu na stadionu?
Já jsem tam chodil i po práci, vždycky jsem se na to těšil. Dokonce jsem z ní utíkal, abych mohl dělat na stadionu.
Vaše úsilí se nakonec vyplatilo a v červnu se zápas za Lužánkami opravdu uskutečnil. Jak jste si návrat fotbalu na stadion po čtrnácti letech užil?
Málem jsem ten zápas neviděl, protože jsem měl před stadionem stánek s tričky, u kterého byla pořád fronta. Fanoušci už na tribunách vyvolávali hráče a já jsem se tam neuměl dostat. Byl jsem z toho úplně špatný, dokonce jsem volal Švancimu, jenže ten už byl na hřišti. Nakonec mě pustil až šéf ochranky u VIP vstupu, který mě poznal. Tak jsem běžel s vlajkou do kotle, abych mohl mávat na začátku zápasu. Nakonec jsem to stihl, ale vlajka se mi zlomila, protože jsem ji udělal moc velkou. Ve třicáté minutě jsem šel pro pivo a zpátky do kotle jsem se nedostal. Tak jsem byl pod hodinami, ale to bylo lepší, protože jsem krásně viděl na tribuny.
Věřil jste po tom zápase, že se konečně něco hne a Lužánky se dočkají rekonstrukce?
No jistě. Vokřál (tehdejší primátor Brna Petr Vokřál za ANO – pozn. red.) mi slíbil, že se v roce 2019 začne stavět.
Stavbu nového stadionu však pořád brzdí nevyřešené majetkové spory s podnikatelem Liborem Procházkou. Co na tu situaci říkáte?
Je to hrůza, už jsem z toho trochu otupělý. Nemám síly bojovat, nemám kde, nemám jak. Už bylo tolik slibů od politiků, současná primátorka snad ani neví, kde Lužánky jsou. Nikdo se nesnaží na Procházku zatlačit. Už byl i nápad, že bychom tam jako zbrojováci naběhli, rozebrali ty lavičky a chodníky, dali to na bok a bylo by po problému. (směje se)
Jste členem družstva fanoušků Věříme Zbrojovce, které se v roce 2015 stalo nájemcem lužáneckého stadionu. Jak jste vnímal fakt, že vám legendární místo v podstatě patřilo?
Byla to bomba. Pořádali jsme tam pravidelné brigády, pak jsme si tam udělali grilovačku, natočili pivo a hráli jsme fotbal. Celý život jsem to viděl z tribuny a najednou jsem byl dole na té krásné trávě. Dostali jsme se i do útrob stadionu a Švanci nám ukazoval, co kde bylo. Dýchala z toho na mě velká síla.
Věříte pořád, že se dočkáte návratu Zbrojovky za Lužánky?
Musím. Už trochu míň, ale jo. Ale asi se toho nedožiju, protože zatím není nic, čeho bych se mohl chytit. Jenom makety, těch už máme asi pět. (směje se)
