„Každý umí něco, a když se to spojí, přináší to ten nejlepší výsledek. A fungujeme tak už patnáct let, což je dlouhá doba,“ usmívá se Buchta.
K výročí pro návštěvníky Metro Music Baru v Paláci Alfa v Poštovské ulici připravili řadu koncertů proplétajících se celým podzimem.
Klasické dopravní metro Brno nemá, takže když tu tohle slovo zazní, co si lidé představí?
Řehoř: Já věřím, že právě hudební klub nebo tančírnu. Když jsme Metro převzali před patnácti lety, tak jsme si ten název nevymysleli. V roce 1937 ho otevřeli jako jazzový klub Metro Music Hall a od té doby se vždycky jmenoval Metro. To je prostě brněnské Metro.
Buchta: Lidé to používají. Je to hlavní kulturní stanice. (směje se)
Jak jste se vyrovnávali s odkazem, jejž si klub z historie nese?
Buchta: Ten odkaz je složitý a hlavně různorodý. Za první republiky tady fungovala tančírna pro kapely. V osmdesátých letech tu vznikla spíš komunistická diskotéka a potom se tu střídali Albánci. V poslední řadě tu chtěli udělat jazzový restaurant. Ale skončil dřív, než začal. Nakonec jsme Metro převzali my a vybudovali z něj opět prestižní hudební klub. Protože do tohoto prostoru samozřejmě patří hudba, ne gastronomie.
Máte s předešlými variacemi klubu společné nějaké prvky?
Řehoř: Ze startu jsme pořádali pravidelné jazzové pondělky, což možná navázalo na to, že se tu kdysi hrál jazz. Ale jinak jsme se vždy zaměřovali na všechny možné žánry.
Co stojí za touto rozmanitostí?
Řehoř: Vychází to od nás. Nejsem žádný ortodoxní rocker a Pepa ortodoxní jazzman. Kdybychom s něčím vyloženě nesouhlasili, tak to tu neděláme. Ale máme určitou laťku kvality a vkusu, kterou musí kapely splňovat. Navíc chceme prostor maximálně využít. Od začátku tu hrál jeden den jazz, druhý den metal, třetí punk, čtvrtý den stand-up.
Buchta: Ale neustále se snažíme držet podmínku, aby šlo o živé umění. Tedy aby umělci hráli na nástroje. Občas se tu třeba objeví i elektro a tak, ale naprosto výjimečně. Brno má čtrnáct hudebních klubů. Velké klubové město. A každý máme svůj díl toho, co děláme. Takže nabídka je pestrá a my se věnujeme tomu, co nás skutečně baví. Opravdu nás živí umění a je to pro nás zásadní.
Na rozmanité brněnské klubové scéně si udržujete poměrně výsostné místo. Co stojí za popularitou Metra mezi lidmi?
Řehoř: Možná právě ta multižánrovost. V jednu chvíli tu kluci skáčou na metalovém nebo punkovém koncertu a za hodinu tancují holky na světový mainstream.
Buchta: Navíc si udržujeme klasickou klubovou atmosféru. Třeba v Sonu už nestojíte tak blízko umělců. Tady můžete od těch legend být půl metru. Kapely jsou tu taky spokojené, protože máme dřevěnou podlahu i panely a dřevo je nejlepší akustický prvek. Takže se tu drží trocha ozvěny, ale jen tak akorát.
Legendární Melodka našla dočasný azyl, přesune se do sklepa bývalé pivnice |
Myslíte, že roli hraje i ona dlouhá historie klubu?
Řehoř: Určitě. Když jsme před patnácti lety otevřeli, stál jsem v prvních týdnech před klubem a naproti šly dvě dvojice seniorů. Zastavili se, pán ukázal a řekl: „Metro, tam chodily tancovat vdovy.“ To si myslím, že ukazuje všechno. My jsme tomu přidali živou muziku.
Které období v těch patnácti letech byste označili za vrcholné?
Buchta: Mezi roky 2014 a 2016 tady stávala fronta až skoro ke Kobližné. Lidé čekali hodinu venku, ačkoli bylo klidně minus deset stupňů. Klub není nafukovací, takže se museli střídat. Když někdo odešel, jiný mohl zase přijít. Ale ty doby už jsou pryč, a to všude, nejen v Metru.
V covidu klubová scéna zažila silný propad. Jak jste na tom teď?
Buchta: Návrat lidí do fáze, že chodí za kulturou a platí za ni, je stále velmi pomalý. Ještě jsme v návštěvnosti koncertů nedocílili čísel jako před pandemií. Postupně se to zlepšuje, ale nenahrává tomu ani zdražování a válka na Ukrajině. Kultura stojí u lidí vždy až na posledním místě. A konání velkého množství městských akcí a hraní v centru zadarmo nás kluby strašně bije, protože pak lidé nechtějí platit za vstupenky. Před covidem jsme pořádali 200 až 250 koncertů ročně. Teď je to třeba 120 akcí.
Co vás pandemie naučila?
Řehoř: Všechno musíme řešit trochu ekonomičtěji, než jsme si zvykli v dobách hojnosti, kdy jsme měli pořád narváno. Tehdy u nás pracovalo i víc zaměstnanců a celkově se na všem méně šetřilo.
Buchta: Když teď máme v neděli, pondělí a úterý zavřeno, vypínáme veškeré lednice. Snažíme se i více myslet na vodu. Dřív jsme takové věci neřešili. Navíc nám po dvou letech covidu odešli všichni zaměstnanci. Takže máme kompletně nový personál a je ho i méně. Změny jsme udělali ve fungování směn. Už nejedeme na dvě směny, které by se po týdnu střídaly, ale zůstala jen jedna a lidé pracují méně dní.
Lákají na metal i Donutila. Nový kulturní klub v Brně plánuje i vlastní pivo |
O jaký hudební žánr nebo celkově typ programu je u vás největší zájem?
Buchta: Historicky nejvíc lidí chodí na stand-upy. Ty jsou konstantně vyprodané, a hlavně po covidu. Po práci lidé už často nemají náladu na něco umělečtějšího. Chtějí si sednout, zasmát se vtipům, odpočívat. Naopak u hudby záleží méně na žánru a více na ohlasu a kvalitě. V každém stylu se najde spousta kapel, u kterých dopředu víme, že jejich koncert bude úspěšný. Ale také těch, u nichž tušíme, že to bude vyžadovat více práce.
Přizpůsobujete tedy program a výběr interpretů podle zájmu návštěvníků?
Buchta: Spíš jde o to, co se zrovna nabízí. A hodně kapel nám utíká, protože chtějí hrát ve větším prostoru. K nám se vejdou tři stovky lidí, a to je pro mnohé už málo.
Co rádi posloucháte vy? A ovlivňují vaše osobní preference program v Metru?
Řehoř: Já jsem rocker, ale už od patnácti let jsem poslouchal široké spektrum žánrů. K stáru mi tak nejvíc vyhovuje punk a funk. (směje se)
Buchta: Nebráním se žádnému stylu, dokud jde o kvalitní kapelu, kterých se naštěstí najde stále dost. Muziku mám ale hodně spojenou s místy. Když jedu na svoji chalupu v Beskydech, poslouchám třeba cimbálky. Pro mě nejpozitivnější hudba. Hned nato si pustím kompletní album Vlasty Redla, který je s tím spojený. Pak přijde jazz dvacátých a třicátých let a zakončím to albem AC/DC.
Řehoř: Cimbálky si taky rád poslechnu. Jejich koncerty jsme dokonce zkoušeli dělat.
Buchta: Proč by nemohly hrát cimbálky v hudebních klubech? Pokud mají posluchačskou základnu, což většinou mají – a v Brně opravdu širokou, tak to není problém. Například Harafica se hned vyprodala a další měly taky slušnou návštěvnost.
Chodíte jako majitelé hudebního klubu i ke konkurenci, například pro inspiraci?
Buchta: Když mě něco zajímá, tak vůbec neřeším, v jakém klubu to je. Jdu kamkoli. A akce děláme i v jiných klubech, protože některé koncerty vyžadují větší prostor. Ani finančně bychom to vše v Metru nemohli udělat, jelikož potřebujeme prodat mnohem více vstupenek, abychom všechno zaplatili.
V Metru trávíte spoustu času. Utíkáte někdy raději někam do ticha?
Řehoř: Pořád. Hodně třeba jezdím na kole po lesích.
Buchta: A já mám tu chalupu v Beskydech. Kombinace střídání dvou světů. Přestože si myslím, že jsem městský člověk, tak potom potřebuju úplně změnit prostředí a vypadnout z města. Někam, kde je právě to ticho, les a ptáci. Ale ani v jednom nemůžu zůstat napořád. To bych byl asi nešťastný.
