Hrát tady začala ještě během studia na konzervatoři před více než třiceti lety. To si ji v pražském divadle vyhlédl přímo ředitel brněnské scény Stanislav Moša.
Prý jeho návštěva byla víceméně náhoda. Jak to tehdy bylo?
Pan ředitel sháněl herečku pro roli Markétky v Bastardovi a také potřeboval mladou krev do souboru. Jel přes Prahu a zašel se podívat na jedno z našich absolventských představení Malované na skle. Hrála jsem maminku Jánošíka, zpívala jsem jednu sólovou píseň na začátku, ale pan ředitel přišel až po ní. Přesto jsem ho zaujala a nabídl mi angažmá.
Více než tři dekády v jednom divadle. Není to už nuda?
A víte, že není? Měla jsem nabídky i jinam, ale nějakým zvláštním způsobem mě to sem přitahovalo. Říkala jsem si, že v Brně budu rok nebo dva a vrátím se. Ale lákalo mě, že se tady dělá také hudební divadlo, i když jsem nevěděla, jestli na něj mám. Zkusila jsem to a pak víc a víc cítila, že sem patřím. Nenudím se, máme dvě scény, můžu si zazpívat krásné muzikálové role, zahrát si krásné postavy v činohře. Pohybujeme se v tolika různých žánrech, že jinde by si o tom mohli kolegové nechat jenom zdát.
Na činoherní scéně jste právě uvedli novinku Pohled z mostu. Jaká je postava Beatrice, kterou hrajete?
Žena středního věku, která nemohla mít děti, ale vychovává s manželem dceru své zemřelé sestry. Jsou to obyčejní, prostí lidé, italští přistěhovalci. Jejich příběh začíná tak čistě, rodina funguje, mají se rádi, ale Catherine dospívá, už jí je sedmnáct a Beatrice si začíná všímat zvláštního vztahu svého manžela k neteři. Když se objeví Eddieho bratranci a Catherine se zamiluje, Eddie to špatně snáší a velmi s tím bojuje. Vše se nakonec hodně pokazí. Můžeme sledovat vývoj z bezstarostna až k tragickému konci, který všem změní život.
Podle toho, jak Beatrice jedná, máte něco společného?
Asi starostlivost a snahu udržet a harmonizovat rodinu. Možná mám podobný temperament jako ona. Je to Italka, ale už je taková uklidněná, má ráda svého muže, chce mít pohodu. Myslím si, že je to i úkol ženy, navíc v těch letech, kdy se tento příběh odehrává.
Pro Městské divadlo jsem musel uzrát, říká představitel Denise z Ulice |
Když studujete novou roli, potřebujete se s ní nějak ztotožnit?
Snažím se postavu pochopit, porozumět jejímu chování a vysvětlit si pochody, které ji do různých situací přivedly. Je to psychologický rozbor člověka. Čerpám ze svých zážitků, z knížek a pozoruji lidi.
Jaké ženy ztvárňujete nejradši? Ty se složitou povahou, kde je potřeba roli hodně i psychologicky propracovat, nebo spíše komediální role?
Krása našeho divadla je, že mám možnost zahrát si úplně všechno, proto ani netoužím něco víc vyzdvihovat. Baví mě rýpat se v povaze člověka a v jeho psychologii, ale mám nesmírně ráda i poctivě provedené komediální role. I když se to nezdá a říká se lehký žánr, je velká dřina vybudovat postavu v komedii nebo muzikálu. Když to chcete dělat poctivě, i tam vytváříte člověka se vším všudy.
A vy to chcete dělat poctivě a je o vás mezi kolegy známo, že jste na sebe hodně přísná…
Jsem (směje se), ale už jsem se za ty roky sama se sebou smířila a jsem méně náročná. S každou postavou začínám znovu a musím sama sobě dokázat, jestli na to mám. Velmi toužím po přirozenosti, dokonalosti a co nejlepším výkonu, abych se za sebe nemusela stydět. Už jsem ale pochopila, že nikdy nebudu dokonalá, a je mi líp.
Vysoké nároky vztahujete k herectví, nebo jste na sebe přísná také v životě?
Právě že to souvisí s tím, že to tak mám i v životě a všechno chci dělat perfektně. Přiznávám ale, že si postupně začínám uvědomovat, že nejde být dokonalá. Mrzí mě, že jsem na to nepřišla dřív. (usměje se) Teď už si umím odpouštět. Vždycky jsem si největší překážky na sebe kladla sama, ale člověk musí pochopit, že by tím sám sebe zničil.
Jste náročná i na svoje kolegy? Navíc třeba když divadlo loni obnovilo premiéru My Fair Lady (ze Zelňáku), za kterou jste v roce 1999 získala Thálii, máte tendence se sebou srovnávat své mladší kolegyně?
Jsem náročná hlavně na sebe. Eliška Skálová, která ztvárňuje hlavní roli, Lízu Ďulínkovou, za mnou i přišla, jestli bych jí s něčím trochu neporadila. To mně udělalo radost. Oběma (alternuje ji Dagmar Křížová – pozn. red.) jsem moc fandila a moc se mi v představení líbí. Nebyla jsem nijak kritická. Ale musím přiznat, že jsem jim záviděla historické kostýmy z doby ze začátku minulého století, protože my jsme to před lety měli zasazené do současnosti.
Markéta Sedláčková (50)
|
Na které role za ty roky vzpomínáte nejradši?
Určitě jich je víc. Už zmíněná Markétka v Bastardovi. Jsem vystudovaná činoherní herečka a nenapadlo by mě, že bych dělala muzikál. Když mi pan ředitel Moša a skladatel Zdeněk Merta takovou roli svěřili, byl to hned na začátku mojí kariéry zlom. Potom to byla Maria, zpívat takové árie by mě taky nenapadlo. Velký předěl po několika naivkách znamenala právě i Líza v My Fair Lady, která je druh jiné komediální role. Pokrevní bratři – velmi krásné mateřské téma, které se mnou zamávalo, nebo Vrabčák a anděl i Čarodějky, kde jsme se potkaly s mnoha kolegyněmi pohromadě. Už mi je padesát, tak snad můžu trošku rekapitulovat. Každá role mi něco dala a já jsem vždy šťastná za jakoukoli práci, kterou mám. A doufám, že ještě nějaké pěkné úkoly přijdou.
Něco vysněného?
Zakázala jsem si mít sny, aby mě to nějak nezlomilo. Ke mně to musí přijít. Přestala jsem očekávat, na začátku kariéry máte přehnaná očekávání a pak jste zklamaná, když to režisér s obsazením vidí jinak. To byla asi jedna z nejtěžších věcí – naučit se s tím žít a přát to druhým. Je to trochu lidský boj se svým egem a osobností. Ale je pravda, že velký sen se mi splnil, když jsem v Praze hrála Éponine v muzikálu Bídníci. Ti byli můj sen a hlavně jsem chtěla pracovat s režisérem Petrem Novotným. Když se mi s nabídkou ozval, udělala jsem si radost a vzala to. Nakonec jsem je tam hrála pár let, než jsem otěhotněla. Ale vždycky jsem se z těch pražských výletů ráda vracela do Brna.
Za dlouhých třicet let jste na jevišti vystřídala několik hereckých partnerů. Sednete si s každým? Při partneřině je herecká chemie důležitá...
Teď už hraju postavy, kde partneření není tak fyzické, jak to bylo, když jsem hrála mladé naivky a prolíbala jsem se svým mládím. (směje se) Na to ráda vzpomínám, užívala jsem si, že partneřina na jevišti je v lásce taková, že vycházíte jeden z druhého, lidé jsou na sebe napojení. Nemůžu říct, že bych si s někým nesedla. Teď k takovým kontaktům tolik nepřicházím. Uvědomila jsem si to, jak hraju v Grand Hotelu stárnoucí primabalerínu a mám tam intimní vztah s mladým baronem. Po neskutečně dlouhé době mám totiž i fyzičtější kontakt a partnerství na jevišti.
A je to jiné?
Samozřejmě je to už jiné, protože zrovna v Grand Hotelu jsem starší než moji herečtí partneři. Říkala jsem si, že to pro ně nemusí být příjemné, ale potom se to zlomilo a užívám si to. Po dlouhé době jsem si také zahrála křehkou ženskou. Takových rolí v mém věku už moc není. U Pohledu z mostu mě těší, že po pár letech můžu zase stát na jevišti s Petrem Štěpánem, se kterým jsem si v minulosti zahrála Romea a Julii nebo v Koločavě a Máji. Uvědomuji si, že můj výkon spoluvytvářejí také kolegové a já zase pomáhám jim. Partnerství a spolupráce jsou pro mě důležité. Stávám se lepší, když mám hereckého partnera, s nímž si rozumíme a vycházíme jeden z druhého. Toho si moc vážím a funguje to asi i díky tomu, že jsem tady v divadle tak dlouho... A měnit to rozhodně nechci.
