Zároveň se věnuje folkloru, studoval filozofii, hraje tenis, je myslivec a cyklistiku miluje tak, že o ní jednu dobu psal články na specializovaný server. „Zítra mi přijde nové kolo, ale jsme na zájezdu, tak se moc těším, až si ho o půlnoci vybalím. To budu šťastný a hned druhý den ho musím ještě před zkouškou v divadle projet,“ svěřuje se devětatřicetiletý herec, jenž je členem souboru od roku 2007.
Kdy jste si naposledy zatančil verbuňk?
Před operací kolene někdy v roce 2019, už je to dávno. Občas moderuju nějaký koncert našeho mateřského souboru Břeclavan, zrovna včera mi volal kolega folklorista, jestli bych příští rok mohl moderovat na folklorním festivalu, ale aktivně se do tancování už moc nepouštím.
V roce 2005 jste však vyhrál verbířskou soutěž ve Strážnici. Dá se říct, že jste mistr světa?
Jo, jsem. (směje se) Nikde jinde se to netančí, takže vlastně jo.
V muzikálu Devět křížů, kde ztvárňujete hajného Kudlu, je scéna, v níž hlavní hrdina Luka tančí verbuňk. Radil jste kolegům, jak na to?
Tančí se tam, ale ne úplně ten náš moravský verbuňk, spíš maďarské čapáše. Kolega Ondřej Studénka chodil do Ondráše, kde se to naučil, takže když postava Luky v příběhu přichází z Maďarska, hodilo se to využít. Konzultaci nepotřeboval, je velice dobrý tanečník. Ale tohle bych asi ještě taky zatančil. Sedmihradsko jsme v souboru dělali… kdysi. (usměje se)
Byla to vaše sestra, kdo vás v dětství přivedl k folkloru?
Spíš mamka, protože ségra v souboru Břeclavánek neměla tanečníka, tak mně řekly, jestli bych to nechtěl zkusit. Mě to do té doby vůbec nenapadlo. Děda byl folklorista, zpíval jsem s ním nějaké písničky a k folkloru jsem už jako dítě inklinoval, ale v žádném souboru jsem nebyl. Když chtěla ségra tancovat, potřebovala partnera. Nakonec u toho nezůstala, ale já jsem se toho chytl.
Mládím jsem se prolíbala, teď už to tak fyzické není, líčí herečka |
Po gymnáziu v Břeclavi jste šel na filozofickou fakultu, žádná konzervatoř ani JAMU. Jak jste se dostal k divadlu?
Bylo to přes folklor. Když folklorní a jazzová zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčíková měla projekt s world music, byl jsem mezi pár zpěváky a tanečníky, kteří se toho účastnili. Tehdy jsem byl právě na Masarykově univerzitě a studoval filozofii a religionistiku. Řekla mi, že když tančím a zpívám, mám zkusit muzikál, tak jsem se přihlásil na JAMU na muzikálové herectví a klaplo to. Ale na jevišti jsem stál odmalička, od šesti let jsme s Břeclavánkem vystupovali na soutěžích, ve Strážnici na festivalu, pak jsem začal verbovat a soutěžil ve verbuňku. Tisícovku představení se souborem mám za sebou určitě.
To je celkem hodně.
Bylo to fajn. Mockrát jsem na nějaké soutěži zazpíval a pak jsem vyhrál dort, medaili a diplom. Vlastně jsem měl dobře nastartovanou pěveckou kariéru, pak se to nějak pokazilo. (směje se)
Vedete k folkloru i svoje syny?
Ani ne. Třináctiletý Jiřík chodí do pěveckého sboru a šestiletý Mareček si taky prozpěvuje a tancuje, ale nijak je do toho nenutím. Nehrají ani u nás v divadle. Ne, že bych nechtěl během představení, ve kterém hraju, hlídat ještě vlastní děti, když si jdu do divadla odpočinout. (směje se) Jirka konkurz zvažoval, ale pak nějak cukl. Je pravda, že od spousty kolegů tady děti hrají, hlavně teď v Matildě jich je hodně potřeba. Náš Jirka by to taky zvládl, ale on bude asi spíš politolog nebo zeměpisec, doufám...
Pojďme k tomu aktuálnímu, od začátku dubna vystupujete v Hvězdě v pasti. O čem je?
Je to konverzační komedie z Anglie 30. let, z divadelního prostředí, o velké hvězdě, kterou hraje Igor Ondříček. Kolem sebe má lidi, kteří se o něj starají – bývalou ženu, producenta, což jsem já, a další. Zkoušení je moc fajn, na režisérovi Mikoláši Tycovi mám rád, že hercům dává poměrně dost volnosti a možností se vyblbnout. Když vám dá režisér svobodu a bere vás jako partnera, nebojíte se chyby. To je totiž na divadle pro mě asi to nejhorší. Nesnáším, když mám strach vylézt na jeviště. Svázaný strachem nepředvedu vůbec nic.
Hvězda v pastiKonverzační hru Hvězda v pasti od klasika anglické komedie 20. a 30. let 20. století Noëla Cowarda uvádí Městské divadlo Brno od začátku dubna v české premiéře v režii Mikoláše Tyce. Hlavní postava Garry Essendine, jehož hraje Igor Ondříček, je herecká hvězda, miláček londýnského publika, okouzlující elegán, bystrý glosátor, zkrátka idol. Muž, kterému záleží na jeho „družině věrných“, stará se o jejich štěstí a zároveň je rozčiluje svým sobectvím a výkyvy nálad. Essendine je totiž také nesnesitelný morous, arogantní protiva a sebestředný macho. Hvězda v pasti je pohledem do divadelního zákulisí Cowardovy doby. „Hlavní postavu napsal sám sobě na tělo. Je to autoportrét i sebekarikatura,“ přibližuje dramaturg Jan Šotkovský. |
Míváte strach při představení?
To ne, to bych s divadlem skončil, ale trému mám. Po těch letech možná i větší, asi mi i víc dochází ta zodpovědnost. A taky záleží, co hraju. Někdy si do divadla přijdu odpočinout, někdy je to opravdu šichta, ale naštěstí vždy zábava. A co se týče trémy, jak vylezu na jeviště, většinou ze mě spadne. Nesnáším první scény.
V už zmiňované Matildě hrajete ředitelku Trunchbullovou. Viděla jsem představení s Milanem Němcem, s nímž alternujete, a když při hodině tělocviku přeskočil švédskou bednu, všem se zatajil dech. Taky skáčete?
Jo (vytahuje mobil a ukazuje scénu natočenou na mobilu). To mám rád, říkám si, že když to ten večer pokazím, aspoň ten skok to vylepší. (směje se) Ten je na tom asi to nejlehčí. Takové fyzické věci mám na jevišti rád, líbí se mi kinetické divadlo, ne jen stát a nějak honosně říkat text. Proto mám rád hudební divadlo. A konkrétně Matilda je muzikál pro celou rodinu s krásnými vnitřními hodnotami.
Co je na roli ředitelky nejtěžší?
Najít balanc, aby to nebyla travesti show, i když vlastně trošku je… Aby to nebylo příliš komické, ale postava byla zlá, protože představuje ztělesnění zla. Ale komicky logicky trochu vyzní, protože chlap převlečený za ženskou s obrovskýma vycpanýma prsama zpívající o tom, že je kladivářka a jde tvrdě po disciplíně, to úplně vážně brát nejde. Úplně nejsem typ na takovou roli, takže jsem byl z obsazení překvapený, ale jsem moc rád, že mi v tom režisér Petr Gazdík věřil a šanci mi dal. Vždy mě vidí nějak jinak, než si já myslím. Na hraní miluju rozmanitost, že mám možnost hrát široké spektrum rolí a hlavně se u toho bavit.
Záporák Kudla v Devíti křížích, nebo milovník Vronskij v Anně Karenině? Co si zahrajete radši?
Nepreferuju jedno, nebo druhé. Na obojí se těším, ale jiným způsobem. Anna Karenina je hodně o soustředění, koncentrovaná činoherní práce. Na tuto roli se vnitřně musím připravovat několik dní dopředu a mám z ní velký respekt. V Devíti křížích je to podobné, jen nesmíte zapomenout text uprostřed písně, protože hraje hudba, všechno jede dál a orchestr na vás nepočká. Devět křížů je podle mě nádherný baladický muzikál se skvělým příběhem.
Pro Městské divadlo jsem musel uzrát, říká představitel Denise z Ulice |
Mimochodem jste prý podle režisérů jeden z nejobsazovanějších herců v souboru.
Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel, ale hraju hodně představení za měsíc, to je fakt. Vůbec mi to nevadí, mám svou práci rád. Těším se i na naši letní scénu na Biskupském dvoře (hraje Petra, krále cyperského v Noci na Karlštejně, Valéra v Lakomci nebo krajánka v pohádce O statečném kováři – pozn. red.). Třeba předloni jsem prakticky strávil léto na Biskupáku, kde jsem hrál všech 32 našich představení, a to je nebezpečné. Končíte v jedenáct večer, jdete přes město, těch hospod po cestě domů… Mám letní scénu rád, má to svůj genius loci, takže se těším, že tam zase hodně večerů strávím, a doufám, že nebude moc pršet. Zbytek prázdnin se budu věnovat rodině. Přes sezonu jí dlužím hodně času, takže mám svým synům co vracet.
Potkáváte se na jevišti i se svou manželkou Radkou Coufalovou?
Naštěstí spolu skoro v ničem nehrajeme. (směje se) V Medikovi ano, ale nepotkáváme se na jevišti. Nezkoušíme spolu a neříkáme si doma texty, a myslím, že je to zdravé. Spolu hrajeme partnerskou roli v životě, takže myslím, že na jevišti to ani nepotřebujeme. Třeba časem a v nějakém projektu mimo divadlo, to by mě lákalo. Někdy bych si také rád zkusil nějaký hudební projekt, ale máloco stíhám. Jsem však rád, když Radka přijde na generálku i na premiéru a řekne mi své postřehy. Já to tak taky dělám, samozřejmě když se sama zeptá, co si myslím. V naší práci se podporujeme a přejeme si.
