Na čem momentálně pracujete?
Teď jsme v pražském divadle Venuše ve Švehlovce připravovali premiéru anglické hry Edvard II., která se uskutečnila 16. června. Dále zkouším hru Zkyslá smetánka pro klub Rock Café od Markéty Lukáškové, což je taková divočina z prostředí baru jedné nespoutané noci. V létě začnu zkoušet Antickou štvanici nebo se chystám na projekt s Petrem Formanem.
Nemíchá se vám to dohromady, když děláte tolik věcí naráz?
Zatím ne, je to dobré. (směje se) Každé představení je jiné. Král Edvard je ve verších, ta současná hra zase takový freestylový jazyk a s Petrem Formanem to bude víceméně pohybová role. Co se týče natáčení, tak mám teď roztočený seriál To se vysvětlí, soudruzi pro Českou televizi a Stíny v mlze s Radimem Špačkem. Na konci léta bych měl točit Dobré ráno, Brno.
Necítíte se vyčerpaný?
Cítím, taky tak vypadám. (směje se) Ale ono to tak v té profesi je, že buď je všeho moc, anebo není nic. Myslím si ale, že jsem si nedobrovolně odpočinul v době pandemie, kdy jsme nemohli hrát, a proto jsem teď rád, že zase můžu pracovat. Na druhou stranu se také učím dopřávat si chvilky klidu a relaxovat, ale zatím mi to moc nejde. Když ten den neudělám nic smysluplného nebo zásadního, tak mám pocit, že byl zbytečný.
ArvédMystické, komorní drama inspirované životem doktora Jiřího Arvéda Smíchovského vypráví o faustovském propadnutí peklu. Za války jako nacistický konfident zachránil před koncentračním táborem Štěpána Plačka. Po válce se jejich role otáčí, Plaček zařídí, že soud za spolupráci s nacisty nepošle Arvéda na smrt, ale odsuzuje jej na doživotí. |
Narodil jste se ve Valticích, vyrůstal v Podivíně. Jak vzpomínáte na dětství na jižní Moravě?
Prožil jsem opravdu krásné dětství, což je zvláštní, protože jsem vyrůstal v komunistické době. Jsem ale z dělnické rodiny, nebyli jsme perzekvováni a nezažil jsem, že by nám někdo zabavoval majetek nebo na nás vyvíjel nátlak. Myslím si, že pro režim jsme byli ideální rodina. Jako dítě jsem ani neměl potřebu cestovat k moři, všechno jsem měl doma. Vyrůstal jsem v úžasné komunitě dětí.
Vracíte se domů na jižní Moravu?
Vracím se rád, ale málo. Nemám na to moc čas a maminka mi už zemřela. Ale třeba v létě vždy vezmu kolo a navštívím celou rodinu.
Máte tady v kraji nějaké oblíbené místo?
Hlavně Podivín. Potom to mám rád v Lednici, ve Valticích nebo na Svatém kopečku v Mikulově. Tam jezdím každý rok.
Nechtěl byste se vrátit domů? Případně kde si představujete zbytek svého života?
Domů na Moravu asi ne. Ale vidím se v Římě. Tam se cítím doma více než kdekoli jinde. Když jsem tam poprvé přijel a vystoupil před Koloseem, tak jsem věděl, že jsem tam už někdy byl. Byl to hrozně silný pocit, jako bych se tam vrátil z minulých životů.
Chtěl jste vždycky být hercem?
Myslím, že určitě ne. Vyplynulo to tak přirozeně od dětství. Když přišla návštěva, tak jsem vyskočil na stůl a začal tančit, zpívat a recitovat. Myslím si, že tam se to někde začalo rodit – nějaká touha po tom se předvádět nebo exhibovat. Ale ten osudový moment, kdy mě to popadlo naplno, byl až na břeclavském gymnáziu, kde jsem byl vybrán do divadelního spolku Regina. Od té doby jsem už věděl, že to chci dělat. Ale původně ani nevím, čím jsem chtěl být. Možná učitel.
RECENZE: Kafkovský Arvéd doplatil na svou hru. Včetně pokoušení diváka |
Co byste dělal, kdyby vaše herecká kariéra nevyšla?
To nevím. Já nemám moc rád „co by, kdyby“. To si nedokážu představit. Před pandemií jsem si prošel nějakým syndromem vyhoření, kdy jsem si dokonce říkal, že už to dělat nechci. Naštěstí jsem se naučil mít od toho trochu větší odstup. Dřív bylo divadlo všechno v mém životě, nic okolo neexistovalo. Teď už to tolik neprožívám.
Cítíte se ve své kůži spíše v divadle, nebo při natáčení filmů?
Určitě v divadle, to je moje srdcovka.
Proč?
Na divadle mě baví, že je to živé umění. Postavu zkoušíte i několik měsíců a můžete ji i postupem času dotvářet, jelikož ji hrajete i několik let. Film se natočí, oni vás zakonzervují a už s tím nehnete. Nemáte to zkrátka ve své moci. Taky mě baví, že si můžu dovolit překročit stín, riskovat a udělat chybu. Jelikož tolik netočím, tak to nemohu posoudit. Ale jak jsem stihl vypozorovat, tak u filmu čas moc není. Arvéd byl v tomhle směru výjimka. Přípravy trvaly asi dva roky. Já nejsem herec, který by přišel a z fleku zahrál něco bez toho, aniž by to měl ozkoušené a osahané ze všech stran.
Podle čeho si vybíráte, do jaké role půjdete a do které naopak ne?
Pokud mám čas, tak jdu do jakékoli role. Spíše přemýšlím nad tím, s kým bych na tom pracoval. Dřív jsem totiž zkoušel i s lidmi, se kterými jsme si nesedli, a potom vznikaly konflikty. Tomu se už vyhýbám.
Když máte zájem o nějakou konkrétní roli, oslovujete osobně režiséry?
Ne, já se stydím. Někdo říká, že je to úplně normální, ale mně to něčím přijde protivné. Nikoho nesoudím a neodsuzuji. Vím, že v Americe je to naprosto běžná praxe. Já to ale mám vnitřně nastavené jinak, mám z toho trochu osypky.
A na jakou roli nejraději vzpomínáte?
Asi nejvýraznější byla role Puka v Národním divadle v činohře Sen čarovné noci. Byla to výrazná role, kterou jsem uchopil tak, že jsem se jí „prořádil“. Puk je totiž tvor, který si může na jevišti dovolit cokoli. To na jednu stranu poskytuje velkou svobodu, ale na druhou je to pro herce zavazující, jelikož si sám musíte nastavit nějaké mantinely a zároveň také ne vždy máte energii na to dělat blázniviny.
Chodíte do divadla ve volném čase?
Ano, celkem často. Chodím se dívat na kolegy. Mám ale taková proměnlivá období, kdy chodím často a kdy naopak vůbec. Zjistil jsem, že chodím rád do divadla, protože sám vidím ty chyby. A tím se, dá se říct, taky trochu učím. Dělám si tak sám sobě zrcadlo.
Vzpomenete si na nějaké představení, které jste pokazil?
Těch bylo. (směje se)
Nejste moc sebekritický?
Myslím, že ne. I když váš pocit ve finále stejně není úplně směrodatný. Kolikrát jsem si myslel, že to byla dneska bomba a odcházel jsem nafoukaný s pocitem, že jsem oscarový herec. Potom za mnou přišel režisér a ptal se mě, co jsem tam proboha dělal. Ale je to často i naopak. Celé herectví je strašně subjektivní záležitost. Ale na jevišti oproti filmu máte okamžitou zpětnou vazbu od diváků nebo poté od režiséra. Těch večerů, kdy jsem vyšel na jeviště a věděl jsem už od prvního kroku, že to bude dřina, jsem už nespočet zažil. V ten moment ale nemůžete couvnout, to je na tom ten risk. Na druhou stranu adrenalin před každým představením je něco, co mě strašně baví a zároveň stresuje.
Michal Kern (43)
|
Býváte stále nervózní po tolika letech v branži?
Právě že je to čím dál tím horší. Zodpovědnost je s věkem mnohem větší. Když jsou role lehčí a zábavnější, tak mě to tolik nenervuje, ale naopak, když cítím k tomu představení závazek, tak je to horší. Přirozená tréma je ale potřeba a je dobré, když o sobě člověk pochybuje. Myslím si, že herec, který o sobě nepochybuje, je na začátku konce. Já nemám sebevědomí moc v rovnováze. Jsou dny, kdy bych málem potřeboval polštář, abych se nebouchl o strop, ale vzápětí se dostaví okamžiky, kdy se cítím jako herec absolutně nedostatečný.
Co byste vzkázal svému mladšímu já na začátku kariéry?
Možná bych mladšímu já doporučil, aby si nebral nic osobně. A aby zachoval chladnější hlavu a byl více rozvážný. Občas jsem zbytečně moc impulzivní.
Jak se vypořádáváte s kritikou?
Různě. Hodně záleží na kvalitě sdělení kritiky, jejím obsahu. Pokud mají recenze jistý profesní vhled a jsou konstruktivní, mohou často i inspirovat. Skutečně erudovaných kritiků je však podle mě velmi málo.
Rozčílila vás nějaká?
Celkem nedávno mě třeba popudila recenze na představení Hana, které režírovala moje kamarádka Diana Šoltýsová. Zvlášť pasáž, ve které kritička rádoby nenápadně a nepřímo varuje vedení divadla před další spoluprací se zmíněnou režisérkou. To už nemá s konstruktivní kritikou nic společného, to vnímám jako záměrné ohrožování profesní dráhy. Kritička se ve svém blízkém okolí netají osobní nenávistí, již vůči zmíněné režisérce chová, a dokonce se proti ní neštítí intrikovat přímo v souboru divadla. Vůči takovému jednání jsem se zkrátka musel ohradit. Znám ji ještě z dob, kdy jako uvaděčka v divadle smutnila nad tím, že se jí nepodařilo stát se herečkou a soukromě jsem ji konfrontoval. Na svém profilu pak sehrála roli oběti útoku a sdílela k tomu úplně jinou recenzi, poněkud mírnější, o které při našem setkání z mé strany nepadlo ani slovo. Svým lživým a manipulativním tvrzením chtěla jen posílit absurdnost mého chování. Přál bych jí, aby se už konečně smířila s tím, že je Diana Šoltýsová výraznou režisérskou osobností, jejíž inscenace se úspěšně hrají na několika scénách a aby si přestala prostřednictvím své kritické práce vyřizovat osobní účty.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Jak se na kritiku připravit?
Příprava není možná. Nejjednodušší je kritiky zkrátka nečíst. Třeba u Arvéda jsem ale věděl, že jsem té roli odevzdal maximum. Bylo to pro mě vnitřní ocenění, jakási jistota. Pak mě ta vnější kritika, ať už pochvalná, nebo ta negativní, vyváděla z míry jen minimálně. Žádné roli jsem se doposud takto neobětoval.
Čím to bylo, že jste se právě této roli doktora Jiřího Arvéda Smíchovského tak odevzdal?
Byla to moje první hlavní role ve filmu, cítil jsem velkou zodpovědnost. Samozřejmě jsem se připravoval na všechny role, když něco uděláte na první dobrou, tak vás to ve finále stejně moc nebaví. Zpětně si vždy uvědomím, že mě nejvíce bavily ty role, na kterých jsem se nejvíce natrápil. I kdyby mi to totiž vůbec nešlo, tak zpětně hodnotím, že jsem se někam posunul.
4. března 2023 |
