„Kdybych měl Františka charakterizovat jedním slovem, řekl bych, že byl člověk spravedlivý,“ zamyslel se kněz a jezuita Vojtěch Suchý, který je rektorem brněnského kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Právě v tomto jezuitském kostele v centru Brna duchovní František Lízna, který minutý týden v nedožitých osmdesáti letech podlehl covidu-19, působil od sametové revoluce do roku 1995. Včera se tady konalo poslední rozloučení s ním při mši svaté, již celebroval kardinál Dominik Duka. Kvůli současným opatřením jen pro omezený počet účastníků.
 |
„Loučíme se se skutečně Božím mužem. Patřil k těm, kteří nehovořili o oběti, dovedl se usmát, odpustit a nedokázal nenávidět. Nikdy nelamentoval. Když přišla svoboda a mohl zúročit své zásluhy, šel na Mírov jako vězeňský kaplan. Málokdo z nás může dát takový příklad skutečné kněžské služby. Byl osobností,“ uvedl ve své řeči kardinál Duka, který připomněl, že spolu byli uvězněni na Borech.
Že byl významnou osobností, dokazuje i zájem o možnost zúčastnit se pohřbu. „Celý týden mi neustále zvonil telefon a chodily e-maily, jestli skutečně není možné se pohřbu zúčastnit,“ podotkl Suchý.
Disident, chartista a jezuita František Lízna byl s jižní Moravou spjat už odmalička. Narodil se v Jevíčku, na hranici Pardubického a Jihomoravského kraje a později se s rodiči přestěhoval do Velkých Opatovic na Blanensku.
První myšlenka stát se duchovním přišla ve slovenských Michalovcích, kde si odbýval vojnu v trestné jednotce pro zvláště nebezpečné osoby. To už se s ním táhla pověst rebela, který coby osmnáctiletý strhl z budovy školy rudou vlajku a roztrhal ji. U soudu v Blansku za to dostal sedm měsíců. Během komunistického režimu byl vězněn pětkrát, celkem za mřížemi strávil přes čtyři roky.
Původně chtěl jít na právnickou fakultu, aby mohl být obhájcem – jeho profesor mu však přihlášku teatrálně roztrhal. Dva roky ve vězení strávil i jeho otec, který odmítl vstoupit do strany. „Už tehdy jsem věděl, že je komunismus svinstvo, nechtěl jsem vstoupit ani do Pionýra,“ uvedl Lízna v jednom z rozhovorů.
Se svým kádrovým profilem vystudoval pouze střední školu, pak si musel hledat manuální zaměstnání. Pracoval ve Zbrojovce i jako kulisák ve Státním divadle Brno.
Po propuštění z vězení dělal v ústavu pro tělesně postižené v Černé Hoře na Blanensku. Nejen že to byla práce namáhavá, ale navíc byl umístěn na ženské oddělení. „Říkal jsem jim: ‚To nemyslíte vážně, vždyť jsem kněz.‘ Ale řeholní sestry, co tam pracovaly, mě přesvědčily, abych zůstal,“ vzpomínal před lety.
V roce 1968 byl Lízna přijat do noviciátu jezuitského řádu a šest let poté vysvěcen na kněze. Působení v duchovní správě mu však režim ihned zakázal. Říkával však, že kněz bez státního souhlasu mohl své poslání za komunismu vykonávat plnohodnotně, jelikož mši lze sloužit všude – v nemocnici, v lese, doma i v kriminále, tam všude denně křtil a zpovídal.
„Nenáviděl jakékoli křivky a nespravedlnosti. Byl nesmírně zakotvený v Bohu a spiritualitě. Všechny jeho činy – ujímal se bezdomovců, Romů, kriminálníků – měly svůj základ v jeho duchovnosti,“ pokračuje duchovní Vojtěch Suchý.
Právě to na Líznovi vyzdvihuje i brněnský biskup Vojtěch Cikrle. „Měl obdivuhodný vztah a soucítění s lidmi na okraji, ať už šlo o vězně, bezdomovce či Romy, kterým se vždy věnoval s velkým osobním nasazením,“ uvedl brněnský biskup, jenž s ním strávil několik let v kněžském semináři v Litoměřicích a v 90. letech se denně setkávali u oběda na Petrově.
Ze solidarity si dal Lízna do občanského průkazu zapsat romskou národnost. K těm, o něž se staral, patřil také Rom René, který ještě jako dívka Eva v 80. letech způsobil požár Ústavu sociální péče, za nějž byl odsouzen a při němž zahynulo 26 pacientek. Když ji v roce 1993 pustili z vězení, Lízna se jí ujal. „Nebydlel tehdy s námi v naší rezidenci na Kozí ulici, ale v malém domku v Kamenné ulici. Chodili tam za ním bezdomovci a staral se i o tuto Evu, která se stala předobrazem dívky z Renčova filmu Requiem pro panenku,“ dodává Suchý.
Další, co Líznu podle něj charakterizovalo, je svoboda. „Ale ne tak, jak ji lidé chápou dnes, že si mohou dělat, co chtějí. Myslím hlubokou vnitřní svobodu. Mnohokrát byl okraden jak v Brně, tak při svém působení ve Vyšehorkách. Ujal se někoho, koho pustili z kriminálu. Ten ho okradl a vypařil se. Dvakrát mu ukradli auto… Vše bral s nadhledem. Jedno mu to nebylo, ale nikdy jsem ho neviděl rozčileného. Byl naprosto vyrovnaný,“ dodává Suchý.
Právě v Brně mohl po pádu komunistického režimu páter František konečně začít působit svobodně jako jezuitský kněz. Svoji první veřejnou mši svatou odsloužil na půdě Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v listopadu 1989 v době stávkové pohotovosti, kam byl pozván studenty na slavnost Ježíše Krista Krále na závěr církevního liturgického roku.
Vězňům byl k dispozici 24 hodin denně
Jeho prvním působištěm tak byl brněnský kostel „u jezuitů“, kde působil jako rektor kostela. V té době také jako vězeňský kaplan docházel za odsouzenými do věznice v Kuřimi. Pro roli usedlého kněze, který se nevymyká z běžných představ, se ale František Lízna asi nikdy nehodil. V kostele nechával přespávat bezdomovce, dával jim peníze a překračoval nepsané zvyklosti farního společenství. „Máme se zabývat těmi lidmi, kteří mají blízko pekla,“ říkával.
V roce 1995 požádal o přeložení z farnosti a ze tří možností si vybral Mírov. Aby mohl být vězňům k dispozici 24 hodin denně, požádal o celu, to však zákon neumožňuje a František Lízna se musel spokojit s farou v nedalekých Vyšehorkách, kde působil až do svého úmrtí.
„Smrtí život nekončí, ale začíná,“ říkal František Lízna. Pochován bude v kryptě brněnského kostela Nanebevzetí Panny Marie. „Za svého působení v Brně nechal páter Lízna v kryptě vybudovat 16 míst k pohřbení, podobně to mají v Innsbrucku a nechal se tím inspirovat. Už před lety si vybral rakev, kterou si podepsal. Přál si být uložen vedle bratra Jaroslava Jocha, jenž byl kostelníkem v katedrále na Petrově a zemřel před dvaceti lety,“ uzavírá Suchý.
