Josefa Bilíková je na faře farnosti ve Vyšehorkách u Mohelnice mnoho let hospodyní a zůstává zde i po smrti pátera Lízny.
„Jsem tady zvyklá, neumím si ani představit, že bych mohla žít jinde. Budu moc ráda, když budu moci zůstat,“ říká.
Spolu s ní je už tamním „inventářem“ také bývalý vězeň František Hapala. Obyvatelé fary museli po prokázání nákazy u Lízny do karantény, nikdo z nich se ale naštěstí koronavirem nenakazil.
Pravidelně sem zajíždí rovněž Patrik Leier, kterému Lízna a farská hospodyně, které místní neřeknou jinak než zdrobněle Josefka, pomohli zpátky na nohy. Žil na okraji společnosti, odkud ho dostala právě návštěva fary ve Vyšehorkách.
Nyní už delší dobu žije v pronajatém bytě s manželkou a dítětem. Pořád ale vzpomíná s vděčností na to, jak mu František Lízna pomohl k návratu do běžného života. Na faru ve Vyšehorkách se snaží jezdit co nejčastěji. Jak sám říká, má tam svou rodinu.
„Teď to mohu alespoň trochu vrátit tím, že pomáhám babičce (tak oslovuje tamní hospodyni – pozn. red.). To, co mi dal otec Lízna a ona, je víc než všechny peníze. Otevřeli mi svá srdce. Ani celý život by nestačil na to vrátit jejich starost a péči o mě,“ vyznal Patrik Leier.
Pomáhal lidem z okraje společnosti
Fara spadá pod zábřežský děkanát, jehož děkan Radek Maláč tam také vykonává už rok kněžskou službu, protože Lízna se nemohl po prodělané rakovině a kvůli pokročilému věku věnovat kněžství naplno.
„Když páter Lízna zesnul, okamžitě jsem začal řešit, co bude s dalšími lidmi žijícími na faře. Jak paní Josefka, tak pan Hapala dostali nabídku, že tam mohou žít dál. Budu rád, když ji využijí,“ sdělil Maláč, který do farnosti ve Vyšehorkách pravidelně dojíždí.
Podle něj se po Líznově smrti zvedla i vlna solidarity. „Ozvala se řada farníků, kteří by se o lidi na faře postarali. Oni tam ale mohou žít dál. Budou však potřebovat pomoc, takže vstřícnost a ochota postarat se o obyvatele fary určitě nezůstane nevyužita,“ doplnil.
Lízna přišel na farnost do Vyšehorek v roce 1995. Knězem mohl být až po revoluci, protože mu to komunisté předtím zakázali. Také proto, že do roku 1989 pro své pevné protikomunistické postoje to poznal opakovaně zevnitř věznice, působil po změně režimu řadu let rovněž jako duchovní na Mírově.
Celkově se muž, za kterého v pátek 12. března v brněnském kostele Nanebevzetí Panny Marie celebroval mši svatou kardinál Dominik Duka, vždy snažil pomáhat lidem na okraji společnosti – otevíral dveře dokořán bezdomovcům, bývalým vězňům či recidivistům. Mnohými byl okraden, ale nikdy na ně nezanevřel.
„Loučíme se se skutečně božím mužem. Patřil k těm, kteří nehovořili o oběti, dovedl se usmát, odpustit a nedokázal nenávidět. Nikdy nelamentoval. Když přišla svoboda a mohl zúročit své zásluhy, šel na Mírov jako vězeňský kaplan. Málokdo z nás může dát takový příklad skutečné kněžské služby. Byl osobností,“ uvedl ve své řeči Duka, který připomněl, že byli s Líznou uvězněni na Borech.
13. března 2021 |
