„Zdejší lezecká komunita je naprosto skvělá, nějakou dobu jsem byl i v Praze, ale tam to nebylo ono. Brno mám moc rád, cítím se tu dobře a do Kazachstánu se mi vracet nechce,“ shrnuje své pocity šestadvacetiletý sportovec, který do Česka zamířil před sedmi lety.
Lezení se věnuje už od útlého dětství, zdolávat stěny začal už jako šestiletý v rodném Kazachstánu. Jeho otec se živí jako horský vůdce a záchranář. „Táta je bývalý alpinista, u nás docela známý. Brával nás často do hor, já a mé sestry jsme potom naskočili do lezeckého kroužku a mě to bavilo. Pak jsem ale prohrál na závodech a lézt jsem už nechtěl. Mamka mě naštěstí ukecala a začalo se mi dařit,“ směje se Chajbullin.
Úspěchy sbíral ještě doma, podmínky pro lezení v Kazachstánu se však s těmi v Brně nedají srovnat. „Dosud tam nejsou dobré stěny, aby se dalo dobře trénovat na mezinárodní úrovni. Většinou jsou staré, některé i z dob Sovětského svazu. Kazašské sportovní lezení za Českem hodně zaostává,“ ví dobře.
Do Evropy se přemístil úplně sám v roce 2015, aby tu rozjel vysokoškolskou etapu. „V Česku jsme měli hodně známých, kteří tu studovali a byli spokojení. V Kazachstánu si člověk většinu škol musí platit sám a ani kvalita studia tam není moc dobrá,“ objasňuje.
Osudové setkání s Ondrou
Lezeckou komunitou byl Chajbullin nadšený, a tak se rozhodl pokračovat také v Brně, kde se seznámil s hvězdou svého sportu Adamem Ondrou.
„Stalo se to asi před pěti lety na závodech. Adam je neskutečně talentovaný, jsem proto rád, že jsem ho potkal. Od té doby si pomáháme a také jsme spolu nějakou dobu trénovali. Já mu mohl pomoct v lezení na rychlost, což není jeho silná stránka. On mě zase táhl nahoru v dalších dvou disciplínách – obtížnosti a boulderingu,“ vypráví Chajbullin s tím, že se vždycky toužil dostat na olympiádu, i když jako malé dítě vůbec netušil, že jeho sport na programu her chybí.
Zařadil se do něj poprvé až loni v Japonsku, kde se zároveň zhmotnil i Chajbullinův životní sen. Na vrcholné závody se připravoval – jak jinak – s kamarádem Ondrou. „Oba jsme se nominovali, tak jsme se rozhodli, že si prostě pomůžeme. Sice jsme konkurenti, ale v lezecké komunitě je to poněkud jiné než v ostatních sportech. Vždycky jsme se podporovali navzájem,“ objasňuje lezec, který se v Tokiu umístil na jedenáctém místě.
Na olympiádě spolu s kolegy soutěžili v kombinaci všech tří již zmíněných disciplín. „Byl to nejlepší zážitek v mém životě. Nejlépe mi jde rychlost, takže tam jsem cílil na dobré umístění, ale paradoxně právě v ní jsem si prohrál šanci na lepší umístění. Skončil jsem čtvrtý, a proto nepostoupil do finále,“ komentuje svůj výkon s tím, že trasa pro rychlost je přitom už patnáct let stejná. Trénuje proto jednu a tu samou cestu pořád dokola.
„Občas se však člověku stane, že mu podjede ruka nebo spadne, i když už tu trasu ‚běžel‘ několikrát. Abych posouval svůj výkon dál, tak si každý pokus v rychlosti nahrávám a potom si prohlížím svou techniku a dívám se, co dělám špatně a můžu udělat ještě líp,“ podotýká Chajbullin.
Po Paříži v českých barvách?
Kazašský reprezentant se nyní soustředí na to, aby se kvalifikoval na olympiádu v Paříži, která nejlepší sportovce světa hostí za dva roky. „Teď už se disciplíny rozdělí, proto jsem se rozhodl soutěžit v rychlosti, která mi sedí nejvíc. Zároveň chci v budoucnu překonat světový rekord, ten je teď 5,2 vteřiny a můj nejlepší čas je 5,36,“ propočítává s nadějí, že se rekordy nejspíš budou měnit rychleji než doposud, protože samostatná disciplína na olympiádě světové lezce více namotivuje.
Až po Paříži se plánuje vrátit k obtížnosti. „Hodně mě baví, protože se u ní musí pracovat a přemýšlet hlavou. Rychlost se leze pořád dokola, ale na obtížnosti musí člověk důkladně rozmýšlet a volit nejvhodnější cestu,“ vysvětluje Chajbullin s tím, že život bez lezení si už představit nedokáže.
V budoucnu plánuje ještě nějaký čas zůstat u reprezentace Kazachstánu, Česko mu však národní dres už také nabízelo. „Tohle rozhodnutí je pro mě obtížnější, protože bych si musel změnit i občanství. Pokud se dostanu na pařížskou olympiádu, budu reprezentovat ještě Kazachstán. A potom se uvidí,“ pousměje se lezec.
