Od roku 2004 vede firmu Miroslav Jucha, který je zároveň jejím majitelem.
„V roce 1992 jsme s kolegou založili společnost, která se zabývala odléváním mosazi do kovových forem. Tím se to spustilo, každý rok přibylo něco nového, přidali jsme kovoobrábění, kování, až jsme provedli ten nejnáročnější krok, což byl nákup Královopolské,“ popisuje ředitel.
Čím to, že Královopolská nezanikla, podobně jako Vlněna nebo Zbrojovka, ale i po 130 letech stále funguje?
Když jsme společnost koupili, bylo potřeba situaci ve firmě stabilizovat a rozběhnout nové zakázky. Navázali jsme na minulost, protože máme zákazníky, kteří jsou na naše výrobky zvyklí, takže tradice je pro nás výhodou. Samozřejmě jsme museli získávat i nové zákazníky a rozšiřovat svá obchodní teritoria.
Právě před patnácti lety Královopolská přežila svou smrt. Na začátku tisicíletí se po první neúspěšné privatizaci ocitla v konkurzu, vaše tehdejší firma ji koupila při druhé privatizaci. Jak jste se k tomu dostal?
Začalo to už několik let předtím, kdy jsme se zajímali o Královopolskou kovárnu. Po její neúspěšné privatizaci jsme byli úspěšní v privatizaci celé společnosti. Cena byla zanedbatelná proti tomu, jaké bylo zadlužení. Jen na zdravotních a sociálních odvodech byly obrovské dluhy, které jsme museli vyrovnat. Delší dobu se táhly soudní spory, ale teď už je vše uzavřené.
Dohání vás ještě nějaké další problémy z minulosti?
Je potřeba dořešit staré ekologické zátěže, v halách je potřeba vyčistit podlahy od různých olejů. Na tom se teď intenzivně pracuje, takže předpokládám, že během tří až čtyř let to bude vyřešené.
Královopolská se historicky podepsala na podobě Brna, stavěla pavilony na výstavišti, dodávala také tramvaje. Nemrzí vás, že už se neprojedete „šalinou“, kterou jste sami vyrobili?
Může to být škoda, ale náš záběr je i dnes široký a nemůžeme dělat úplně všechno, jako když tady pracovalo sedm nebo osm tisíc zaměstnanců. V současnosti jsou specializované firmy, od kterých sami máme některé subdodávky, protože je to pro nás výhodnější.
Vyrábíte zařízení pro chemický a petrochemický průmysl. Co konkrétně u vás vzniká?
Jsou to zařízení na zpracování ropy nebo klíčové aparáty pro chemičky, nezbytné například pro výrobu hnojiv. Jde o technologicky náročné aparáty ze speciálních ocelí do hmotnosti až 200 tun.
Kromě toho vyrábíte také obří jeřáby do hutí nebo různé ocelové konstrukce. Která ze složek u vás převládá?
Mění se to podle situace na trhu. Byly roky, kdy jsme vyráběli více jeřábů, v roce 2013 jsme se začali naopak víc zaměřovat na chemické aparáty a zařízení pro petrochemii. V posledních dvou letech se zase spíše vracíme k jeřábům. Odhaduji, že teď ze 60 procent vyrábíme zařízení pro chemii a petrochemii a ze 40 procent jeřáby a konstrukce.
Jak dlouho se vyrábí takový obří jeřáb? Nedávno jste ho dodávali třeba pro ArcelorMittal, nyní pojmenovaný Liberty Ostrava.
Tato výroba licího jeřábu trvala třináct měsíců od objednání přes projektovou dokumentaci, vlastní výrobu a montáž u zákazníka. Konkrétně v ostravském podniku jsme obnovili už skoro všechny tyto těžké jeřáby.
Královopolská Ria končíZ obřího podniku Královopolská byla v roce 1991 vyčleněna samostatná jednotka s názvem Královopolská Ria, která se soustředila na velké projekty, například pro jaderné elektrárny. Od roku 1996 fungovala jako zcela samostatná společnost, dostala se však do insolvence a loni neodvrátila konkurz. Zakázky a také všech 40 zaměstnanců proto přešli pod dceřinou společnost Královopolská Stress Analysis Group, jejímž majitelem se loni v říjnu stala slovenská firma Enseco. Ta se podílí na dostavbě jaderné elektrárny Mochovce, do níž dodávala zařízení i brněnská Ria. „My jsme o nákupu firmy neuvažovali. Máme teď tolik práce a starostí, že je potřeba se soustředit na naši výrobu, a ne se rozšiřovat,“ podotkl šéf Královopolské Miroslav Jucha. (ČTK, mos) |
Čím jsou speciální?
Jsou opravdu do těch největších provozů, mají nejtěžší stupeň zatížení z hlediska teploty, prašnosti, jde o nepřetržitý provoz. Jsou to jeřáby, které například rozváží roztavený kov po ocelárně. Takové mají nosnost 350 tun, samy váží 800 tun. Když ho z Brna odvážíme, jede i na dvaceti vagonech.
Zvládnete vyrábět víc takových strojů zároveň?
Máme desítky rozpracovaných zakázek souběžně a nabírají se stále nové, abychom plnili objem výroby, neboť jsme zaměřeni na kusovou výrobu.
Jak se za patnáct let proměnila firma a samotná výroba?
Na začátku, když jsme ji přebírali, byl podnik vybydlený, technologie byly zastaralé. V relativně krátké době jsme museli realizovat poměrně velké investice do modernizace. Hned na počátku se nám podařilo dostat na ruský trh jako přímý dodavatel u jeřábů, to byl úspěšný začátek. Zavedli jsme také takzvanou středně-sériovou výrobu svařenců, což jsou hlavně skříně na generátory. Taková výroba tady předtím nebyla, dnes se podílí asi na dvaceti procentech obratu, a má tak pozitivní dopad na ekonomiku firmy.
Jakou má Královopolská pozici na trhu?
U těžkých jeřábů nemáme v Česku konkurenci. V Evropě už ano, například ve Finsku, Španělsku či Německu.
Jaké trhy jsou pro vás ty zásadní?
Český trh by nás neuživil, takže zahraniční. Jde především o Rusko a bývalé země Sovětského svazu, jako Bělorusko, Ukrajinu, Kazachstán nebo Uzbekistán, kam Královopolská v minulosti dodávala zařízení do chemických závodů. Současné trhy chceme dál rozvíjet, je totiž složité dostat naše výrobky do nových zemí. V minulosti jsme takto chtěli proniknout do Íránu nebo Saúdské Arábie, ale nepodařilo se nám to. Nicméně na Blízký východ se také zaměřujeme. Těsně před uzavřením je jedna zakázka do rafinerie v Iráku.
V roce 2018 jste měli obrat 724 milionů a byli jste v zisku, rok předtím byl ale obrat zhruba o 200 milionů nižší a skončili jste ve ztrátě. Čím to bylo?Dodací termíny jsou od půl roku do roku, takže často termín výroby a následná expedice překrývá přelom roku. Může se stát, že v jednom roce máme více výroby, ale v tržbách se to promítne až v roce dalším.
Jak jste na tom s pracovníky? Potřebovali byste nabírat?
S lidmi je velký problém, zejména s odborníky. Dříve lidé pracovali v jedné firmě třeba celý život, dnes nás hodně trápí fluktuace, mladí lidé toho chtějí poznat více a získat co nejvíce zkušeností.
Loni jste měli 331 zaměstnanců, před deseti lety přes 500, na začátku tisicíletí přibližně 800. Snižujete tedy stavy?
Stavy určitě nesnižujeme, ale zkušení lidé odchází do důchodu a těžko se nahrazují. Část doplňujeme agenturními pracovníky.
Kolik lidí byste byli schopni okamžitě zaměstnat?
Padesát až sto lidí bychom určitě uživili.
Hodně se řeší mzdy v podnicích. Museli jste je navyšovat, aby vám pracovníci neutíkali jinam?
Za poslední dva tři roky se mzdy opravdu zvedly o dvacet až třicet procent. U nás však navyšování neprobíhá plošně, ale individuálně.
Tramvaje, pavilony, Rondo. Královopolská měnila BrnoHned od svého startu zažívala Královopolská strojírna rychlý rozvoj. V září 1869 získali její zakladatelé stavební povolení, v únoru 1890 byl podnik zapsaný v obchodním rejstříku. „Rozvoj společnosti byl poměrně rychlý a úspěšný, protože už osm let od zahájení výroby získala uznání ve Vídni,“ líčí generální ředitel Miroslav Jucha s tím, že v té době bylo ve firmě zhruba 350 zaměstnanců. Do první republiky už vstupovala s necelými dvěma tisíci pracovníky. Hned od počátku se Královopolská významně podílela také na podobě Brna. Kromě výroby parních strojů či mostů se totiž zaměřovala rovněž na vagony, mimo jiné i na tramvaje pro brněnskou MHD. „Už v roce 1928 se zde také vyrobila první svařovaná konstrukce pro brněnské výstaviště,“ připomíná Jucha. V 50. letech se strojírna podílela na stavbě pavilonů B a Z, v 80. letech pak byla u budování hokejové haly Rondo. Největší rozvoj firmy nastal za druhé světové války a po ní, kdy v areálu postupně vyrostly nové haly, rozšiřovala se kapacita výroby a také stoupal počet zaměstnanců, který se v roce 1970 vyšplhal přes osm tisíc. Zaměření firmy ovlivňovala výroba zařízení pro chemický a petrochemický průmysl, zejména pro tehdejší Sovětský svaz, v čemž pokračuje i nyní. Nová fáze nastala po roce 1989 při privatizaci. První prodej podniku nebyl úspěšný a společnost se vrátila zpět do rukou státu. Firmu však dále sužovaly problémy, které v únoru 2000 vyvrcholily vyhlášením konkurzu Krajským soudem v Brně. Jeho verdikt však v srpnu téhož roku zrušil Vrchní soud v Olomouci a podnik se mohl znovu nadechnout. „Ztráty však byly značné, obchodní svět byl vůči společnosti rezervovaný,“ uvedl Jucha, jehož společnost Brass v roce 2004 uspěla v druhém kole privatizace. On sám od té doby stojí v čele Královopolské a snaží se stavět na bohaté minulosti podniku. Počet zaměstnanců však neustále klesá, stejně jako využití areálu, z něhož dnes slouží zhruba polovina. |
