„Je to neskutečný úspěch pro film, který je nízkorozpočtový, ale scénář mu dává sílu a duši a my jsme se s tím nedostatkem financí poprali a vytvořili snímek, který jsme chtěli. Že jsme se dostali do Cannes, je potvrzení, že jsme to asi udělali hodně dobře, a jsme obrovsky nadšení,“ líčí.
Sám tady viděl film poprvé ve finální verzi a projekci si užil se vším, co k tomu patří. „Projít se po červeném koberci a slyšet svoje jméno bylo nádherné,“ uznává.
Restos do Vento uváděný pod anglickým názvem Remains of the Wind režíroval jeho kamarád Tiago Guedes, s nímž spolupracuje přes dvanáct let. Toto je ale jejich první dlouhometrážní snímek. Kývl mu na něj, aniž by četl scénář. Pro Portugalsko je to v pětasedmdesátileté tradici Cannes teprve čtvrtý film, který se na festival dostal. „Takže u nich je to mediální zpráva číslo jedna a Tiagovi se teď už nejde dovolat,“ směje se Bliss.
Natáčelo se netradičně, tedy postupně
Film je o boji jedince, který se postaví bezpráví a je ochoten za ten svůj boj položit cenu nejvyšší. A taky o tom, jak moc jsou lidé ochotní ohýbat morální kodexy ve svůj prospěch.
„Jelikož herecká křivka je velice náročná, režisér rozhodl, že to natočíme chronologicky. Že je celý film natočený od začátku do konce tak, jak byl napsaný, je opravdu netradiční a téměř se to už nevidí, protože se na tu samou lokaci vracíte třeba desetkrát. Herci se ale nemuseli posouvat ve scénáři, což pro ně bylo úžasné a ve výsledku je to vidět,“ myslí si kameraman, který se označuje i jako dobrodruh a motorkový závodník.
Dvě časové roviny se také snímaly různými způsoby. Scéna z roku 1995, kdy se při místní tradici stane neštěstí, je celá točená z ruky na starší objektivy a formát 16:9. Současnost, kdy pozorujeme všechny zúčastněné té tragické události, jež se na všech podepsala a po letech rozdmýchá spolknuté emoce, je pak zabírána staticky a širokoúhle.
Ve filmu je i česká pomlázka
Natáčelo se loni na podzim necelých padesát dní ve velmi malé vesničce na hranici mezi Portugalskem a Španělskem, víceméně opuštěném místě, kde není obchod ani škola, ale zato obrovská nezaměstnanost. Z původních šesti set obyvatel tu dnes zůstalo jen asi třicet důchodců. Tvůrcům to však vyhovovalo, protože mohli natáčet v podstatě kdekoli a kdykoli.
Hlavu si ovšem lámali nad zmíněným místním obyčejem klíčovým pro příběh. Nechtěli použít nic lokálního, co by geograficky ukázalo prstem na místo natáčení. A tak si vymysleli komplet novou umělou tradici.
„Tím jsme se od té regionálnosti osvobodili. Zkombinovali jsme několik věcí včetně české pomlázky, kterou jsem je učil vyrábět a se kterou tedy běhají ve filmu v takových až masopustních oděvech. To je druhý český přínos tomu filmu,“ usmívá se Bliss.
Vzhledem k úspěchu v Cannes se film nejspíš objeví i na dalších festivalech. Jestli se dostane i do tuzemských kin, záleží na českých distributorech.
Filmy promítal námořníkům
Mark Bliss se v mládí plavil jako námořník u Československé námořní plavby. V promítacím sále, který na lodi měli, protože tehdy neexistovaly videokazety, natož dévédéčka, byl promítačem.
Mark BlissByl námořníkem Československé námořní plavby. Roku 1987 emigroval do Austrálie a vystudoval tam filmovou kameru na North Sydney College. Pracoval na nezávislých filmech, dokumentech a hudebních videoklipech i reklamách, je autorem desíti celovečerních filmů. Dvakrát po sobě získal ocenění za nejlepší hudební klip roku v Austrálii a bronzového lva z Cannes (za upoutávku na výstavu Národního muzea Mnichovská dohoda). Točil například australskou komedii Show pro Sunny (nejlepší nezávislý film v Austrálii roku 2021), český loutkový snímek Kuky se vrací (společně s kameramanem Vladimírem Smutným), dále český seriál Pouť, dokumentární seriál Já, Kajínek, dokument Mr. Kriss (společně s kameramanem Janem Pivoňkou) nebo hudební videoklipy pro Vladimira 518 feat. CTRL Priss (Ať se to neposere!) nebo pro BTnJ (Na posedu). Jako kameraman na volné noze pracuje po celém světě, posledních patnáct let žije v Praze, je členem Asociace českých kameramanů. |
„To byla moje první filmová škola. Každý film jsem viděl třeba dvacetkrát. To už jsem pak tlumil zvuk a dělali jsme pro pobavení námořníků vlastní dabing. Nebo jsem seděl v kabince, koukal na ty obrázky, a pokud byl film dobře natočený, rozuměl jsem mu i beze zvuku,“ vzpomíná.
Jihomoravský rodák býval vždycky výtvarně nadaný a chtěl studovat kresbu a malbu, ale za komunistů se mu to nepodařilo. Roku 1987 proto emigroval a přihlásil se v Austrálii na filmovou školu. Nevzali ho kvůli špatné angličtině, ale za rok to dohnal a druhý pokus se povedl.
Dvacet let pak žil v Austrálii a živil se jako kameraman na volné noze, dnes už má na kontě deset celovečerních filmů a spoustu komerčních projektů. „Na rozdíl od režisérů mám tu výhodu, že se můžu celkem snadno pohybovat mezi různými žánry. A baví mě, když si profesně i lidsky sednu s tvůrci a je v tom nějaká výzva. Mám naštěstí obrovské štěstí na lidi,“ pochvaluje si.
Když byl jednou v Praze na dovolené, obešel místní produkce a ukázal jim svou práci. Líbila se, a tak mezi kontinenty pendloval. To však znamenalo, že během dvou let letěl z Prahy do Sydney, což představuje minimálně šestadvacet hodin v letadle, třeba dvacetkrát.
„Pak už jsem byl tak vyčerpaný, že jsem se sem odstěhoval s celou rodinou. Původně na rok. Ten uplynul a rozhodli jsme se, že v tom množství nabídek v Praze, potažmo celé Evropě zůstaneme další rok. A letos uplynulo už let patnáct,“ usmívá se.
Protože valnou většinu dospělého života prožil u protinožců, považuje se za Čechoaustralana. „Austrálie mi dala možnosti, co jsem tady tehdy nemohl získat – hlavně filmovou školu. A v Česku dnes zúročuji nabyté zkušenosti. Být zpátky je pro mě obrovsky přínosné tím, jaký typ projektů se ke mně dostává,“ uzavírá.
