K vinařovi z jižní Moravy vyjel exekutor v roce 2011. V provozovně bylo 5 150 litrů vína. Exekutor na místě víno prodal jedinému zájemci za 72 tisíc korun, tedy necelých čtrnáct korun za litr. Podle vinaře byla hodnota vína mnohem vyšší a exekutor by získal v případné dražbě více peněz na umoření pohledávky.
Okresní soud v Hodoníně sice vinařově žalobě nevyhověl v plném rozsahu, avšak přiznal mu náhradu škody zhruba 95 tisíc korun plus úroky. Nechal si zpracovat dva posudky. Jeden pořídili odborníci ze Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity, podle kterých lze sudové víno uchovávat při dodržování skladovacích podmínek několik let.
Další posudek vznikl na provozně ekonomické fakultě, zabýval se obvyklou prodejní cenou sudového vína u průmyslových výrobců, stejně jako u daného vinaře. Pohybovala se kolem 30 korun za litr, a právě z této částky se pak dopočítávala náhrada škody.
Přes Krajský soud v Brně se případ dostal k Nejvyššímu soudu, který se poprvé ve své judikatuře zabýval výkladem pojmu „věc rychle se kazící“.
„Jak vyplývá ze samotného užití slova ‚kazí‘, musí se jednat o změnu v negativním slova smyslu, přičemž hlediskem - vzhledem k účelu exekučního řízení - by měla být zejména hodnota, popřípadě prodejnost věci, a to při zachování obvyklých podmínek pro uchování dané věci,“ uvádí rozhodnutí nejvyšší instance. Standardně uskladněné víno „věcí rychle se kazící“ není.
Ústavní soud nyní už jen stručně odmítl exekutorovu stížnost. „Neshledal v předcházejících postupech soudů takovou kvalifikovanou vadu, která by vedla k jeho kasačnímu zásahu,“ stojí v usnesení, které je dostupné v internetové databázi soudu.
