Jako malý kluk se proháněl po lese a toužil být lesníkem. Dokonce vystudoval lesnický obor na Mendelově univerzitě v Brně. Nakonec ale Františka Fabičovice zavál život k podnikání v úplně jiném oboru a se svou ženou Radkou Prokopovou založil v roce 1998 v Břeclavi rodinnou firmu Alca plast, která vyrábí sanitární techniku.
Teď manželé získali ocenění EY Podnikatel roku 2018 a budou reprezentovat Českou republiku v Monte Carlu.
Jaká je pravděpodobnost, že mám doma v koupelně sifon pod umyvadlem právě od vás?
Ve všech domácnostech nebude, na druhou stranu jsme za dvacet let existence firmy dodali na český trh osm milionů sifonů z celkového počtu asi 60 milionů.
Mířil jsem k procentu, kolik máte trhu, když se hovoří o vaší firmě jako o lídrovi trhu.
Záleží na konkrétních výrobcích. U žlabů jsme na 40 procentech českého trhu, u armatur a dalších našich výrobků je stoupající tendence. V současnosti se pohybujeme v rozmezí 25 až 30 procent. Rádi bychom v následujícím období tato čísla navýšili o dalších 15 procent vůči roku 2018.
Jaké všechny výrobky můžu mít od vás v koupelně?
Jsou to nerezové podlahové žlaby do sprchy, zabudované nádržky k WC s tlačítky nebo splachovací armatury v keramických nádržkách, sifony umyvadlové nebo vanové, dále podlahové vpusti a spoustu dalších, které běžně nevidíte.
Zaznamenal jsem, že jste začínal v garáži. Je to skutečně tak, nebo je to jen přirovnání k řadě podnikatelů, kteří byli úspěšní?
Skutečně to tak bylo. Moje škodovka 105 stála venku a v garáži jsem tenkrát v roce 1991 opravdu začínal. Tehdy jsem vozil sanitární keramiku jako umyvadla, záchody nebo vany a prodával je dál.
Takže jste věci od keramiček a dalších firem přeprodával dál.
Přesně tak. V roce 1995 jsem zjistil, že začaly být problémy s nedostatkem některého zboží. První, co chybělo, byla sedátka na záchody. Sám jsem proto nakreslil, jak by mělo takové sedátko vypadat, dal jsem formu jedné firmě, která je pak pro mě vyráběla. Z keramičky jsem měl mísu, k ní jsem dal sedátko a prodával to už jako hotový výrobek.
Kolik jste toho prodal?
Nebylo to úplně málo. Záchodů byly asi dva tisíce, ale já prodával sedátka i přímo keramičkám, takže těch jsem celkově prodával deset tisíc. Tehdy jsem se také v keramičce dozvěděl, že po rozdělení společného státu není možné sehnat kvalitní armaturu do WC. Začal jsem přemýšlet nad možným konstrukčním řešením. Se skupinou lidí jsme následně navrhli splachovač, který funguje dodnes. Od roku 1997 jich vyrábíme tři miliony ročně a nemáme na to žádné reklamace. To je tak povedený výrobek, že se nám žádný nevrátil.
Zmínil jste rok 1997, nicméně Alca plast vznikl až o rok později, kdy jste potkal svou budoucí ženu a podnik jste společně založili. Jak jste se dali dohromady?
To bylo právě v roce 1997. Ona měla svou agenturu, která pořádala plesy a večírky. Na jednom z nich jsme se seznámili a začali přemýšlet, že bychom rozjeli něco společně. Žena měla zkušenosti se svým podnikáním a obchodem a navíc vystudovala obor zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Velmi mi pomáhala tam, kde jsem neměl tolik znalostí. Do té doby to bylo složité.
Proč jste začal s vlastní výrobou, když do té doby pro vás vyráběla sedátka jiná firma?
Měli jsme formy, měli jsme know-how, měli jsme zákazníka. Dávalo smysl pořídit si stroje a zastřešit kompletně celou výrobu vlastními silami a mít ji pod kontrolou. Na leasing jsme si koupili čtyři lisy a začali vyrábět sami.
Firma vznikla v roce 1998, v roce 2001 jste hned na prvním veletrhu získali ocenění za dvoutlačítkové splachování. Dnes už je to běžná věc i s ohledem na ekologii a šetření vodou. Jak vás to vůbec napadlo?
Že se bude šetřit vodou a že voda bude čím dál dražší, bylo známo už v 90. letech. Už tehdy jsme se sami sebe ptali, co zákazníky na našem výrobku osloví. Všichni konkurenti nabízejí totéž splachování, ale my jsme nabídli úsporná opatření.
Je to odraz i toho, že vy sám máte blízko k přírodě, že je vaší zálibou myslivost?
Myslím, že ano. Člověk se naučí, že co přírodě dáváme a jak se k ní chováme, to nám vrací. Vnímám to jako ucelený proces.
Když mluvíme o ekologii, tak mi přijde trochu paradoxní, že vyrábíte věci z plastu, který pochází z ropy, jejíž těžba není zrovna ekologická. Nejde to trochu proti sobě?
Naše výrobky musí být v prvé řadě stoprocentně recyklovatelné. Jakékoliv zmetky dáváme do výroby, znovu je pomeleme a přeměníme do kvalitního výrobku. Díváme se, co životnímu prostředí nejméně škodí. Máme technologie, aby oplachy vodou škodlivé nebyly.
Aby se z nich něco neuvolnilo?
Ne, myslím třeba v lakovně. Dnes vyrábíme přibližně z čtyřiceti procent z kovu, tedy z nerezu nebo černého kovu. Plast není jedinou surovinou. Momentálně zavádíme technologii nechemického, elektrického leštění nerezu, konkrétně leštění plazmou. Nikdo v Evropě takto neleští.
V čem to spočívá?
Když to popíšu jednoduše, tak do horké vody pouštíte elektřinu a následně do ní ponoříte nerez. Elektřina vám nerez vyleští. Doufáme, že se nám brzy podaří tuto technologii spustit naplno. Takový způsob leštění znamená nejmenší zatížení z hlediska ekologického dopadu.
Když jste začínali, měli jste dva výrobky, dnes jich máte zhruba šest stovek. Jste lídrem, velkou společností v regionu...
Nejen v regionu, ale v celé střední Evropě. Taková firma, jako jsme my, nikde ve střední Evropě není. Jsou daleko menší, které mají obrat od 70 do 400 milionů. My máme obrat daleko vyšší, zhruba 1,6 miliardy.
Dosáhl jste toho, proč jste do podnikání šel?
To už jsem dávno překonal. Když jsme v roce 1999 koupili a zrekonstruovali halu a měli prvních deset lisů, říkal jsem si, že mi to do důchodu stačí. A pak následovaly další prostory. On to člověk ani moc nevnímá, protože když pořád něco děláte, pořád něco budujete, rostete.
Výroba je zatím jen tady v Břeclavi. Plánujete ji přenést i někam do zahraničí?
Částečně o tomto uvažujeme a je to otázka na několik příštích let.
A proč? Je to způsobené nedostatkem lidí?
To je jedna věc, ale i vzdálenost. Máte země, které jsou daleko, je tam clo, takže když tam přivezete vlastní výrobky, jste cenově jinde oproti domácím.
František Fabičovic (62)
|
Takže z toho usuzuji, že míříte do Ruska, kde máte dnes jednu ze svých obchodních poboček.
Třeba. Přímo v Moskvě máme velké sklady. Koupil jsem tam další pozemky hned vedle skladu. Může se stát, že bychom tam něco postavili, ale může to být i v jiných zemích. Z Ruska se můžeme posunout třeba i dál, kde bychom mohli oslovovat další.
I s obratem 1,6 miliardy a 600 zaměstnanci jste stále rodinný podnik. Majitelem jste vy a vaše žena Radka Prokopová. Řešíte práci i doma?
Je to tak. Podnikání zasahuje doma nejen nás, ale poslouchají to i děti. Ty to podle mě nevnímají zrovna dobře, spíš vidí, že na nic nemáme čas. Sice přijdu domů, je chvíle, kdy nic nerozebíráme, ale pak nastane situace, že přijde mail a manželka čte a už začneme a řešíme práci. Děti pak říkají, že by podnikat nechtěly, že by takto nechtěly žít. My zkrátka žijeme firmou.
Podíly ve firmě máte stejné. Kdo z vás má poslední slovo? Vy jako generální ředitel?
Tak přímo to neplatí. Každý řídíme část firmy. Žena má obchod a marketing, já investice, strategii a výrobu. U marketingu má poslední slovo žena, stejně tak u obchodu, ale Radka o projektech ráda diskutuje a hledá konsenzuální řešení. U investic, výroby a strategického směřování je to na mně.
Proč má vlastně vaše žena jiné příjmení než vy?
Manželka měla svou firmu na pořádání večírků napsanou na fyzickou osobu. Ponechala si proto své původní příjmení s tím, že to vyřešíme časem. Už to tak ale zůstalo, ani jeden z nás to nepovažoval za nutné.
Nelezete si však občas na nervy, když spolu trávíte čas v práci i doma?
Celé roky pracujeme každý v jiné budově, v práci se potkáváme zejména na poradách. Manželka má velmi ráda Prahu, máme tam kanceláře a chtěli bychom pobočku tam rozšířit. Radka ví, že já nemůžu být bez lesa. Jako malý kluk jsem od tří od rána lítal po lese, přitom si rodiče mysleli, že spím. Snažím se jí to i nyní vynahrazovat a oba se snažíme, abychom byli spokojení. Máme rádi víno, baví nás lyžování, moře, cestování, jezdíme na kole.
Firma není jediné vaše dílo, už před lety jste začal postupně budovat oboru Obelisk.
Když se řekne obora, každý vidí, že to je pro zvěř, která nijak nepomáhá přírodě. Ale tak to není. Zvěř některé rostliny spásá, jiné udusává a dává tím prostor dalším, které by jinak nevyrostly. Když jsme oboru dělali, bylo tam 190 druhů rostlin, dnes jich tam roste 500. Obora tak byla budována především pro přírodu. Vycházel jsem ze starých původních map, zkoumal je a snažil se dovést krajinu do stavu, ve kterém byla před 100 lety. Přírodní krajinu zlepšuji i kolem Valtic, kde tvoříme tůně, mokřady a remízky.
Ve Valticích jste nenakupoval jen remízky, ale vybudoval také vinařství pojmenované také Obelisk. Jak jste se k tomu dostal?
Vinařství bylo od mládí mým koníčkem. Moji dědové pěstovali víno a já v roce 2016 postupně začal nakupovat vinice a část jich i vysadil. Dnes mám zhruba 32 hektarů a chtěl bych je dál rozšířit. Ve Valticích jako hlavním městě vína u nás jsem také vybudoval moderní vinařskou budovu. Inspiroval jsem se během cest za vínem po Francii a Španělsku.
Kam víno dodáváte?
Našimi hlavními zákazníky jsou hotely a restaurace. Zaměřujeme se na prémiovou kvalitu, privátní klientelu, na projekty osobité a v souznění s naší filozofií. Máme krásné vinařství a výborná vína.
