Dvaatřicet tun, co cinká, když brzdí. Jejich šoférům dělají vrásky řidiči aut

Neustále ve střehu. Tak zní heslo "šofců", tedy řidičů tramvají, jak si šoféři říkají. A důvod? Řidiči aut.

Nová tramvaj. | foto: Radek Miča, MAFRA

"Neuvědomují si, že my, na rozdíl od nich, nemáme kam uhnout," říká František Felt, který u dopravního podniku pracuje už 16 let. "Blbost" některých řidičů ho i po těch letech překvapuje.

"Vjedou na kolejiště, aniž by se podívali do zrcátka. A když dojde k nehodě, řeknou, že mě neviděli," líčí Felt. A v horším případě začnou křičet, proč řidič tramvaj nezastavil.

"Jenže některá tramvaj má až 32 tun. A dalších několik tun udělají cestující. Zabrzdit ji dá práci," vysvětluje další řidič Michal.

červené sedátko

Klasické červené laminátové sedátko, které bylo až donedávna ve všech tramvajích, vymyslel designér Miroslav Navrátil v roce 1959. A předběhl tím dobu.
"Tvar i materiál sedátka byly na svou dobu excelentní. Dodnes je to velice zdařilý kus. Je totiž praktický, protože povrch byl dobře udržovatelný, než se sedátka začala polstrovat," míní ředitel Domu umění Rostislav Koryčánek.
Navrátil získal za skořepinovou židli, kterou všichni důvěrně znají právě z tramvají, zlatou medaili na Trienále v Miláně.
"A sedátka Miroslava Navrátila dobře plní svoji funkci dodnes," myslí si například Roman Mikel, který navrhuje nábytek.

Většina řidičů, kteří jezdí už několik let, zná zhruba 140 kilometrů trati v Brně téměř zpaměti. "Přesně vím, kde odskočí pantograf, na kterou výhybku můžu najet rychle nebo že ve voze s číslem 1209 budou zase drhnout přední dveře, protože to nikdo neumí opravit," usmívá se Michal.

Ani to ale neznamená, že by bylo šoférování tramvaje pro řidiče automatické třeba jako u řízení osobního auta. "Na jednu stranu mě vedou koleje. Ale na druhou stranu se tak nemůžu vyhnout. Ani autu, ani cyklistovi, ani jiné překážce," říká Felt. Třeba chodcům.

"Nedávno jsem dostal hlášení z dispečinku, že se v tunelech u krematoria motá opilec. Nemá tam co dělat, ale kdyby se něco stalo, padlo by to na mě," vzpomíná Felt.

"Musíme být neustále ve střehu. A periferním viděním zaznamenat i sebemenší náznaky, že by mohlo dojít k nehodě, ať už na chodníku nebo na kolejišti na silnici," vykládá Michal.

Někteří řidiči tu obrovskou červenou tramvaj prostě nevidí

Řidiči jsou podle něj často přesvědčeni, že má tramvaj na projetí dost místa. "Ale kdybych nezastavil a nezazvonil, urazím mu minimálně zrcátko," dodává.

Podle dalšího zkušeného šoféra se majitelé aut i chodci rozčilují, když tramvaj dlouho cinká. Mají pocit, že se v tom řidiči "vyžívají".

"Ale my to většinou neděláme schválně. Když dupnu na brzdu, cinkání je automatické, nejde to vypnout," vzkazuje Miroslav.

Za případné nehody, i malé "ťukance plechů", pak dostávají řidiči pomyslné černé puntíky.

"A když jich má člověk třeba pět, pozve si ho vedení na kobereček a chtějí vysvětlení. Ale může to být opravdu jen pětkrát náhoda. Nebo chyba řidičů, kteří tu obrovskou červenou tramvaj prostě nevidí," usmívá se Michal.

jak vznikla šalina

Na přelomu 19. a 20. století žili v Brně Němci, Češi a Židé. Vznikla proto směs řečí a z ní se vyloupl brněnský dialekt zvaný hantec. Stačilo, aby brněnský Němec v rychlosti zamumlal Elektrische Linie, a "šalina" byla na světě.

Jak se vám jezdí? Jste spokojeni s chováním řidičů tramvají v Brně? Nebo máte ke kvalitě jejich práce či úrovni jejich vystupování své výhrady? Své názory a postřehy nám můžete napsat na e-mailovou adresu [e-mail].