„Obzor osvětlovaly záblesky a žár ohňů. Ozývalo se dunění děl, které se den ode dne přibližovalo. Přes naši vesnici se přesouvali Němci a lidé doufali, že nás Rudá armáda přijde zachránit,“ popisuje předvečer konce druhé světové války v Babicích u Rosic místní kronikář Jan Tondl.
Tisícihlavá obec se na drama připravila předem a už 18. dubna 1945 se část vesničanů kvůli častému projíždění německých tanků přesunula do štoly Hanělka, jež byla součástí černouhelného dolu Ferdinand z 19. století. Šachta měla přes tisíc metrů čtverečních a ukrylo se v ní na 800 lidí.
 |
V pátek uplynulo 75 let od chvíle, kdy po třech týdnech strachu úkryt definitivně opustili. „Nebylo tam co jíst a pít, lidé si museli vše donést. Problém byl i špatný vzduch,“ vypráví Tondl s tím, že do štoly zamířili nejstarší, nemocní i nemluvňata. „Následně se přidali obyvatelé ze Zakřan a Zastávky,“ doplňuje František Žaloudek v babické pamětní knize.
První týden byl pro Babice ještě klidný. Poté ale začali Němci přemisťovat do vsi vojsko s tanky a začalo být jasné, že se z obce stane bojiště. „Vesnice navíc byla odpojena od elektřiny a rozhlas tehdy už nevysílal,“ podotýká Tondl s tím, že veškeré informace se do Babic dostávaly ústně.
Na konci dubna se pak na obloze objevila sovětská letadla a začaly padat bomby. Většina lidí tak zůstávala ukrytá ve štole. „Část vycházela jen v noci při uklidnění bojů, aby si došli pro jídlo a vodu,“ říká Tondl, jenž zaznamenal i výpověď pamětnice Františky Foralové.
Podle ní se pro proviant vydávali jen ti nejodvážnější. „Má matka prošla několikrát celou vesnicí. Z každého kouta na ni číhala smrt a nikdy už o tom nechtěla vyprávět,“ uvedla Foralová, které se den před bombardováním narodila dcera Alena.
„Po náletech se v obci rozšířily požáry a museli jsme se s dítětem přesunout do štoly. Ta ale byla přeplněná a lidé nás posílali pryč,“ vzpomínala Foralová. V dole nakonec zůstala ukrytá pod strojovnou. „Čas se vlekl, hladověli jsme a nebyla voda. Nikdo si nedovede představit, jak vypadá několikadenní dítě, které nemůžete vykoupat,“ dodala.
Štolu chtěli vyhodit do vzduchu
Nejdramatičtější chvíle nastaly právě 8. května 1945 při sovětské ofenzivě s vyšším počtem letadel i s raketomety Kaťuša. „Němci tehdy připravovali vyhození štoly do vzduchu, ale nestihli to,“ upozorňuje Žaloudek. Sověti pak osvobodili všechny obyvatele. „Řada z nich byla bledá a pohublá, ale i tak vojáky nadšeně vítali,“ podotýká Tondl.
Po ukončení bojů museli babičtí řešit další problém. „Bylo nutné začít pracovat na polích a odstranit z nich několik tisíc min,“ popisuje Žaloudek. Ve vesnici pak byl cítit mrtvolný zápach a lidé měli strach z rozšíření epidemie tyfu.
Jedna mrtvá žena ležela na poli přímo mezi minami. „Pět mužů v čele s Františkem Beránkem se vydalo mrtvolu v úplném rozkladu pohřbít a zamezit tak rozšíření nemoci. Už byli s prací téměř hotoví, když jedna z min náhle vybuchla. Samotný Beránek pak zraněním podlehl,“ doplňuje epilog války Žaloudek.
Počet ukrytých lidí v šachtě zůstává otázkou. „Ačkoliv byla rozlehlá, není jisté, že zde v jeden okamžik bylo opravdu 800 lidí. Spíš mohlo jít o součet všech, kteří se při válečných událostech v šachtě schovávali,“ odhaduje Tondl.
Některé části příběhu z babické štoly tak zůstávají tajemstvím. Včetně té, jež se odehrála po válce.
„Pracovníci dolu tehdy jeho část uzavřeli. Místní ale potřebovali stavební materiál a z důlních chodeb kradli trámy podpírající stěny a stropy. A jednomu muži se podle některých pamětníků krádež nevyplatila. Strop se nad ním propadl a vesničan zůstal zavalen,“ popisuje majitel areálu s bývalou šachtou Marek Strašák s tím, že tělo se už nikdy nenašlo a dotyčný údajně leží v propadlých chodbách dodnes.
V té vaší zemi je osm Babic, zlobil se úředník
V Babicích zahynulo v důsledku války čtrnáct obyvatel obce, desítka Němců a osm příslušníků Rudé armády. Po utichnutí všech bojů začal vznikat na návsi památník, na který však Vojenský historický ústav dodal obci třináct ruských jmen.
„Věděl jsem, že zde padlo osm rudoarmějců a nahlášený počet jsem tedy nechápal. Když jsem posléze zkoumal jména padlých v Babicích nad Svitavou, k mému údivu jsem zjistil, že jsou zcela totožná jako na našem pomníku v Babicích u Rosic,“ vypráví Tondl.
Na sovětském velvyslanectví pak kronikář žádal o opravu. Od úředníka ale dostal ráznou odpověď: „V té vaší malé zemi máte osm Babic! Udělejte si v tom nejdříve pořádek!“
Soudruh se pak s Tondlem odmítl bavit a úřady rozhodly ponechat památník se třinácti jmény. „Nynější pomník už má pravdivé údaje,“ uzavírá Tondl s tím, že babický příběh ukazuje, že spory o památníky nejsou jen záležitostí současnosti, ale i totalitní minulosti.
