Jak dlouho trvalo, než jste se dostali ke zraněným?
Hlavně trvalo, než nám vůbec určili místo, kam máme jet a pomáhat. Přistáli jsme v hlavním městě Nepálu, Káthmándú, kde jsme se ubytovali. Čekali jsme na vyjádření zdejší ministerstva zdravotnictví, kam vlastně máme jet. Trvalo to dva dny, než byli schopní nám přidělit oblast. Nakonec jsme se vydali do města Melanchi vzdáleného od hlavní metropole asi padesát kilometrů, cestovali jsme nákladními auty čtyři hodiny. Oproti zdejším cestám je i naše dálnice D1 vyžehlený asfalt. Těšili jsme se potom na české silnice.
Zlobili jste se, že jste museli čekat na rozhodnutí ministerstva zdravotnictví a přitom zranění lidé potřebovali pomoc?
Všichni od okamžiku, kdy jsme dostali výzvu k odletu do Nepálu, jsme byli nabušení adrenalinem. Chtěli jsme odjet a hned začít pomáhat. Proto jsme tyto obrovské průtahy vnímali velmi negativně. Nepálská vláda nás přitom sama požádala o pomoc a potom nás dokonce nechtěli pustit ani do jejich vzdušného prostoru. Když nám nepřidělili přistávací sekvenci, museli jsme se vrátit do Dillí, kde jsme čekali dalších pět hodin, až se rozhodnou.
Měl jste v těchto chvílích chuť odjet domů?
Ne to v žádném případě. Pořád jsem si přál, ať se už konečně dostaneme na místo a začneme něco dělat.
Kolik máte vlastně času na sbalení, pokud dostanete oznámení, že máte odjet pomáhat do zahraničí?
Měli bychom být schopní do dvanácti hodin opustit Brno.
A co když jste mimo město?
Držíme pohotovost a měli bychom být dosažitelní. Těch dvanáct hodin není určených na to, abych se dostal do Brna a mohl odjet. Musíme zásoby sbalit, zkontrolovat a sehnat, co schází. Materiál má totiž lhůty, dokdy musí být spotřebován.
Kolik lidí je v pohotovosti a co musíte mít všechno připraveno k odjezdu?
Operativně z Fakultní nemocnice Brno zhruba padesát lidí, ne pro všechny je výbava. Neustále cvičíme a ve výcviku se obměňujeme, takže plně připravená k odjezdu je jen část zdravotníků. Učíme se například, jak správně postavit stany.
Jak vás přijali obyvatelé Nepálu?
Místní úřady, armáda i lékaři nás přijali velmi dobře, protože měli velký nápor. Byli rádi, že jsme přijeli pomoct. S místními obyvateli to ale bylo jinak. Jsou to fatalisté. Zemětřesení brali, že se to prostě stalo a život jde dál. Nebyli v řádném stresu, že jsou bez domu. Nebrečeli a chovali se normálně. Vůči nám velice vstřícně. Hlídala nás armáda, ale později bylo vidět, že to není třeba. Nepálci jsou mírumilovným národem. Nehrozilo ani, že by nám něco ukradli.
Jak jste se domlouvali? Pomáhala vám armáda a zdejší lékaři?
Bez nich by to ani nešlo. Jen málo Nepálců umí anglicky. Překvapilo mě, kolik je tam analfabetů. Obrovskou pomocí byl pro nás průvodce Prokop Jouza z pražské cestovní kanceláře. Má obrovské znalosti o Nepálu. Věděl, jak se budou místní chovat. Sehnal nám překladatele - Nepálce, kteří studovali v České republice, takže překládali z nepálštiny do češtiny. Byly tam i místní celebrity jako herci nebo Miss Nepál. Tlumočili z nepálštiny do angličtiny.
Stalo se někdy, že některý z místních obyvatel odmítl zdravotní péči?
Spíš někteří chtěli zneužít péči. Přišli a říkali, že je něco bolí. Přitom neměli modřiny ani oděrky, nic. Mysleli si, že takovým způsobem dostanou léky, aby je v budoucnu mohli použít.
Minulé pondělí postihlo Nepál druhé zemětřesení, byl jste přitom. Co se tam odehrávalo?
Měl jsem pocit, že vidím, jak se ta země vlní. Trvalo to nějakých deset vteřin. Rozdělili jsme se s hasiči do skupin a vyrazili na pomoc do okolí, kde popadaly nově další domy. Nepálci seděli na loukách před domovem, jedli kouřili a popíjeli.Seděli a koukali na nás, co děláme.
Byl jste už někdy předtím na zahraniční misi?
Ne, poprvé právě v Nepálu. Je to pro mě velká profesní zkušenost. Jsem rád, že jsem mohl na jihu Asie pomáhat.
