Teprve před třemi lety přijela do oblasti severovýchodní Sýrie skupina archeologů z brněnské Masarykovy univerzity. Pod horkým sluncem hledají pozůstatky osm tisíc let staré kultury.
Hlavou celé expedice tentokrát není muž, ale čtyřicetiletá tmavovláska. "Tohle je pro mě vůně Sýrie," usmívá se Inna Mateiciucová, když otevírá sáček s arabskou kávou s vůní kardamomu. Expedice je pod jejím vedením každým rokem početnější. Archeologové a studenti z Brna se budou do Sýrie vracet ještě nejméně dva roky.
Jak se vůbec expedice z Brna dostala do Sýrie?
Začalo to tím, že jsem v devadesátých letech v Sýrii kopala. Nejprve s holandskou a pak s německou expedicí. Tenkrát mi bylo trochu líto, že v té oblasti žádná česká expedice není, a začala jsem přemýšlet, jak by bylo možné se tam dostat.
A to se vám povedlo.
Nebylo to tak jednoduché. Syrská byrokracie funguje velmi podobně jako u nás za minulého režimu. Navíc česká archeologie nemá v Sýrii delší tradici, nebylo se o co a o koho opřít. V podstatě bylo nemožné se tam přes tamější administrativu dostat.
Ale jak je vidět, nevzdala jste to.
Naše cesta vedla oklikou přes sousední Turecko, kde jsme v roce 2003 začali připravovat výzkumný projekt ve spolupráci s univerzitou v Istanbulu. Měli jsme se podílet na záchranných archeologických akcích v souvislosti s výstavbou velkého vodního díla na horním Tigridu v jihovýchodní Anatólii.
Tenhle plán nevyšel?
Po válce v Iráku začaly sílit nepokoje Kurdů, kteří v této oblasti tvoří národnostní většinu. No a nakonec došlo k úplnému uzavření toho regionu nejen pro zahraniční expedice, ale i pro badatele tuzemské. Museli jsme hledat novou alternativu.
Tou byla Sýrie?
Měli jsme štěstí. Docent Petr Charvát z Archeologického ústavu v Praze nám zprostředkoval kontakt s profesorem Piotrem Bielinským z univerzity ve Varšavě. Ten v Sýrii provádí výzkum už od osmdesátých let ve spolupráci se syrskými vědci, a má tedy potřebnou koncesi. Díky docentu Charvátovi nám nabídl, abychom se připojili k jeho expedici v jihovýchodní Sýrii, asi třicet kilometrů od turecké hranice.
Nebáli se Poláci, že jim tam budete konkurovat?
Ne, protože zatímco oni zkoumají období doby bronzové, my se zabýváme obdobím starším - neolitem, tedy mladší dobou kamennou.
A pracujete s nimi na stejném nalezišti?
Je to trochu jinak. Profesor Bielinski se svým týmem zkoumá tell, tedy sídlištní pahorek, který se jmenuje tell Arbid, což je v arabštině název pro černého hada. Avšak do jeho koncese spadá ještě území asi v okruhu šesti kilometrů kolem tohoto hlavního tellu. Když jsme v roce 2005 poprvé do Sýrie přijeli, začali jsme provádět v tomto okruhu povrchový průzkum.
Proč povrchový průzkum?
Lokality ze staršího období nebo ty, které byly osídleny pouze krátkodobě a nebyly překryty mocnými vrstvami mladšího osídlení, zanechaly v terénu jen málo na první pohled viditelných stop. Bohužel většina těchto menších pahorků je součástí polí, která jsou stále obdělávaná. Orba a následné silné větrné eroze je neustále ničí a do dnešních dnů z nich většinou mnoho nezbylo. Snažíme se pole kolem tellu Arbid procházet a hledat jejich pozůstatky. Velmi nám pomáhají satelitní snímky, na kterých jsou některá místa poměrně dobře rozpoznatelná. Tak se nám podařilo znovu objevit naši současnou lokalitu, již velmi zničený tell z doby kultury halafské, o kterém se nám zmínil profesor Bielinski. Pojmenovali jsme ho Arbid Abyad.
Co to znamená?
Abyad znamená v arabštině bílý a my jsme tento název vybrali na počest profesora Bielinského. Teprve o rok později jsme zjistili, že vádí, tedy sezonní vodní tok, který protéká mezi naším nalezištěm a tellem Arbid, se jmenuje Abyad. Nakonec má tenhle název, tedy bílý černý had, i svoje místní opodstatnění.
A co jste na tom místě našli?
Střepy malované keramiky, která patřila do halafské kultury. Ta byla v této oblasti rozšířená právě v období pozdního neolitu, tedy mezi lety 6000 až 5400 před naším letopočtem. Nálezy navíc patřily do počátků této kultury, tedy do velmi málo prozkoumaného období. I to byl důvod, proč jsme se na místě rozhodli kopat.
Čím je tahle kultura zajímavá?
Pro člověka, který se archeologií nezabývá, například tím, že je tak trochu spojená se spisovatelkou Agathou Christie. Její druhý manžel, sir Max Mallowan, byl totiž archeolog a prováděl výzkumy právě v této oblasti. Agatha Christie jezdila do Sýrie s ním a jako členka archeologického týmu měla za úkol dokumentovat nálezy a podílela se také na povrchových průzkumech. Své zkušenosti pak popsala v půvabné knížce s názvem Pověz mi, jak žijete. Právě Max Mallowan jako první halafskou kulturu důkladně popsal. Halafská tenkostěnná malovaná keramika je považována za nejkrásnější keramiku na Předním východě.
Našli jste kromě keramických střepů i jiné zajímavé předměty?
V této kultuře se také objevují jedny z prvních razítkových pečetí. Pečetidla se otiskovala do hlíny, uzavíraly se tak různé nádoby. Právě úlomky takových otisků pečetí stejně jako artefakty, které lze chápat jako razítková pečetidla, jsme našli.
Proč vás tahle kultura zajímá?
Použiju citát právě Agathy Christie, které se kdysi ptali na totéž. Odpověděla, že ji nezajímají pouze monumenty a hrobky, jaké zkoumají například naši kolegové egyptologové, ale běžný každodenní život lidí.
Jak dlouho trvá, než se vám jej podaří prozkoumat a popsat?
Náš výzkum je naplánovaný do roku 2010. Do té doby plánujeme prozkoumat území kolem tellu Arbid, provést kompletní povrchový průzkum. Kolik toho o životě těch lidí zjistíme, záleží trochu na štěstí, ale i na metodice průzkumu a na penězích. Když budeme mít peníze na důkladnější analýzy, dokážeme například zjistit, zda v nádobách, které nalézáme, byly uchovávány mléčné nápoje. Také nás zajímá, jak velký byl jejich tehdejší svět.
Jak to myslíte?
Našli jsme například nástroje vyrobené z obsidiánu. Jeho zdroje ale leží až stovky kilometrů daleko od této lokality. Musel mít tedy pro obyvatele nějaký význam, jinak by používali mnohem dostupnější rohovec nebo pazourek. To, že byl obsidián přepravován na tak velké vzdálenosti, nám leccos prozradí o rozsahu tehdejší komunikační sítě.
Nelze se nezeptat, proč jste se rozhodli kopat právě v Sýrii. Ovlivní tento výzkum nějak českou archeologii?
Důvody jsou dva. Ten první je, že výzkum na Předním východě představuje určité osvěžení pro středoevropskou archeologii. Když například v Sýrii vykopete dům, najdete čtyři stěny, místnost a uvnitř, pokud máte štěstí, zůstaly keramické nádoby, hmoždíře a další vybavení tak, jak je tam zanechali původní obyvatelé. Kdežto u nás se v tomto období stavěly domy z organických materiálů - ze dřeva. To znamená, že jako archeolog najdete maximálně čtyři jámy po kůlech a inventář, který byl původně uvnitř, najdete rozmetaný po celé osadě. Výzkum v Sýrii nás inspiruje k novým otázkám, protože se tam setkáváme s archeologickými nálezy v úplnějším kontextu a to oživuje naši fantazii.
A ten druhý důvod?
Chtěli bychom obnovit tradici výzkumů na Předním východě, především orientalistů Bedřicha Hrozného, který mimo jiné rozluštil jazyk Chetitů, a také Aloise Musila, moravského "Lawrence z Arábie". Oba prováděli v prvních desetiletích 20. století výzkumy v Sýrii. Navíc by tento projekt mohl být předznamenáním nového oboru na Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity. V současnosti žádáme o jeho akreditaci - mělo by jít o předovýchodní archeologii se zaměřením na prehistorická období. Zaměření na pravěk Předního východu lze v Evropě studovat pouze na univerzitě v holandském Leidenu.
Jak vůbec vaše práce v Sýrii vypadá? Zřejmě tam netrávíte celý rok.
Ne. Máme povinnosti i tady. Každý rok naše sezona trvá přibližně dva měsíce. V létě tam není možné pracovat, protože je moc velké horko. Začínáme tedy v polovině srpna a končíme v říjnu, aby studenti ve škole příliš nezameškali. I tehdy jsou poměrně velká horka - mezi čtyřiceti a čtyřiačtyřiceti stupni ve stínu.
V takovém vedru se dá pracovat?
Je to suché horko, organismus ho vnímá jinak. I když je kolem osmatřiceti stupňů, vnímáme to jako nějakých osmadvacet stupňů ve vlhčím prostředí. Ale pracovní rytmus je jiný než ve střední Evropě. Vstáváme ve tři čtvrtě na pět ráno, pracujeme asi do jedné i s našimi kurdskými pracovníky. Ti pak jdou domů, my se naobědváme, máme siestu a ve čtyři nebo v pět odpoledne se do práce opět vracíme. Někteří zpátky do terénu, jiní pracují s nálezy na naší archeologické základně, kde žijeme. Pracuje se do večeře, a když je potřeba, po večeři se v práci pokračuje.
To tedy nezní moc idylicky. Máte nějaký volný čas?
Naši studenti tomu občas říkají totální nasazení. Ale volno máme. Volné jsou pátky, protože působíme na území státu, kde je většinovým náboženstvím islám. To jezdíme na výlety po okolních památkách a navštěvujeme sousední zahraniční expedice, abychom se dozvěděli, co vykopali naši kolegové. Uprostřed pobytu se podaří vyšetřit pár dní. To se pak studenti jedou podívat do Aleppa, Damašku nebo Palmyry.
Jak jste vůbec vzdáleni od civilizace?
Asi pětatřicet kilometrů od nás je pohraniční městečko Qamišlí, kam jezdíme nakupovat. Elektřina je naštěstí v táboře zavedená, i když často vypadává. Naši polští kolegové vyhloubili také studnu, i když voda z ní se hodí spíš na umývání, pít se dá teprve po převaření. Je velmi tvrdá.
To veškerou vodu převařujete?
To je asi jediný problém. Kupujeme vodu v lahvích, ale ta se dost těžko shání. Náš řidič musí vždycky objet několik obchodů a skoupit všechnu vodu, co mají, aby jí přivezl dost. Problém je pak i s odpadem. Rodiny, které žijí v naší vesnici, se odpadků zbavují tak, že je prostě vyvezou někam za vesnici. My však tuhle oblast plastovým odpadem zamořovat nechceme. Tak alespoň plastové lahve shromažďujeme na jednom místě.
Na samotném nalezišti pracujete dva měsíce v roce. To, co najdete, nejspíš nemůžete přivézt do Brna, je to tak?
Ne, všechny nálezy musí zůstat v Sýrii. Budou pak vystaveny a uloženy v regionálním muzeu. I to je důvod, proč musíme všechno co nejlépe zdokumentovat, získat z materiálu co nejvíc informací. Všechny nálezy se fotografují, většinou i kreslí. Co nejpodrobněji se dokumentuje i samotné naleziště. Nikdy nevíme, jestli se za rok budeme moci vrátit - může se změnit politická situace, mohou dojít peníze.
