GAZ-21, jenž byl nástupcem legendárního ruského automobilu Poběda, sice nepředstavoval výkřik moderní techniky, vynikal ale robustní konstrukcí, díky níž dokázal obstát na ruských cestách – necestách, a na svou dobu měl i poměrně komfortní interiér. Nebylo tudíž divu, že volhy šly na odbyt nejenom v Sovětském svazu a dalších zemích východního bloku, ale prodávaly se i na Západě.
 |
Konstruktéři dali v říjnu 1956 modelu GAZ-21 do vínku ladné křivky inspirované americkými vozy.
Nástup modelu GAZ-21, pojmenovaného Volha po řece protékající městem výroby, Nižním Novgorodem (dříve Gorkij), nebyl nejrychlejší. Až na podzim 1957 dostaly volhy, přezdívané „carevny“, konečně nový motor s rozvodem OHV a o pár měsíců později se stal model GAZ-21 hlavním civilním produktem továrny.
Život s carevnouVolha 21 v akci Nefalšovaná sovětská „amerika“. Když carevna projíždí ulicemi, je to velké pozdvižení. Posádku hýčká plavnou pohodlnou jízdou a ještě stačí házet prasátka na kolemjdoucí spoustou chromu, kterým se fintí. Nastupujte, Její Veličenstvo Volha 21 startuje. Čtěte zde |
Prostorný interiér nabídl pětičlenné posádce velký komfort. Součástí standardní výbavy byl radiopřijímač, výkonné topení a ventilace, plyšové koberečky a zapalovač cigaret. Kromě posádky odvezl obří sedan také 0,55 m³ nákladu.
Čtyřválcový motor o objemu 2 445 cm³ nabídl maximální výkon přibližně 60 kW. Spotřeba paliva se podle provozních podmínek pohybovala mezi 9 a 13,5 litry benzinu na sto kilometrů. Spotřeba 9 litrů byla naměřena při rovnoměrné jízdě rychlostí 40–50 km/h.
Čtyřdveřový sedan byl vyráběn také v luxusnějším exportním provedení a ve speciálních modifikacích. Vyráběly se verze s dvoubarevnou karoserií, pravostranným řízením a speciální vozy taxislužby. V roce 1962 byla nabídka rozšířena o pětidveřové, o 10 mm vyšší kombi, označené jako GAZ M-22 Universal.
Pohotovostní hmotnost „carevny“ je 1 460 kg, celková pak o 375 kg vyšší. Ač se to na první pohled nezdá, auto má pod pět metrů. Míry ruské krasavice jsou: 4 830 mm délky, 1 800 mm šířky a 1 620 mm výšky. Rozvor je 2 700 mm. Rozchod předních kol činí 1 410 mm, zadní se rozkročila o centimetr více.
Maximální rychlost na třetí (nejvyšší) převodový stupeň je 130 km/h. Zrychlení z nuly na osmdesátikilometrovou rychlost trvá 19,7 s.
Podobně jako jiné vozy se i GAZ-21 během výroby postupně měnil, motor dostal poněkud vyšší výkon a změny se dotkly i exteriéru. Změnil se třeba tvar přední mřížky, ze které navíc zmizela hvězda, a od třetí série, která přišla do prodeje v roce 1962, už na kapotě nebyla ani ozdobná soška jelena, který je ve znaku továrny.
Tvar karosérie „carevny“ sice přímo vybízel k elegantnímu dvoubarevnému lakování, toho se ale dočkala jen malá část produkce. Podobně výjimečné byly i vozy vybavené samočinnou hydrodynamickou převodovkou, kterou dostala jen malá série vyrobená v letech 1957 a 1958. Automatickou převodovku měly i vozy určené pro sovětské bezpečnostní orgány, těm ale navíc pod kapotou burácel silnější vidlicový osmiválec o objemu 5,5 litru, který pocházel z reprezentativní limuzíny Čajka.
V roce 1968 se pak na veřejnosti objevil nástupce „carevny“, hranatější model GAZ-24, který továrna začala vyrábět poté, co z výrobních pásů sjela poslední z téměř 640 tisíc „jednadvacítek“.
Carevny v Česku
Volhy samozřejmě nemohly chybět ani na československých silnicích. První kusy se dovezly v roce 1958 a už v létě následujícího roku jich bylo v Československu na dva tisíce. Automobil přitom nebyl laciný, podle ceníku z roku 1961 stála volha vybavená rozhlasovým přijímačem 55 tisíc korun, zatímco domácí Škoda Octavia 28 500 korun.
Volhy byly určeny především pro státní správu, jako služební auta státních podniků, případně pro taxislužbu. Běžný český motorista tak v dané době neměl moc šancí takovýto vůz vlastnit. Zajímavostí bylo, že kromě benzinu bylo možno v určitém poměru jezdit i na alternativní paliva jako byl petrolej, ředidlo či líh.
