Proč je dnes jedním z nejdražších veteránů vůbec? Mocná konkurence jednoduše úspěch tak výjimečného stroje nedovolila.
 |
Preston Thomas Tucker byl nadaným technikem, který si brzo svými nápady získal respekt okolí. A byl i vynálezcem. Do automobilového průmyslu nakoukl už před druhou světovou válkou, pomáhal stavět závodní vozidla ve Fordu. A pomáhal i s armádními zakázkami. Když armáda USA vstoupila do války, na bojová vozidla se začala montovat jeho dělová věž, která se ukázala jako velmi účinný bojový nástroj a byla důležitým prvkem pro úspěch spojeneckých vojsk.
Změnit svět aut
Jméno tedy měl, technické znalosti také a k tomu velký sen – změnit automobilový trh a překopat zavedené pořádky. Odešel od Fordu a začal pracovat na vlastním automobilu – pokročilém a vyspělém stroji, který upoutá pozornost efektními tvary, inovativními bezpečnostními prvky a získá řadu dalších konstrukčních prvenství. Toužil postavit auto, které posune technický vývoj o míle vpřed. První nákresy zveřejnil již v roce 1946 a vzbudil oprávněné nadšení.
Velké plány
Preston Tucker uvedl svůj Tucker 48 na trh o dva roky později. Zamýšlel stavět až šedesát tisíc aut ročně, kapacity na to měl – v jednu chvíli pracovalo pro Tucker Corporation až devatenáct set lidí. Navíc při konstrukci spolupracoval s nejlepšími kapacitami své doby a zajištěnou měl do budoucna i výrobu – koupil několik specializovaných firem, a dokonce i slévárny.
Tuckerova vize vozidla byla na tehdejší dobu působivá, stačilo doladit detaily a spustit sériovou výrobu, s níž měl Tucker od práce ve Fordu nemalé zkušenosti. Na to však potřeboval o něco víc peněz, než kolik měl. A tak se pokusil získat je o něco dřív, než vyjedou jeho první auta. Trochu netradiční obchodní taktikou – začal prodávat dealerská práva k vozu dřív, než vznikl. A kupcům, jejichž auta ještě nebyla vyrobena, nabízel vylepšení a příslušenství jejich vozů.
Čtyřiačtyřicetiletý automobilový konstruktér Preston Tucker představuje 20. června 1947 svůj revoluční vůz Tucker 48 s motorem vzadu.
Z dnešního pohledu nic nezvyklého – platit za dodané zboží předem je běžné. Ne tak v Americe v polovině minulého století.
Protiútok
Konkurence, která se od po prezentaci Tuckeru oprávněné zalekla, zavětřila šanci. Velké koncerny, jako byly GM, Ford nebo Chrysler, se obávaly, že by musely utratit stovky milionů dolarů za dovybavení svých aut na úroveň pokrokového stroje. Hlavně po stránce bezpečnostní byly jejich nové vozy zatím v plenkách.
A tak podnítily vyšetřování ze strany Komise pro cenné papíry (SEC) pro podvod. O ten se samozřejmě nejednalo – Tucker výrobu nejen plánoval, ale už ji měl také připravenou, nicméně nikdy nezačala. Po několika odkladech z technických důvodů zastavilo začátek sériové výroby rozhodnutí vlády, která přikázala dočasné pozastavení činnosti společnosti.
Formentor s pětiválcem Audi je sběratelský kousek i sporťák pro každý den |
Úřady se snažily najít za každou cenu nezákonné jednání, které by opravňovalo trvalé ukončení činnosti Tuckeru. „Já a Tucker Corporation jsme vyšetřováni znovu a znovu,“ psal Preston Tucker v otevřeném dopise z 15. června 1948. „Miliony dolarů z peněz daňových poplatníků jsou promrhávány v naprosto neplodné snaze zabít Tucker. Snaží se nám zabránit v přístupu k potřebným surovinám, zaměstnávat nás obranou sebe a našeho úsilí. Chtějí, aby motoristickou veřejnost unavovalo čekání na zcela nový vůz s motorem vzadu.“
Monstrproces dopadl pro Tuckera dobře, obvinění se nakonec ukázala jako neopodstatněná, padl osvobozující rozsudek. Jenže to už se psal rok 1950 a podnikatel přišel o většinu kolegů a zaměstnanců. Opětovné spuštění výrobního kolosu bylo takřka nemožné. I proto, že negativní publicita v médiích dosáhla takových rozměrů, že nakonec nezbylo nic jiného než vyhlásit úpadek a zavřít brány.
Plechová husa
První přezdívkou vozu, který byl tehdy ještě ve fázi plánů a náčrtů, bylo torpédo, tedy podle tehdejšího amerického tisku „Tucker Torpedo“. To se však ukázalo nedlouho po ukončení krvavého válečného konfliktu jako nepříliš vhodné, takže se objevila přezdívka „Tin Goose“, tedy plechová husa.
Za nepříliš hezkým označením se skrýval jeden z nejinovativnějších poválečných vozů. A to dokonce nejen z amerického pohledu. Vzhled plánovaných sériových exemplářů možná již nebyl tak divoký a syrový, ale stále šlo o dost nekonvenční automobily. Navíc nikoli pouze tvarově, ale i technicky.
Jak lživá reklama zničila nejrevolučnější předválečné americké auto |
Charakteristickým rysem Tuckeru 48 bylo jeho „cyclop‘s eye“, centrálně umístěný třetí směrový světlomet, který se aktivoval při jízdě v zatáčkách a šikanách pod úhlem řízení větším než deset stupňů. Řidič tak ve tmě lépe viděl do oblouku. Ačkoli už dřív měla auta velké světlomety, které se při zatáčení samy natáčely, nikdy to nebyla lampa zasazená přímo v přední částí vozu.
Zajímavému vzhledu karoserie pomáhaly i dveře, které zasahovaly až do střechy a otevíraly se proti sobě, aby se dovnitř snadněji nastupovalo. Motor byl navržen tak, aby jej bylo v případě poruchy možné v servisu vyměnit. Zvládnout se to dalo prý během pouhé čtvrthodiny.
Pohonnou jednotku, tehdy nezvykle umístěnou vzadu, vyvíjel Tucker vlastní, ale po několika nezdarech při testech se rozhodl zakoupit od firmy Air Cooled Motors šestiválec Franklin O335 s objemem 5,5 litru. Vůbec nevadilo, že byl vyráběný pro lehkou helikoptéru Bell 47, jen bylo potřeba několik úprav včetně přestavby ze vzduchového na kapalinové chlazení.
Tucker 48 na americké prestižní výstavě veteránů na Pebble Beach
Co se týká převodovky, tak kromě čtyřstupňové přímo řazené nabízel Tucker vlastní konstrukci Tuckermatic s plynulým převodem, což byla hodně revoluční záležitost. I díky ní podle tehdejších technických dat, která je dnes složité ověřit, auto dosáhlo stovky za sedm sekund, což je při hmotnosti 1,9 tuny téměř neuvěřitelné. Díky nízkému těžišti se vozidlo dlouhé pět a půl metru chovalo na silnici jako sporťák.
Hlavním technickým triumfem pro zákazníka však měly být velmi pokročilé bezpečnostní prvky - zesílené konstrukce a bezpečnostní buňka, polstrovaná přístrojová deska, odpružení pryžovými bloky nebo na svou dobu skvělá aerodynamika.
Sběratelský hit
Slavbý režisér Francis Ford Coppola natočil v roce 1988 film „Tucker: The Man and His Dream“ (Člověk a jeho sen), kde si hlavní roli zahrál neméně slavný Jeff Bridges. Tuckerův příběh v něm byl popsán velmi věrohodně a citlivě možná proto, že byl tak trochu reálnou součástí Coppolova života.
Jeho otec byl totiž jedním z investorů, kteří si objednali Tucker a koupili jeho akcie. „Vzal mě na výstavu na prohlídku toho auta a byl jsem velmi nadšený. Pamatuji si velmi dobře každý detail a měsíce jsem se ptal: ‚Kdy přijede Tucker?“ Tatínek mi jednou řekl, že Tucker nikdy nepřijede, protože velké společnosti nechtějí, aby to existoval. Že nedovolí panu Tuckerovi kupovat suroviny, jež potřebuje,“ popisoval po premiéře filmu Coppola.
Jeden z nejznámějších hollywoodských režisérů nakonec tatínkův sen splnil, sám dva vozy koupil. Nebylo to snadné a určitě hodně drahé, protože nakonec bylo vyrobeno pouhých 51 kusů, z nichž přežilo do dneška 47 exemplářů. Občas se některý z nich objeví na aukcích a prodávají se kolem 50 milionů korun. Patří mezi nejcennější a nejžádanější automobilové veterány vůbec.
Tucker 48 tedy nakonec své slávy dosáhl, jeho otec Preston se to však nikdy nedozvěděl. Po krachu svého životního projektu se mu zhroutil svět, onemocněl rakovinou a zemřel 26. listopadu 1956 ve věku pouhých 53 let.
