Pavel Bobek: z Fordu přesedlal na Chrysler

Tvrdí, že je vedle zpěváka stále i architekt. Ve svém břevnovském domě stále něco vymýšlí a předělává, v poslední době zvlášť na zahradě. A pak - mezi architekty má víc přátel než mezi zpěváky.

Býval jste léta fordista, ale prý jste přesedlal z Forda na jinou na značku?

To je pravda, teď už několik let jezdím za Chryslera. Konkrétně mám už druhého neona.

Proč jste tak dlouho lpěl na Fordu?

Já vždy na auta dost byl. No a za komunismu tu ze značek, co mě zajímaly, byly jen Simca, Fiat, Renault. A pak Ford. Už jen to jméno vonělo Amerikou. A já vždycky chtěl americké auto. I když samozřejmě cortiny, kterých jsem měl nejvíc, vesměs ojetých, byly evropské. Myslím, že fordů bylo celkem osm. Ale i teď vlastně máme značku v rodině, žena má fiestu.

Dá se tedy říci, že jste na auta dost mlsný?

Určitě, vždycky. Mně se zkrátka auto musí líbit, když ne, tak se mi s ním špatně jezdí.

Je o vás také známo, že jste přítel dobrého vína...

Ano, to jsem, dokonce mám doma i svůj sklípek.

To s řízením moc nejde dohromady. Neříkejte, že zvlášť za bujarého mládí jste takhle po koncertě či posezení v klubu...

Vím přesně, na co narážíte. Dneska už je to samozřejmě všechno jinak, už mě na zájezdy vozí Nopovi, což je úžasné; klidně si můžu dát pivo a na zadním sedadle schrupnout. Ale máte úplně pravdu, byly doby bujaré. Stalo se mi třeba, že jsem se po nějakém "prodlouženém představení" ráno doma probudil a přemýšlel, jak jsem se sem dostal. Kde jsem to jen nechal u Semaforu své auto? A ono bylo v garáži. Ale to už nedělám.

Takže jste nikdy neměl nehodu, nikdy zelená trubička?

Nehod jsem přežil několik první už, když nás jako študáky při stopu vyklopil řidič náklaďáku tak, že jsme zůstali pod převrácenou korbou. Nezranění! Ale musím říct, že nikdy za čtyřiačtyřicet let za volantem jsem nehodu sám nezavinil, i když některé, které jsem zažil, byly opravdu nepříjemné.

A co ta zelená trubička...?

Já vím, nechci to zamluvit. Ale já vám měl takovou opravdu zvláštní příhodu. Přišli k nám známí na návštěvu. Něco jsme vypili, a když odcházeli, koukám - mráz, chumelí. A tak jak jsem je šel vyprovodit, jen v košili a v pantoflích, popadnu klíče a dávám auto do garáže. Ani nedovřu vrata od garáže, když za mnou esenbáci. To bylo ještě v době, když jsem účinkoval v Semaforu. A hned prý, jestli jsem nepožil. Požil, přiznávám a vysvětluji, že jsem ujel asi patnáct metrů od chodníku do garáže u našeho domku. No a co, patnáct metrů nebo patnáct kilometrů... Doklady! Jdu tedy nahoru, a jak se tak nervózně prohrabuji v tašce k dokladům, ocitnou se mi v ruce i lístky do Semaforu, které jsem někomu slíbil opatřit. Tenkrát to byla docela vzácnost. A tak mě jen tak napadlo zastrčit je do občanského průkazu. Příslušníci na chodníku listují, listují, mně je v košili zima a nikam to nevede. Ale jak ten starší, asi velitel, řekne "Tak co s tím, pane Bobek, uděláme?", je mi jasné, že lístky zabraly. Povídám: "Je mi hrozná zima. Nechcete to probrat uvnitř?" No řeknu vám, nestačilo to, co jsme se známými nedopili, musel jsem otevřít ještě lahev vodky. Ale jestli já jsem měl na začátku nějakou tu desetinu promile, pak oni, když po delším čase odjížděli, mě tedy dost trumfli.

Za volantem i na sedadle spolujezdce jste tedy zažil ve svých pětašedesáti už dost. Považujete se dnes spíš za dravého, či defenzivního řidiče?

Já jsem byl vždycky defenzivní řidič.

A existuje někdo, s kým se bojíte jezdit?

Ano, se svým bratrem. Žije v Mnichově a jezdí jako blázen. Dobře, ale jako blázen.