Světová jednička v počtu mrtvých
Počet obyvatel bolivijských městeček Coroico a Chulumani dohromady nepřesahuje 20 tisíc, a tak by se mohlo zdát ekonomicky krátkozraké budovat v horské džungli a s enormními náklady mezi městy spojnici. Jenže jinak bídné Coroico má výnosný zlatý důl, které tuto investici do 110 kilometrů dlouhé „dálnice Yungas“ víc než ospravedlňuje.
Stavba silnice, zahájená ve třicátých letech minulého století, navíc přišla lacino. Budovali ji totiž paraguajští váleční zajatci. Už tehdy si cesta vydobyla přízvisko Stezka smrti a tento nelichotivý titul si ponechala dodnes. Proč? Z větší části vede ve výšce kolem čtyř tisíc metrů po úbočí hor, obvykle není širší než 3,2 metru, a prakticky každý neuvážený pohyb řidiče může vyústit v pád do propastí o hloubce až šesti stovek metrů.
Ohořelé vraky a lidské ostatky obvykle nikdo nevyzvedává. Vytrvale podmáčené úseky s četnými závaly jen lemují kříže a hroby těch, kteří neměli dost štěstí.
Ročně si vyžádá až tři stovky lidských životů, což z ní činí skutečně cestu do pekel. V období monzunových dešťů od listopadu do března se navíc cesta halí v neprůhledné mlze a vyjeté koleje v bahně se mění na dravé potoky. Přesto adrenalinoví turisté dálnici Yungas zbožňují a ročně sem zamíří přes 25 tisíc výletníků, kteří chtějí toto smrtelné dobrodružství dobrovolně podstoupit.
Bolivijská dálnice Yungas