Ekonomika České republiky roste, nezaměstnanost je rekordně nízká, průměrná i reálná mzda se zvyšují již několikátý kvartál v řadě a kontinuálně rostou také vykazované registrace nových vozů. Jedním slovem: konjunktura. Na druhou stranu udávaný průměrný věk vozového parku letos překročil 15 let. Žijeme si tedy v průměru nad poměry, nebo jsme průměrně spíše realisté? Nebo je průměrná kombinace průměrů statistik značně nadprůměrný čaroděj?
Průměrná hrubá měsíční nominální mzda na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství byla za první pololetí letoška 28 623 Kč (cca 22 tisíc čistého) uvádí Český statistický úřad. Poněkud více vypovídající medián mezd je asi 25 tisíc korun hrubého (cca 19 000,- čistého), ale ten v průměru nikoho nezajímá, tudíž ho pomineme.
Hospodářství a životní úroveň Čechů dle všech dostupných statistik rostou, udávaná inflace je naopak minimální. V porovnání s dlouhou řadou předchozích let bychom se tedy měli mít zdaleka nejlépe. Slovo konjunktura sice ještě není součástí každodenního slovníku, ale již čeká za dveřmi na svoji příležitost.
Hospodářská konjunktura v minulosti zplodila mimo jiné také pověstné „auto za tři platy“. Zdroje se různí, nejpravděpodobnější ovšem je, že teorie říkající, že racionální prostředek individuální mobility by měl stát tři hrubé platy, vznikla na přelomu padesátých a šedesátých let v USA. V době poválečné konjunktury, té dost možná historicky nejsilnější.
Tato teorie říká, že racionální náklady na pořízení auta by měly odpovídat třem hrubým mzdám jednotlivce. Že přesně to je prý suma, která odpovídá ceně individuální mobility. Má to něco do sebe. U auta za tři platy nemusíte řešit například havarijní pojistku. V poměru k příjmu je tak relativně levné, že když jej rozbijete, sice to finančně zabolí, ale přebolí. Totéž v případě závažné poruchy, krádeže, vandalismu. Auto za tři platy není statusový symbol, redukuje svoji pozici na prostředek přepravy z A do B za cenu, kterou lze bez finančního rizika a dalších starostí využívat.
Máme na to?
Bavíme-li se o mzdách, pak tedy o zaměstnancích a návazně tzv. retailovém segmentu zákazníků. Že pohled na frekventované silnice a ulice větších měst notně vylepšují „služebáky“ a daňově optimalizační „auta na firmu“, je nesporný fakt. Ve statistikách tak mají tři čtvrtiny (přesně 74 procent) nově registrovaných vozů v kolonce „provozovatel“ napsáno: firemní. Často to jsou auta, která dostanou zaměstnanci k dispozici namísto části platu.
Platit zaměstnancům „v naturáliích“ v podobě auta volně k domácímu použití, je pro firmu prostě výhodnější. To že váš soused parkuje před domem služební octavii rozhodně neznamená, že na ní má. Kdyby si měl kupovat auto podle svého platu, bylo by to pravděpodobně s odřenýma ušima na rapida, ale spíš na fabii. To jsou kategorie aut „české reality“.
Za prvních deset měsíců letošního roku se podle oficiálních statistik v ČR prodalo téměř 230 tisíc nových aut. Je ovšem otázka, kolik jich reálně vyjelo na české silnice. Díky různým množstevním slevám, komplikovanému systému bonusů pro dealery, kurzovým rozdílům a odlišným cenovým hladinám v zemích Evropy je Česko rájem pro překupníky nových aut, v rámci takzvaných „reexportů“ putují za hranice desetitisíce nových aut. Ti nejodvážnější experti na automobilový trh odhadují, že je to až 40 procent. Tolik nových aut by bylo vidět, jenže reálně spíš kvete obchod s ojetinami.
Co si tedy reálně může dovolit ta zhruba čtvrtina statisticky průměrných Čechů, která si letos koupila nové auto?
Letmým pohledem do ceníků nových vozů dostupných na domácím trhu vychází najevo, že nové auto za tři průměrné platy jednotlivce neexistuje. Ani vzdáleně, ani to nejmenší, ani s tím nejmenším motorem a úplně bez výbavy. Pakliže ovšem náhodou nejste pracovník řízení letového (ŘLP) provozu, což je zaměstnání s dlouhodobě statisticky nejvyšší průměrnou mzdou. To si pak můžete za tři hrubé platy dovolit i Octavii 1.6 TDI a ještě vám zbude na pár příplatkových prvků.
Statisticky průměrný advokát, v lidové slovesnosti etalon dobře placeného zaměstnance, si za své tři hrubé platy skoro může dovolit nejlevnější Dacii Logan. Tu se čtyřmi koly, čtyřmi airbagy, posilovačem řízení a litrovým motorem, ale bez klimatizace, centrálu, výškově nastavitelného volantu, sedačky i pásů a s nelakovanými nárazníky.
Průměrný pekař, truhlář nebo zahradník (cca 15 000 Kč hrubého), toužící po voze za tři platy, může na úžasné propagační materiály automobilek na křídovém papíře plné krásných lidí toliko hledět. Fakticky musí pohledat třeba ve facebookové skupince „Bezva káry do 10 000“. Mohl by se zaradovat, že zde vlastně nakoupí za hrubé platy dva, nicméně zbylý peníz si pravděpodobně vyžádá stát na tzv. ekodaň, evidenční kontrolu, přihlášení, STK a dálniční známku. Zbyde ale na půl nádrže paliva na cestu domů a možná i na nějakou tu lahev k zapití (v tom jsme statisticky nejlepší na světě) žalu, až se zakoupený vrak definitivně rozloží na prvočinitele. Což v průměru nebude trvat moc dlouho.
Závěr první: Lze s průměrnou mírou jistoty tvrdit, že zhruba 26 % průměrné populace si žije nad poměry a ekonomicky uvažuje nadprůměrně nerealisticky. Nadto je dlouhodobě nejprodávanějším vozem Škoda Octavia a průměrný český zaměstnanec rozhodně není řídící letového provozu. Všechno to souvisí s náklady nejen na nákup, ale i na provoz takového auta, to je ten příklad s přezutím luxusního volva ze začátku článku. Ti uvědomělejší si to propočítávají (více zde).
Na co máme?
Obvyklé racionalizované požadavky na rodinné auto by mohly v „republikové průměru“, vypadat zhruba následovně. Solidní prostor pro čtyři lidi a zavazadla, klimatizace, nějaké ty airbagy, elektrická okna, rádio... rozumné servisní náklady i spolehlivost a to vše korunováno především svatým grálem českých rodin: nízkou spotřebou. To, že moderní diesel dokáže dlouhodobě udržovat při životě jen opravdový boháč nebo firma, která drahý servis v rámci operativního leasingu „přehodí“ na výrobce, nebo někoho, kdo takové auto koupí jako ojeté, už nikdo vidět nechce (více zde).
Za tři průměrné platy tedy v rámci zadaných parametrů skončíte nejspíše v cca 10 až 15 let starém dieselovém kombi či kompaktním MPV. S reálným nájezdem patrně lehce přes 200 000 km, jakkoli jsou vozy deklarovány příkladně jako „sotva zajeté po dědovi ze Švýcarska“, fakticky se auto dle zadaných požadavků s nájezdem pod 150 000 km blíží četností výskytu himalájského Yettiho. Všichni o něm slyšeli, ale nikdo ho neviděl.
Avšak vzato kolem a kolem, může takové auto být, při pečlivém výběru, solidní a důstojné. Tříplatový vůz se však patrně bude pyšnit emisní normou EU 3 nebo 4. Tedy zatím. Konkrétně do chvíle, než se místně příslušné autority, navzdory aktuálním studiím o reálném „přínosu“, rozhodnou zakázat plechovým stařešinám vjezd do města (obvykle se mluví právě o EU4 jako limitu). Pak „auto za tři platy“ dost možná přestane existovat.
Množina prodávaných provozuschopných dieselů EU5 s plně funkčním filtrem pevných částic, common-railem i vysokotlakým čerpadlem a „tříplatovou“ cenou do 75 000 Kč (výměna jmenovaných dílů vyjde v opravdu nejlevnějším případě na stejné peníze) se svojí zaplněností blíží obsazenosti poslední noční linky tramvaje (dvě ušmudlaná a zapáchající individua pochybného původu a jinak nic).
Budeme-li uvažovat průměrný roční plat rodiny s dvěma ekonomicky aktivními dospělými, pak se po odečtení odvodů pohybujeme kolem půlmilionové částky čistého výdělku, ovšem bez podružných nákladů jako bydlení, potraviny či kroužky pro děti. V Jenči (sídlo ŘLP) je nové kompaktní dieselové kombi racionální volbou. Pro statisticky průměrného Čecha nikoli.
Závěr druhý: Průměrný Čech jezdí v průměrně 15 let starém autě, které průměrnou cenou zhruba odpovídá třem platům. Průměrný Čech je tedy statisticky nadprůměrně racionální.
Závěr závěrečný: Nejen Češi, ale celá „západní“ civilizace si žije do různé míry nad poměry. A když na to nemáme, tak si půjčíme, aby bylo líp. Mimochodem, už jste si letos půjčili na vánoční dárky? A na zimní dovolenou? Ne? To budete asi jeden z těch zpátečnicky uvažujících jedinců, co kazí republikový průměr stáří vozového parku. Z těch, co brzdí roztočená kola ekonomiky nedostatečnou ochotou žít na dluh, konzumovat a občas si třeba i dovolí něco vlastníma rukama opravit, než by to vyhodili. A dost možná i z těch, co si průměry z průměrů statistik dle různých metodik vždy raději sami přepočítají...
