Již před třiceti lety testoval Bosch v autech systémy, které dnes vypadají jako poslední výkřiky techniky.
Na starém instruktážním videu společnosti Bosch se provozem proplétá červený Mercedes 300 E. V mřížce chladiče má dvě bílé věci, které asi nejvíce připomínají krabice od bot. Ve skutečnosti se ale jedná o dvojici radarových antén, které s využitím echolokace sledují, co se děje před autem. Počítač dokáže z času, za nějž se vyslaný signál vrátí zpět k vozu, spočítat, jestli se před ním nachází překážka.
Z opakovaných měření nebo s využitím tzv. Dopplerova efektu zjistí i vzájemnou rychlost obou objektů a pozná, jestli se odstup od vozidla před mercedesem zvětšuje nebo zmenšuje. Paprsek se přitom již tehdy dal vyslat tak přesně, že systém registroval jen objekty ve stejném pruhu a podle natočení kol poznal, že auto právě jede obloukem a nevysílal tudíž falešná varování před stromy nebo budovami na jeho vnější straně.
Řidič funkčnost systému s poetickým názvem Radarabstandswarngerät (Radarový přístroj k varování před nedostatečným rozestupem) sledoval na přístrojovém štítu. Zelené světélko znamenalo, že je vše v pořádku a vůz před ním v bezpečné vzdálenosti. Červené, doprovázené akustickým signálem, pak to, že je příliš blízko.
Narozdíl od moderních adaptivních tempomatů sloužil systém jen jako varování, nedokázal ovládat brzdy ani plyn, nekontroloval tedy rychlost vozidla, jak to umí auta dnes. Něco podobného zvládl až v roce 1999 systém Distronic od Mercedesu. Zajímavé je také, že se vzdálenost, za níž se šoférovi ukázalo varování, dala nastavit. Podle povětrnostních podmínek řidič zmáčknul příslušné tlačítko.
Díky ALI byste se vyhli kolonám
Druhý systém, který Bosch v osmdesátých letech vyvíjel, byl navigátor ALI. Krabička s černobílým displejem měla vědět o kolonách. To díky systému indukčních smyček pod povrchem komunikace (projíždějící vozidlo v nich vybudí elektrický impulz), které dodnes běžně slouží k řízení semaforů. Několik takovýchto smyček mělo sledovat dopravní proud na úseku komunikace. Centrální počítač podle počtu vjíždějících a vyjíždějících vozidel dokázal určit, jestli na tomto konkrétním místě nedochází k tvorbě kolon. V takovém případě by řidiči vyslal varování. Z časů průjezdů se dala určit i průměrná rychlost.
Řidič musel do své jednotky zadat cíl své cesty v podobě jakéhosi číselného kódu, jenž měl odpovídat poštovnímu směrovacímu číslu. Oblíbené destinace by si mohl uložit a vyvolat je z paměti zařízení. Komunikace koncové jednotky s centrálním počítačem byla rovněž zajištěna pomocí indukčních cívek. Ve chvíli, kdy by jí auto přejelo, zeptalo by se, jak má jet dál. Počítač by během několika sekund v závislosti na dopravě spočítal nejvýhodnější cestu.
Řidič by na jednoduchém černobílém displeji dostal informaci o tom, že má odbočit na objízdnou trasu. Ta by se mohla měnit v návaznosti na aktuálních podmínkách. V případě potřeby by ALI spočítal ještě jinou alternativní trasu. Podobně by řidiče dokázal informovat i o zhoršených povětrnostních podmínkách na trase: mlze nebo náledí.
Nutno podotknout, že princip koncového zařízení ALI dodnes využíváme v GPS navigaci, která umí navrhnout trasu podle stavu dopravy. Jen sběr dat a komunikace se systémem vypadá jinak. Ideální cestu počítá přímo navigace, hustota dopravy se nezjišťuje jen podle indukčních cívek (využívají se např. i informace o pohybu SIM karet od operátorů) a komunikace se serverem, který zná hustotu dopravy, je realizována pomocí mobilních dat, případně FM vlnami a systémem TMC. Touha vyhnout se kolonám je nám ale vlastní snad odjakživa.
