Historici tvrdí, že za zrodem modelu stojí tehdejší hlavní designér General Motors Harley Earl. Náplní jeho práce byly především velké vozy, jako třeba Cadillac Eldorado, ovšem v hlavě nosil sen, že jednoho dne představí zákazníkům i sportovní vůz. Na uskutečnění touhy usilovně pracoval, přemlouval vedení společnosti, že takový projekt nejen posílí image, ale přinese i ekonomický efekt. Na to šéfové slyšeli a Earlovi dali požehnání.
Jak šel časGenerace Chevroletu Corvette 1. generace 1953-1962 2. generace 1963-1967 3. generace 1968-1982 4. generace 1984-1996 5. generace 1997-2004 6. generace 2005-2013 7. generace 2014- |
V lednu roku 1953 představila společnost General Motors na výstavě Motorama v tanečním sále hotelu Waldorf Astoria v New Yorku sněhobílou studii sportovního vozu s rudým interiérem. Prototyp XP 122 dostal později jméno Chevrolet Corvette.
Automobil navrhl Bob McLean, měl karoserii z polyesteru a na jeho tvarech se podílel i Francouz Philippe Charbonneaux. Vůz zapůsobil, vyvolal takovou pozornost, že nejvyšší v GM rozhodli o zahájení sériové výroby již v červnu 1953.
Obdiv veřejnosti je sice hezkým signálem, tím pravým ukazatelem úspěšnosti jsou však prodejní čísla. A ta neměl model zprvu nijak vysoká, slabý motor a vysoká cena byla pro případné zájemce nepříjemnou kombinací. Vůz poháněl šestiválec s objemem 3,9 litru a výkonem 155 k spolupracující s dvoustupňovou automatickou převodovkou Powerglide. A tak se v prvním roce prodalo jen 183 vozů z 314 vyrobených.
Chevrolet Corvette první generace v provedení z roku 1960
Teprve v roce 1956 se pod kapotou objevil vidlicový osmiválec s objemem 4,3 litru s výkonem ve třech variantách od 210 koní, sériově se dodávala třístupňová manuální převodovka, automat byl na přání. Objednat bylo možné hardtop nebo elektrickou skládací střechu, v interiéru se objevila stahovací okénka (na přání elektrická) a autorádio. A počet zákazníků začal stoupat. Podpořily ho i úpravy exteriéru, přibyl boční prolis, v roce 1960 nová přední maska dostala čtyři hlavní světlomety, o dva roky později se typickým znakem druhé generace staly prolisy za zadními koly.
Corvette Sting Ray
To už druhé pokolení opravdu klepalo na dveře, vyrábělo se v letech 1963 až 1967 a dostalo pojmenování Sting Ray. Pikantní je, že šéfové General Motors zcela vážně uvažovali o tom, že by corvetta měla mít i druhou řadu sedadel, což by prý sportovní vůz udělalo praktičtějším, a tím i žádanějším. Údajně ale o konci úvah rozhodlo, když se jeden z ředitelů společnosti nemohl při testu ze zadního sedadla vyhrabat. Corvettě tedy zůstala dvě místa.
Výrazně přepracovaný vzhled, vyklápěcí přední světla, nový podvozek s žebřinovým rámem a nezávislým zavěšením kol i na zadní nápravě, to všechno dělalo z modelu žádané zboží. Navíc se objevila i verze coupé se svisle děleným zadním oknem. Alain de Cadenet, známý odborník na automobilový design, ji při probírání historie corvetty charakterizoval slovy: „Wow, this thing is like sex on wheels!“ Překládat asi netřeba, sexapeal vozu rozhodně upřít nelze… Pro neangličtináře: „Je to sex na kolech.“
Nic ale není dokonalé, rozdělené zadní okno se s velkým pochopením veřejnosti i odborníků nesetkalo, proto už v následujícím roce po zahájení výroby zmizelo a nahradilo ho okno celistvé. Nicméně majitelé se mohli těšit ze skutečného sporťáku, pod kapotou se proháněly vidlicové osmiválce o objemu 5,4 litru s výkony 250 nebo 370 koní.
V roce 1965 se Sting Ray začal dodávat s kotoučovými brzdami na všech kolech a bočními výfuky pod prahy, v nabídce se objevil i 6,5litrový osmiválec s výkonem 425 koní. Jenomže ani tato pohonná jednotka nevydržela dlouho, o dva roky později ji nahradil sedmilitrový motor s výkonem 430 koní. To byl oficiální údaj, nejvyšší verze prý dosahovaly až 550 koní!
A jak je u zaoceánských automobilek obvyklé, i Chevrolet Corvette se dočkal limitovaných sérií. V roce 1967 například vyrobil dvacet kusů modelu Corvette L88 Coupe a jeden z unikátních vozů byl v roce 2014 vydražen za 3 850 000 dolarů. Kabriolet stejné verze pak získal nový majitel za 3 424 000 dolarů, přitom v roce 1967, kdy sjížděl z výrobní linky, vyšel na pět tisíc dolarů.
Stingray místo Sting Ray
Modelový rok 1968 znamenal výraznou změnu v designu. Základní rys vozu, kterým byla dlouhá špičatá příď a krátká záď, zůstaly zachovány, ovšem tvůrci využili kombinaci ostrých a oblých linií. Změnil se také interiér a ještě ke všemu název. Označení Sting Ray nahradil tvar Stingray. Vidlicový osmiválec 5,7 litru se dodával ve dvou provedeních, základní měl výkon 136 kW (185 k), na přání se nabízel motor s výkonem 162 kW (220 k).
Novinka tak trochu ztratila na lesku tím, že v prvních měsících výroby trpěla nekvalitním zpracováním. Vedení společnosti sice rychle reagovalo snahou o nápravu, ale přece jen pověst vozu utrpěla šrám.
Nicméně pořád nic nenasvědčovalo tomu, že by se corvetta měla obávat o svou budoucnost. Až v roce 1972 vinou emisních předpisů, horšímu benzinu a vysokým pojistkám se zájem o sportovní vůz snižoval. Ten mezitím prošel dvěma facelifty, oslavil pětadvacáté výročí na trhu a překročil půlmilion vyrobených kusů.
Nové bezpečnostní předpisy pak znamenaly konec výroby otevřených vozů Corvette. A v roce 1978 se přestalo používat označení Stingray. V roce 1982 vznikla omezená „sběratelská“ série (Collector Edition), která uzavřela třetí generaci.
Vstup čtvrtého pokolení na trh nebyl zrovna nejlepší. Vůz měl opět problémy s kvalitou, dobový tisk zveřejňoval případy, kdy při nočních jízdách v rychlosti 260 km/h přestávaly fungovat světlomety a důležité palubní systémy. Šéfové General Motors proto pozastavili o rok zahájení prodeje a v roce 1984 spatřilo světlo světa jen 43 kusů, z nichž se zachoval jediný. Ostatní byly zlikvidovány.
Směr supersport
Oficiálním nástupem čtvrté generace se tak stal rok 1984. A všechno bylo jinak, model dostal nové základy, které ho znovu zařadily mezi plnohodnotné sportovní vozy. Verze pak rozšířil i kabriolet a při roky po uvedení si mohl milovník silných vozů připlatit dvacet tisíc dolarů za variantu se dvěma turbodmychadly a motorem o výkonu 345 koní. Zájem o ni byl, do roku 1992 se vyrobilo 559 kusů.
Devadesátá léta přinesla také model ZR-1 (375 k) a celkový počet vyrobených corvett přesáhl milion, čtvrtá generace se na celkové bilanci podílela 336 227 vozy.
Nástupce v roce 1997 pak posunul model ze sportovních vozů k supersportům. Příchod novinky tradičně zahajovalo kupé, jenomže netradičně tentokrát v červené barvě, dosud vždycky vyhrávala bílá. Pohon obstarával osmiválec 5,7 litru s výkonem 345 koní, k dispozici byla šestistupňová manuální převodovka, head-up displey, stabilizační systém či sportovní odpružení. Nové tisíciletí uvítala varianta Z06 (385 k a o rok později 405 k), půl století na trhu oslavila corvetta limitovanou edicí, novým barevným odstínem a revolučním magneto-reologickým pérováním.
Základní motorizací šesté generace se stal šestilitrový pohonný agregát s výkonem 400 koní, který bylo možno kombinovat se čtyřstupňovou automatickou převodovkou nebo šestistupňovým manuálem. A volání po silnější verzi vyslyšel návrat Z06 se sedmilitrovým osmiválcem s výkonem 507 koní. To ale stále ještě nebyl konec rozšiřovaného koňského stáda – v roce 2007 se představilo provedení ZR1, které překvapilo průhlednou částí kapoty a 620 koni.
V roce 2015 se corvetta v sedmém životním cyklu a verzí Z06 definitivně zařadila mezi supersporty a stala se jediným sériově vyráběným vozem s motorem o výkonu přes 650 koní. Byla dodávána se sedmistupňovou manuální převodovkou nebo se zcela novou osmistupňovou automatickou převodovkou typu paddle-shift (řazení pod volantem).
A tím příběh corvetty zdaleka nekončí. Proslýchá se, že osmé pokračování modelu by mohlo mít motor uprostřed. Jenomže na to si musíme počkat minimálně do roku 2021.
17. července 2010 |
