Za pouhé čtyři týdny trvání ruské agrese na Ukrajině dorazilo do České republiky téměř 300 000 uprchlíků. Jedná se především o ženy s dětmi, které ze země utíkají před válečnými útrapami.
Do dětského světa malých uprchlíků tak pronikají obavy, se kterými se často nedokážou vyrovnat ani jejich rodiče.
„Na Ukrajině je válka, proto jsme k vám utekli. Chceme zachránit naši rodinu, naše životy,“ komentuje situaci ve své zemi desetiletý Jaroslav.
Mnoho dětí se také musí vyrovnávat se skutečností, že jejich otcové zůstali na Ukrajině. „Já vím, proč tu není můj táta. Je to proto, že Rusko napadlo Ukrajinu. Nemůže odjet, musí tam za nás bojovat,“ uvedla dívka Angelika.
„Moc mi tady chybí tatínek. Když jsem ráno vstala, máma s tátou byli spolu.Tady se probudím a tátu nevidím. Moc mi chybí,“ dodala jedenáctiletá dívka.
Nejlepší lék je láska a přijetí, tvrdí psycholog
Podle dětského psychologa Jana Kulhánka si naše generace není schopná plně představit, jak náročná musí současná situace pro ukrajinské děti být, protože sama nemá bezprostřední zkušenost s válkou.
Psycholog vyzdvihoval zejména potřebu rodinného zázemí a pocitu bezpečí. „Ať je to dítě tříleté nebo osmileté, pořád je jejich svět jejich rodina, a bezpečí rodiny je základ zdravého vývoje,“ uvedl.
To, jak se děti s následky válečných traumat budou vyrovnávat, záleží dle Kulhánka především na míře bezpečí, přijetí a lásky, které se jim bude dostávat. „To je ten největší lék na hrůzy a ztráty, kterými si v akutním ohrožení děti se svými rodinami procházejí,“ dodal.
S dětmi o válce mluvte a nelžete, informace ale dávkujte, radí psycholog |
Aktuální zprávy o dění ve své zemi získají děti hlavně z rodiny. „Maminka si o tom povídá s tetou a já je přitom poslouchám,“ sdělil chlapec Aron redaktorovi iDNES.tv.
„U malých dětí rozhodně není prostor, abychom na ně přenášeli nějaké naše obavy, úzkosti, vzteky,“ uvedl Kulhánek. Smyslem povídání s dětmi dle něho není, aby se staly experty na rusko-ukrajinskou válku, ale aby nebyly samy na to, co se v nich děje.
O tom, co by si tyto děti přály, nemusí dlouho přemýšlet. „Přál bych si, aby Ukrajina patřila Ukrajině,“ uzavírá desetiletý Jaroslav.
