Děti vnímají, že se na Ukrajině válčí. Jak s nimi máme o tomto konfliktu mluvit?
Způsob, jakým můžeme s dětmi mluvit, závisí určitě na jejich věku. U starších dětí, které už více vnímají zprávy v televizi a na sociálních sítích, můžeme situaci probrat více otevřeně. Bavit se s nimi, jak celou situaci vnímají, jak o tom třeba mluví se svými spolužáky, kamarády. Jak tomu rozumí, jestli je něco konkrétního, na co se chtějí zeptat, jaké zažívají pocity, jestli cítí například strach, zlost, bezmoc.
A u těch mladších?
Tam je situace trochu jiná. Tam může pomoct, pokud využijeme i nějaké kreativní techniky, jako třeba malování, loutkové divadlo, maňásky nebo nějakou hru. Každopádně bychom měli otevřeně mluvit i o svých pocitech, které máme jako dospělí. Mluvit o tom pokud možno v klidu, což pro někoho znamená po příchodu z práce, pro někoho třeba na procházce venku. U všech dětí v jakémkoli věku bychom si ale měli všímat projevů chování. Pokud jsou jiné, než na které jsme jako rodiče zvyklí, může to být varovný signál. Zároveň bychom určitě měli mluvit i o tom, že v České republice jsou nyní nejen Ukrajinci, kteří potřebují pomoct, ale i hodně Rusů, kteří s válkou nesouhlasí.
Můžete nám ještě více přiblížit, jak s malými dětmi?
U dětí v mateřské škole se dají použít hry, kreslení a malování. Dobře mohou pomoct třeba pohádky, ve kterých dobro bojuje se zlem. Tady je ale dobré dětem vysvětlit, že ne vždy dobro zvítězí. Taky bychom si měli jako rodiče vyčlenit v této době více času právě na společnou hru s dětmi. Můžeme využít i oblíbené hračky dětí, aby si představily, že děti na Ukrajině o hračky přišly a musely je nechat doma. Ke zklidnění dětí v tomto věku pak pomáhá fyzický kontakt – objetí, pohlazení. Určitě neudělají rodiče chybu, pokud pro uklidnění nechají děti spát ve společném pokoji s rodiči. Na prvním stupni základní školy už můžeme s dětmi probrat i možnosti, co bychom dělali, pokud bychom se ocitli v podobné situaci jako lidé na Ukrajině.
Jak situaci řešit s těmi staršími?
U starších dětí už se můžeme otevřeněji ptát na jejich názor, jestli se chtějí na něco zeptat. Bavit se o tom, co na situaci říkají kamarádi, spolužáci. Můžeme více mluvit o tom, jak celou situaci vidíme my dospělí. Že i my cítíme nejistotu, obavy, strach, bezmoc. Můžeme zkusit vymyslet, jak se můžeme zapojit konkrétně do pomoci lidem, kteří před válkou prchají. Dají se použít i příběhy předchozích generací, pokud někdo například v rodině zažil válku, okupaci, tak co tehdy pomohlo, jaké to bylo.
Máme dětem mlžit nebo dokonce lhát, abychom je neděsili?
To bychom určitě dělat neměli. Stejně děti nemůžeme zcela ochránit. Většina jich chodí do školy, do školky, do kroužků, a tam o situaci na Ukrajině určitě mluví. Pokud ne s učiteli a učitelkami, tak mezi spolužáky určitě. Navíc pro spoustu dětí je právě nejistota z toho, co se děje, leckdy horší než pravda, která bolí. Na druhou stranu je potřeba informace dávkovat, nevystavovat děti informacím příliš, což platí zejména pro ty menší.
Když za námi přijde dítě, že slyšelo, že na Ukrajině umírají kvůli válce i děti, jak bychom na tohle měli reagovat?
Že je to něco, co by děti určitě neměly zažít. Že je to špatné a zlé, ty děti nikomu nic neudělaly. Ujistit naše děti, že teď jim bezprostřední nebezpečí nehrozí a že jako rodiče uděláme všechno pro to, abychom děti ochránili a společně to zvládneme. Můžeme probrat i možnosti toho, co můžeme dělat, aby nemusely umírat další děti.
Jak reagovat na situaci, kdy za námi přijde například třináctileté dítě, že má strach, že se bude válčit i u nás. Jak mu citlivě říct, že se to může stát? Měli bychom mu to vůbec říkat?
Můžeme se doptat, odkud se ten strach vzal. Z čeho konkrétně má strach. Takto můžeme mimo jiné zjistit, jak o válce mluví naše dítě s kamarády, nebo odkud čerpá informace. Měli bychom dětem říct, že v tuto chvíli je Česká republika v bezpečí. Máme politiky, kteří situaci řeší a mají všechny relevantní informace. Že jsme součástí mezinárodního uskupení NATO, kde se státy chrání navzájem. Můžeme probrat možnosti, jestli a jak se jde na tuto situaci připravit. Pokud by se ale obavy dítěte nezmenšovaly, nebo dokonce zhoršovaly, je nutné určitě vyhledat odbornou pomoc.
Stanislav KocourekNarodil se ve Vsetíně, vystudoval marketing na Univerzitě Tomáše Bati a poté psychologii na Masarykově univerzitě. Pracoval ve veřejné správě a od roku 2006 v sociálních službách, zprvu jako poradce a kouč, pak supervizor a nyní je i psycholog. V P-centru působí od roku 2019 jako vedoucí Rodinného centra U Mloka. Je též terapeutem a psychologem pro práci s rodinami. |
Máme téma války na Ukrajině otevřít my sami, nebo počkat, až za námi dítě přijde?
Určitě bychom měli mluvit sami a nečekat, až přijdou děti. Protože to, že děti o válce samy nemluví, vůbec neznamená, že aktuální dění neprožívají a nebojí se. Je dobré najít si klidnou chvilku, kdy si promluvíme. Měli bychom postupně zjistit, co všechno už děti vědí a co si o tom myslí.
Proč má vlastně smysl s dětmi toto téma řešit?
Protože musíme dětem vysvětlovat, co se děje. Bohužel i toto je někdy součást života. I když je to nemorální a špatné. Nemáme možnost zavřít děti do nějaké virtuální bubliny, kde k nim žádné informace nedolehnou. Je určitě lepší, když to s dětmi proberou jejich nejbližší, u nichž děti vnímají a hledají pocit bezpečí, ochrany. I obyčejné mluvení může dětem pomoct ulehčit v emocích, které prožívají.
Někteří rodiče jsou sami ze situace vyděšení. To ale asi není dobré, mohou ten strach předat na dítě. Takže by se napřed rodič sám měl zklidnit ještě před rozhovorem s dítětem o válce?
Určitě ano. Dítě by po rozhovoru s rodičem mělo odcházet nebo usínat klidnější, s pocitem větší jistoty a ochrany, případně řešení. Pokud se rodiče cítí hodně vyděšení, mohou využít sami své blízké, známé a mluvit otevřeně o tom, co cítí, případně se obrátit na odbornou pomoc. Ale jako rodiče bychom měli dávat dětem příklad, naučit je i v této situaci, že rodina by měla být ostrovem bezpečí. Můžeme společně s dětmi zavést nebo obnovit některé společné rituály, nastavit nějaké pravidelné aktivity včetně třeba toho, kolik času chceme věnovat zprávám o dění na Ukrajině. Udržet kroužky, do kterých děti chodí.
Měli by sami rodiče říct dětem, jak se rodič cítí?
Není nic špatného na tom, pokud jako rodiče přiznáme, že máme taky strach, cítíme nejistotu a bezmoc a že jsou věci, které ani dospělí nemohou nebo neumí ovlivnit. Nesmíme ale u dětí jejich strach a obavy naším přiznáním zvětšovat. Možným řešením je hledat s dětmi, a to i těmi malými, možnosti, co můžeme dělat, abychom se cítili lépe. Jaké hry, aktivity můžeme začít společně dělat. Můžeme společně hledat možnosti, jak pomoct lidem postiženým válkou. Určitě bychom se měli vyhnout unáhleným komentářům a soudům. Nejen děti z Ukrajiny potřebují pomoct, ale i třeba děti z Ruska, které žijí u nás.
Vy sám jste už se svými dětskými klienty téma války řešil? Pokud ano, měly obavy? Z čeho?
Zatím jen ojediněle. Myslím, že ta hlavní „vlna“ teprve přijde. S přibývajícím časem války bude klientů přibývat. U některých dětí se začínají projevovat somatické potíže, problémy se spaním, soustředěním, motivací ve škole něco dělat. Situaci určitě komplikuje i fakt, že hodně dětí špatně snášelo už covidová opatření, a teď musí řešit ještě něco horšího. Největší obavy dětí jsou z toho, jak blízko válka je. Jestli může přijít i sem a jak by to pak vypadalo, kdybychom i my byli ve válce. Určitě doporučuji uvažovat o tom, jestli můžeme dočasně nějak snížit na děti nároky, jak doma, tak i ve škole. Netlačit tak na výkon.
