Sadistický kanibal z lahůdkářství
Sušené hovězí, vynikající italské salámy, švýcarské sýry a francouzská vína. Luxus hotelového obchůdku Ambasador na Floridě se stal na jistý čas profesí jednadvacetiletého Jeffreyho Dahmera. Muž, který byl právě propuštěn z armády, tu však nevydržel dlouho.
Stěžoval si na nepřirozený zápach exotických pochutin, zatímco majiteli obchodu vadil patrný alkoholismus jeho nového zaměstnance. Kladný vztah k dobrému jídlu si ale Dahmer udržel i v těžkých chvílích. V době, kdy nemá na nájem a přespává na pláži, vypomáhá přes den v rychlém občerstvení s výrobou zdravých a chutných sendvičů. Jindy zase roznáší pizzu.
A když se vrátí k rodičům do rodného Milwaukee? Najde si práci v místní čokoládovně Ambrosia, kde šestkrát do týdne kroutí noční směny. Neděle si nechává volné, aby si mohl trochu vyrazit z kopýtka. Obvykle to obnášelo návštěvu gay baru, litry tvrdého alkoholu a náhodný či placený sex.
Pokud je mimo svou garsonku, vypadá jako zanedbaný mladistvý výtržník a tuctový násoska. Za dveřmi pokoje číslo 213 se však mění. Dahmer byl totiž americký sériový vrah, kanibal a nekrofil, který v letech 1978 až 1991 zavraždil sedmnáct mladých mužů. Možná víc.
Své zpité a prášky přiotrávené oběti uškrtil a posmrtně zneužil. Ale to mu nestačilo. Z jejich rozkládajících se těl si bral „vzorky a trofeje“. V mrazáku uchovával jejich lebky i přirození. A některé kousky masa pak zkoušel zasyrova nebo po tepelné úpravě konzumovat.
„Je pro mě těžké uvěřit, že lidská bytost může udělat to, co jsem udělal já,“ meditoval nad svým počínáním u výslechu. Ve vězení však dál dráždil svou reputací „lidožrouta z Milwaukee“ ostatní vězně. Třeba tím, že si hrál s jídlem a ze špaget nebo brambor dovedně vyráběl napodobeniny zohavených lidských končetin, vylepšené kečupem. V roce 1994 ho jeho spoluvězeň ubil ocelovou tyčí ve sprše.
Uklidňující hlas na lince důvěry
Byl pohledným sympaťákem, který si svým sebevědomým a přitom mile zdvořilým vystupováním uměl získat důvěru žen. Mezi méně zjevné zbraně, které hrály ve prospěch Theodora Roberta, patřilo i IQ 136 a to, že za sebou měl doktorát z psychologie na Washingtonské univerzitě.
Své budoucí oběti prostě uměl dokonale přečíst, analyzovat a přesvědčit svými argumenty. Proto se jej nebály následovat i na opuštěná místa nebo si k němu přisednout do auta. Bohužel až příliš pozdě pak zjistily, že tento veselý a optimisticky naladěný mladík v sobě chová psychopatického démona s nekrofilními sklony.
Doložená aktivita tohoto nejznámějšího amerického sériového vraha spadá mezi léta 1973 až 1978, ale konkrétní počet obětí zůstává dosud neznámý. Sám se doznal k vraždám třiceti žen, ale spekuluje se až o jedné stovce. Ani po deseti letech vyšetřování za mřížemi totiž nebylo zřejmé, kdy svoji vražednou kariéru začal.
Za zvláště nejasné období je považován rok 1972, kdy se v rámci sběru materiálu pro svou vysokoškolskou práci nechal na částečný úvazek zaměstnat jako telefonní konzultant na lince důvěry. Při této práci ve městě Seattle přišel do nepřímého kontaktu se stovkami žen, zraněných, ublížených, utrápených.
Trpělivě naslouchal jejich vyprávění a možná také sbíral užitečné informace. Zda se někdy za volajícími osobně později vydal, jasné není. Evidence linky důvěry v tomto selhává. „Měl ale ve svých rukou moc na dálku vládnout nad životem a smrtí volajících,“ vzpomínala později jeho kolegyně Ann Ruleová. „Bral životy i zachraňoval.“
A když ho navzdory této záslužné praxi odmítnou u washingtonské metropolitní policie, v oddělení prevence kriminality? Nejpozději do roka nato Ted Bundy omráčí, uškrtí a znásilní svou první oběť.
Dva zlí klauni v jedné hlavě
John Wayne Gacy je učebnicovým příkladem toho, jak může negativní rodinné zázemí ovlivnit psychologii jedince. Nadprůměrně inteligentní Gacy dokázal vyjít se všemi, jen ne se svým despotickým otcem. Navzdory nepopiratelným životním úspěchům tak u něj začala převládat „deformovaná stránka osobnosti“, které napomohlo i poškození mozku v důsledku úrazu. Svou první vraždu, obětí se stal šestnáctiletý chlapec, spáchal v roce 1972. Vyvolala v něm orgasmus. „Tehdy jsem zjistil, že smrt je nejvyšší vzrušení,“ přiznal později policii. Druhou dokázanou vraždu spáchal o dva roky později, chlapce před zavražděním svázal, znásilnil, mučil.
Pestrý výčet jeho pracovních míst je zarážející – státní márnice, prodej ovoce a zeleniny, manažer KFC, písmomalíř. Všude vynikal příkladnou snahou a pílí. Po absolvování prvního trestu, který dostal za sex s nezletilými chlapci, se začal stále více stahovat do vlastního světa. Jako by byli dva Gacyové. Nebo spíš tři. Jeden z nich byl pracovitým a ve společnosti oblíbeným mužem, zbývající dva se jmenovali Pogo a Patches.
Právě tak se jmenovali dva klauni, převleky, které si sám vytvořil pro pořádání dětských večírků a narozeninových oslav. Pogo je bezstarostný a veselý vtipálek, Patches je hloubavý filozof. Oba jsou ale dokonalá dvojka pro zábavu. Mezi malými dětmi, hlavně chlapci, Gacy v masce klauna jen září. Zvlášť když jim ukazuje triky s pouty nebo uzlováním.
Je až k neuvěření, že navzdory dvěma svědectvím a spoustě nepřímých důkazů pokračuje Gacy ve své krvavé práci až do konce roku 1978. Když konečně policie prohledá jeho dům, nalezne ve sklepě pod podlahou ostatky 29 mladých mužů a chlapců. Další čtyři oběti pohodil jen tak venku, protože se mu do „hřbitova už nevešly“. Populární klaun z dětských mejdanů je odsouzen ke 12 trestům smrti a jednadvaceti doživotím.
Člověk, který si přidělával práci
Brutální útoky, které vypadají jako dílo šílence, jenž za sebou nechává podpis BTK. Jsou o to děsivější, že k nim dochází přímo v domech obětí. Zní to jako dost dobrý důvod nechat si nainstalovat bezpečnostní alarm a další ochranné prvky na dveře a okna, že? Pokud vám je tedy nepřijde nainstalovat zástupce společnosti ATD Dennis Rader.
V zabezpečení rodinných domů se opravdu vyzná. I proto se v roce 1989, kdy zůstává pachatel vražd stále neznámý, stává Rader členem policejní komise. Ta vyhodnocuje potenciální rizikové oblasti, kde se nacházejí domy bez potřebného zabezpečení. Udeří tu snad příště? Nikoliv. Záhadný BTK, který se policii vysmívá dopisy s podrobnostmi svých surových činů, klidně útočí i na zajištěné domy.
Rader a BTK jsou totiž jedním. Člověk, který vám dopřál falešné zdání klidu kódovaným alarmem, zná jeho kombinaci. Odpojí telefon a vkrade se dovnitř. Mezi lety 1974 až 1991 udeří celkem desetkrát. A policie je stále bezradná. V roce 2004 se na nevyřešené případy vražd z Wichitty práší.
BTK, tedy Bind-Torture-Kill (spoutat-mučit-zabít), se ale náhle ozve znovu. Opět v dopisech uveřejňuje podrobnosti, dokonce posílá i „malé suvenýry“, které si odnesl z domů svých obětí. V roce 2005 je konečně dopaden a usvědčen. Odsouzen je na deset doživotních trestů, o předčasné propuštění může žádat nejdříve za 173 let.
Plánoval více vražd? Rader u výslechu nepopírá, že sledoval mnohem více obydlí v regionu, v nichž instaloval alarmy. Jednou ho ale vyrušil policejní vůz, jindy zase stavební práce před vybraným domem. Policistům k tomu řekl jen: „Řekněme, že někde tam venku žije spousta šťastných lidí.“ Žít totiž už nemuseli.
