A protože všude kolem sebe slyšela a slyší o komunikaci, jak ta je dobrá, užitečná a rozhodující pro to, aby člověk obstál v současném světě, zvolila si ji za téma cyklu, kterému dala název Cesty dorozumění. "Všichni všem posílají maily, volají si mobilními telefony, ale nejsem si jistá, zda tohle je opravdová komunikace. Pod tou si já představuju, že zajdu s kamarádem do hospody a povídáme si nebo cestuju a mluvím s lidmi na místech, na která dorazím. O takovouhle osobní komunikaci jsem se taky snažila, když jsem po evropských 'kulturních' městech chodila a fotila," říká jedenatřicetiletá autorka, která své snímky z různých zahraničních cest samostatně vystavuje od roku 1996.
"Pokoušela jsem se postihnout atmosféru a identitu každého z těch devíti měst včetně toho, jak v něm lidé spolu komunikují. A chtěla jsem se taky přesvědčit, zda existuje cosi jako společný evropský prostor, zda všechna ta rozdílná místa něco spojuje. A i díky své zkušenosti ze Spojených států, kde jsem nějaký čas žila, protože jsem se provdala za Američana, musím říct, že cosi jako evropský prostor a duch existuje - a to přes všechnu rozdílnost například pohodového Reykjavíku a poutního, katolicismem prodchnutého Santiaga de Compostela i přes všechna národní specifika a stereotypy, kterých si nemůžete nevšimnout.
Ale kdybych tenhle poznatek měla několika slovy přesně formulovat, tak toho nejsem schopna. Je to hlavně pocit." Postupně fotografce začalo být jasné, že širokodeché představy o dokumentaci nejrůznějších projevů komunikace bude muset redukovat; k dispozici měla příliš málo času. Pracovat na Cestách dorozumění začala vloni v únoru. Postupně pobývala v Avignonu, v Bergenu, v Bologni, v Bruselu, v Helsinkách, v Krakově, v Reykjavíku, v Santiagu de Compostela.
Vyjma Prahy, kde tato absolventka fakulty architektury bydlí, měla na každé z těch měst zhruba deset dnů. Všude dokázala zabloudit a vždy prý za tu dezorientaci nakonec byla ráda, neboť se ocitla mimo "nejprofláknutější" památky v centrech a vstřebávala atmosféru v postranních ulicích, na periferiích. Na ulicích a v kavárnách také vznikla valná většina černobílých prací této nedostudované posluchačky Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, kde na ni asi největší vliv měl proslulý dokumentarista Jindřich Štreit. S ním také konzultovala závěrečný výběr snímků - každému městu v průměru patří tři čtyři záběry. Štreit také Haně Jakrlové-Kirkpatrick připsal krátký text do vcelku velkoryse vypraveného katalogu, jenž mohl být vytištěn díky dotaci poskytnuté pořadateli akce Praha - Evropské město kultury roku 2000.
V české metropoli autorka představila Cesty dorozumění v minulých týdnech, konkrétně v Komorní galerii Josefa Sudka a na velkoplošných plakátech na některých stanicích metra. Cyklus byl, nebo ještě bude vystavován v každém z devíti vybraných měst. Fotografka má také anglicko-českou internetovou prezentaci. Netřeba nijak zastírat, že to Hana Jakrlová-Kirkpatrick docela dobře vymyslela, aby o sobě dala náležitě vědět: kvůli Cestám dorozumění dvakrát projede půlku Evropy - jednou se tak stalo s kinofilmovým fotoaparátem, podruhé se tak děje s hotovými fotografiemi.
Byla ovšem jediná, koho něco takového napadlo a kdo svůj nápad dotáhl do konce: i za cenu značných finančních výdajů a osobních ztrát, rozpadajícího se manželství. "Když jsem navštěvovala jednotlivá města, v každém jsem se ptala, kolik fotografů připravuje něco podobného. Pokaždé mě ujistili, že jsem jediná. Což mě těší, ale na druhou stranu to vlastně nechápu. Vždyť se tenhle postup sám nabízí!" říká Jakrlová-Kirkpatrick. Za Cestami dorozumění nemíní zabouchnout dveře ani po skončení projektu Evropská města kultury roku 2000. "Ráda bych se na některá místa vrátila a své putování zakončila publikací, která by už nebrala ohled na poměrné zastoupení každého města, ale kde by záleželo pouze a jen na kvalitě jednotlivých snímků."
"Pokoušela jsem se postihnout atmosféru a identitu každého z těch devíti měst včetně toho, jak v něm lidé spolu komunikují. A chtěla jsem se taky přesvědčit, zda existuje cosi jako společný evropský prostor, zda všechna ta rozdílná místa něco spojuje. A i díky své zkušenosti ze Spojených států, kde jsem nějaký čas žila, protože jsem se provdala za Američana, musím říct, že cosi jako evropský prostor a duch existuje - a to přes všechnu rozdílnost například pohodového Reykjavíku a poutního, katolicismem prodchnutého Santiaga de Compostela i přes všechna národní specifika a stereotypy, kterých si nemůžete nevšimnout.
Ale kdybych tenhle poznatek měla několika slovy přesně formulovat, tak toho nejsem schopna. Je to hlavně pocit." Postupně fotografce začalo být jasné, že širokodeché představy o dokumentaci nejrůznějších projevů komunikace bude muset redukovat; k dispozici měla příliš málo času. Pracovat na Cestách dorozumění začala vloni v únoru. Postupně pobývala v Avignonu, v Bergenu, v Bologni, v Bruselu, v Helsinkách, v Krakově, v Reykjavíku, v Santiagu de Compostela.
Vyjma Prahy, kde tato absolventka fakulty architektury bydlí, měla na každé z těch měst zhruba deset dnů. Všude dokázala zabloudit a vždy prý za tu dezorientaci nakonec byla ráda, neboť se ocitla mimo "nejprofláknutější" památky v centrech a vstřebávala atmosféru v postranních ulicích, na periferiích. Na ulicích a v kavárnách také vznikla valná většina černobílých prací této nedostudované posluchačky Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, kde na ni asi největší vliv měl proslulý dokumentarista Jindřich Štreit. S ním také konzultovala závěrečný výběr snímků - každému městu v průměru patří tři čtyři záběry. Štreit také Haně Jakrlové-Kirkpatrick připsal krátký text do vcelku velkoryse vypraveného katalogu, jenž mohl být vytištěn díky dotaci poskytnuté pořadateli akce Praha - Evropské město kultury roku 2000.
V české metropoli autorka představila Cesty dorozumění v minulých týdnech, konkrétně v Komorní galerii Josefa Sudka a na velkoplošných plakátech na některých stanicích metra. Cyklus byl, nebo ještě bude vystavován v každém z devíti vybraných měst. Fotografka má také anglicko-českou internetovou prezentaci. Netřeba nijak zastírat, že to Hana Jakrlová-Kirkpatrick docela dobře vymyslela, aby o sobě dala náležitě vědět: kvůli Cestám dorozumění dvakrát projede půlku Evropy - jednou se tak stalo s kinofilmovým fotoaparátem, podruhé se tak děje s hotovými fotografiemi.
Byla ovšem jediná, koho něco takového napadlo a kdo svůj nápad dotáhl do konce: i za cenu značných finančních výdajů a osobních ztrát, rozpadajícího se manželství. "Když jsem navštěvovala jednotlivá města, v každém jsem se ptala, kolik fotografů připravuje něco podobného. Pokaždé mě ujistili, že jsem jediná. Což mě těší, ale na druhou stranu to vlastně nechápu. Vždyť se tenhle postup sám nabízí!" říká Jakrlová-Kirkpatrick. Za Cestami dorozumění nemíní zabouchnout dveře ani po skončení projektu Evropská města kultury roku 2000. "Ráda bych se na některá místa vrátila a své putování zakončila publikací, která by už nebrala ohled na poměrné zastoupení každého města, ale kde by záleželo pouze a jen na kvalitě jednotlivých snímků."
 Avignon |
 Boloňa |
 Brusel |
 Helsinki |
 Krakov |
 Praha |
 Reykjavík |
 Santiago de Compostela |
