Jakkoliv jsou Rusové v Karlových Varech jako doma, domov mají jinde.
»Pomáhala jsem několikrát, když umřel nějaký Rus. Ale třeba zrovna nedávno - ihned po obřadu převezli tělo do Ruska, speciální letadlo už čekalo,« říká vedoucí karlovarské hřbitovní správy Eva Staňková. Nechce přímo říct, že by uvítala, kdyby se zámožní Rusové, trvale žijící ve Varech, stali klienty jejího hřbitova. Ovšem pokud by tomu tak bylo, peněz na úpravu zahrady mrtvých by měla mnohem víc. Rusové o zvycích své komunity neradi mluví, přesto se našel jeden, který v Čechách žije už přes čtyři roky i s rodinou a podniká ve stavebnictví a trochu i se dřevem. Nechá si říkat V asil. »Když tu někdo z nás umře, tak ho prostě musíme odvézt domů, to je zvyk, to je víc než zákon,« tvrdí rozhodně. Není to specialita jenom Rusů. Stejnou povinností jsou ke svým zesnulým vázáni například Arméni, Ukrajinci, Kazaši a mnoho dalších, dříve »svazových« národů. »Moji dělníci se jednou v hospodě poprali a jednoho omylem zabili. No co, ostatní se prostě složili a nechali ho odvézt domů,« vzpomíná V asil. Převoz nebožtíka přes hranice není pro pohřební společnosti nijak výjimečnou událostí. Ani zajistit doklady a nutná potvrzení pro zesnulé z Východu nebývá problémem. Řeč je jen o ceně. Vychází tak na 80 až 120 tisíc korun. »Rusové a vůbec všechny východní národy jsou v otázce svých mrtvých zajedno: patří prostě domů, protože domov je tam, kde jsou hroby,« vysvětluje profesor rusistiky Univerzity Karlovy docent V áclav Huňáček. Podle něho ani sovětská komunistická moc nedokázala zlomit zažité přesvědčení lidí, že po smrti má Slovan spočinout blízko své rodiny. Ta má poté za povinnost navštěvovat hrob při všech svátcích. »Zatímco tady žije řekněme pár příbuzných, skutečná rodina nebo celý rod, třeba sto nebo sto dvacet lidí, zůstává tam. A proto své mrtvé vytrvale odvážejí. Protože tam je jejich skutečný domov.« Výjimky ovšem existují. Na pražských Olšanech se nedávno vztyčila majestátní a na první pohled supernákladná hrobka z černého mramoru. Ač v katolickém stylu, přesto má dodávat úcty pravoslavnému zesnulému. Podle některých odhadů jde snad o nejdražší novodobý hrob v tuzemsku. Pohřbena tu je údajně oběť autonehody, přičemž tělo bylo tak rozbité, že převoz nebyl možný. Kremace nepřicházela v úvahu, té byli v Rusku ochotni své tělo postoupit jen vysocí komunističtí funkcionáři. Pravým opakem, a přesto také výjimkou, je skromný rov na hřbitově v Karlových V arech. Je tak čerstvý, že kámen dosud »pracující« hlína neunese. Je tu jen jednoduchý pravoslavný kříž a v záhlaví mělký důlek s vloženým bonbonem. Zvyk přinést zesnulému něco, co měl rád. Tady nechal V alentin Proudnikov uložit svou matku. Porušil tradici. »Pracoval jsem na stavbách po celém Rusku,« říká V alentin a nabízí kávu a bonbony. Podle obalu jsou to tytéž, které při každé návštěvě klade na hrob své matce. Jsou originál moskevské. Jeho manželka Taťána o sobě tvrdí: »Byla jsem jedním ze čtyř režisérů, kteří komponovali plesy v Kremlu.« Proudnikovovi přišli z Moskvy prý tehdy, kdy lékaři zjistili Taťáně nepříjemný ekzém. Radili: Na zimu z Moskvy! »Ale víte, jak jsou v Moskvě dlouhé zimy...« V e V arech se manželé Proudnikovovi i s V alentinovou matkou usadili před čtyřmi lety. V krásně renovovaném domě s honosnou adresou poblíž kolonády teď zařizují prodejní ateliér Taťániných obrazů, modelů svatebních šatů a jablonecké bižuterie. Přijeli s matkou, dceru mají v Londýně. V e Varech možná zůstanou natrvalo. »O podmínky získání občanství se zajímáme prostřednictvím advokáta,« sděluje diplomaticky Taťána. Když maminka umřela, V alentin vše rychle a jednoduše zařídil. Ovšem zcela jinak, než by to udělali všichni ostatní Rusové ve V arech. Bez velkých okolků uložil svou matku na tamním hřbitově. »Na všem jsme se rychle domluvili, byl to klidný malý pohřeb,« vzpomíná vedoucí správy hřbitovů Eva Staňková. »O skutečných důvodech můžeme jen spekulovat. Něco takového udělají Rusové, kteří doma už nikoho nemají, nebo jsou to zkažení odrodilci v cizí zemi,« uvažuje o citovaném případu docent Huňáček. Sám V alentin Proudnikov na otázku, proč nenechal převézt tělo své nebohé matky zpátky na velikou Rus, odpovědět nechce. Jen Taťána se rozhrčí ve výčtu důvodů, proč tchyni pochovat v cizí zemi. Mezi jinými prý i proto, že v Moskvě není nikdo, kdo by k hrobu zašel. A v Karlových V arech má babička Proudnikovová na hrobě čerstvou moskevskou karamelku každý týden.
»Pomáhala jsem několikrát, když umřel nějaký Rus. Ale třeba zrovna nedávno - ihned po obřadu převezli tělo do Ruska, speciální letadlo už čekalo,« říká vedoucí karlovarské hřbitovní správy Eva Staňková. Nechce přímo říct, že by uvítala, kdyby se zámožní Rusové, trvale žijící ve Varech, stali klienty jejího hřbitova. Ovšem pokud by tomu tak bylo, peněz na úpravu zahrady mrtvých by měla mnohem víc. Rusové o zvycích své komunity neradi mluví, přesto se našel jeden, který v Čechách žije už přes čtyři roky i s rodinou a podniká ve stavebnictví a trochu i se dřevem. Nechá si říkat V asil. »Když tu někdo z nás umře, tak ho prostě musíme odvézt domů, to je zvyk, to je víc než zákon,« tvrdí rozhodně. Není to specialita jenom Rusů. Stejnou povinností jsou ke svým zesnulým vázáni například Arméni, Ukrajinci, Kazaši a mnoho dalších, dříve »svazových« národů. »Moji dělníci se jednou v hospodě poprali a jednoho omylem zabili. No co, ostatní se prostě složili a nechali ho odvézt domů,« vzpomíná V asil. Převoz nebožtíka přes hranice není pro pohřební společnosti nijak výjimečnou událostí. Ani zajistit doklady a nutná potvrzení pro zesnulé z Východu nebývá problémem. Řeč je jen o ceně. Vychází tak na 80 až 120 tisíc korun. »Rusové a vůbec všechny východní národy jsou v otázce svých mrtvých zajedno: patří prostě domů, protože domov je tam, kde jsou hroby,« vysvětluje profesor rusistiky Univerzity Karlovy docent V áclav Huňáček. Podle něho ani sovětská komunistická moc nedokázala zlomit zažité přesvědčení lidí, že po smrti má Slovan spočinout blízko své rodiny. Ta má poté za povinnost navštěvovat hrob při všech svátcích. »Zatímco tady žije řekněme pár příbuzných, skutečná rodina nebo celý rod, třeba sto nebo sto dvacet lidí, zůstává tam. A proto své mrtvé vytrvale odvážejí. Protože tam je jejich skutečný domov.« Výjimky ovšem existují. Na pražských Olšanech se nedávno vztyčila majestátní a na první pohled supernákladná hrobka z černého mramoru. Ač v katolickém stylu, přesto má dodávat úcty pravoslavnému zesnulému. Podle některých odhadů jde snad o nejdražší novodobý hrob v tuzemsku. Pohřbena tu je údajně oběť autonehody, přičemž tělo bylo tak rozbité, že převoz nebyl možný. Kremace nepřicházela v úvahu, té byli v Rusku ochotni své tělo postoupit jen vysocí komunističtí funkcionáři. Pravým opakem, a přesto také výjimkou, je skromný rov na hřbitově v Karlových V arech. Je tak čerstvý, že kámen dosud »pracující« hlína neunese. Je tu jen jednoduchý pravoslavný kříž a v záhlaví mělký důlek s vloženým bonbonem. Zvyk přinést zesnulému něco, co měl rád. Tady nechal V alentin Proudnikov uložit svou matku. Porušil tradici. »Pracoval jsem na stavbách po celém Rusku,« říká V alentin a nabízí kávu a bonbony. Podle obalu jsou to tytéž, které při každé návštěvě klade na hrob své matce. Jsou originál moskevské. Jeho manželka Taťána o sobě tvrdí: »Byla jsem jedním ze čtyř režisérů, kteří komponovali plesy v Kremlu.« Proudnikovovi přišli z Moskvy prý tehdy, kdy lékaři zjistili Taťáně nepříjemný ekzém. Radili: Na zimu z Moskvy! »Ale víte, jak jsou v Moskvě dlouhé zimy...« V e V arech se manželé Proudnikovovi i s V alentinovou matkou usadili před čtyřmi lety. V krásně renovovaném domě s honosnou adresou poblíž kolonády teď zařizují prodejní ateliér Taťániných obrazů, modelů svatebních šatů a jablonecké bižuterie. Přijeli s matkou, dceru mají v Londýně. V e Varech možná zůstanou natrvalo. »O podmínky získání občanství se zajímáme prostřednictvím advokáta,« sděluje diplomaticky Taťána. Když maminka umřela, V alentin vše rychle a jednoduše zařídil. Ovšem zcela jinak, než by to udělali všichni ostatní Rusové ve V arech. Bez velkých okolků uložil svou matku na tamním hřbitově. »Na všem jsme se rychle domluvili, byl to klidný malý pohřeb,« vzpomíná vedoucí správy hřbitovů Eva Staňková. »O skutečných důvodech můžeme jen spekulovat. Něco takového udělají Rusové, kteří doma už nikoho nemají, nebo jsou to zkažení odrodilci v cizí zemi,« uvažuje o citovaném případu docent Huňáček. Sám V alentin Proudnikov na otázku, proč nenechal převézt tělo své nebohé matky zpátky na velikou Rus, odpovědět nechce. Jen Taťána se rozhrčí ve výčtu důvodů, proč tchyni pochovat v cizí zemi. Mezi jinými prý i proto, že v Moskvě není nikdo, kdo by k hrobu zašel. A v Karlových V arech má babička Proudnikovová na hrobě čerstvou moskevskou karamelku každý týden.
