Přicházeli postupně, dostali krátký formulář a pak už jen čekali na odběr krve.
"Přišli jsme kvůli Petře. O tom, že bych vstoupila do registru, jsem uvažovala už dřív, ale doopravdy se člověk odhodlá, až má důvod," říká Jana Ciesarová.
Petra Slavíková, učí ve Zlíně angličtinu. Nedávno se její život převrátil naruby. Akutní forma leukemie. Jedinou šancí je transplantace kostní dřeně.
Čekání na dárce
Už ve středu nastoupila na brněnskou onkologii, kde absolvuje chemoterapie a čekání, jestli se objeví vhodný dárce. Podle statistik by se najít měl. Vhodný je totiž jeden ze sta.
"Doufám, že to byl jen začátek. To obrovské množství lidí je vlastně naděje pro jediného pacienta," podotkla k úternímu shonu Zdenka Wasserbauerová ze sdružení Šance. To se víc než patnáct let snaží, aby se registr plnil.
Za úspěšnou náborovou akcí stojí kromě Petry Slavíkové, která kostní dřeň potřebuje, i její sestra Helena Marková. Obě učí na soukromé jazykové škole.
"Sháněla jsem dárce všude, kde se dalo, měla jsem asi třicet lidí a považovala jsem to za obrovský úspěch. A pak jsem Petřin příběh napsala na Facebook," vypráví Marková.
Na transfuzní stanici ve Zlíně se v úterý vystřídala téměř stovka lidí připravená vstoupit do registru dárců kostní dřeně.
Strhla se smršť. "Na transfuzce jsou výborní lidé, ale asi mě nemají moc rádi," žertuje.
Zájemců totiž přivedla tolik, že není možné je všechny zvládnout za den. Další dárci mají přijít 15. a 22. října od 7 do 9 hodin.
Shánění dárců brzdily zakořeněné mýty. "Často jsem slyšela, že odběr je strašně bolestivý nebo že se dělá hned při vstupu do registru," vysvětluje Marková.
Lékaři nejprve z odběru krve zjistí potřebné informace. Teprve vhodný dárce volí jednu ze dvou technik, kterými se kostní dřeň odebírá. Jedna je přímo z krve, ta druhá se provádí pod narkózou.
Poprvé s nemoci bojovala autotransfuzí
Petra Slavíková už s leukemií zkušenost má. Poprvé ji lékaři diagnostikovali před třemi lety.
"Tehdy jsem byla unavená, bolela mě hlava a dělaly se mi modřiny. Říkala jsem si: železo," popisuje.
V té době měla devítiměsíční dcerku, takže příčinu únavy ani moc hledat nemusela.
Lékařka jí vzala krev a brzy si ji zavolala do nemocnice. I tehdy se hledal dárce, jenže marně. Lékaři proto zvolili autotransfuzi, při které vyčistí kostní dřeň pacienta a vrátí mu ji zpátky.
Tři roky se zdálo, že maminka vyhrála. Malá Eliška vyrostla a začala chodit do školky. Teď ji čekají dlouhé měsíce bez mámy.
I Petra se sestrou musely jako malé přestát velkou změnu. "Rodiče totiž emigrovali do Kanady," vzpomíná Marková.
Bylo jí pět, Petře čtyři roky. Domů do Zlína se znovu podívaly až v devadesátých letech a zhruba před deseti lety se rozhodly, že se vrátí.
"Zamilovaly jsme se tady," vzpomíná Marková. "Sestra je moje nejlepší kamarádka. Jako malá byla dost divoká, a když dospívala, byla jakoby zasněná. Měla svůj svět," popisuje.
Vzápětí se zase vrací energicky do přítomnosti. "Já jí toho dárce najít prostě musím, když jím nemohu být sama," věří.
