Aby se vyhnali zlí duchové, bylo v oblasti dnešního Švýcarska starodávným zvykem metat zapálená polínka z hor do údolí. Právě tento obyčej měl podle serveru My Switzerland stát za zrodem jednoho z národních švýcarských sportů.
Sport, který má styl |
Podle jiných zdrojů byl válečnou hrou, server That One Sport Show ho považuje za nástroj, jak zažehnat a vyřešit sváry mezi vesnicemi mírumilovnou, nenásilnou, soutěžní cestou, ačkoli podle dalších hypotéz naopak vřavou a pranicemi hra naopak končívala.
Jisté je, že hornussen má dlouhé a doložitelné kořeny. Nejstarší zmínka o hře pochází z roku 1625 a je hodnověrná, i když nikoli lichotivá. Pochází z církevního dokumentu oblasti Lauperswill v bernském kantonu, který si stěžoval, že zlobiví farmáři hrou porušili sváteční klid. Druhý podstatný historický záznam je o třicet let starší a týká se první zachycené hry zorganizované jako turnaj.
Chce to přesnost a sílu
Hlavní roli hraje u tradičního lidového sportu kotouč zvaný „hornuss“ nebo „nouss“. Původně byl ze dřeva, kosti nebo rohoviny, dnes je to gumový puk o velikosti 62 krát 32 milimetrů a hmotnosti 78 gramů. Sedí na železné odpalovací rampě a na jeho pozici velmi záleží, musí zohledňovat techniku odpalujícího hráče, jeho vybavení, povětrnostní podmínky.
Odpalovací nástroj se poté nijak nepodobá ani golfové holi, ani baseballové pálce. Úplně původně jím mohl být dlouhý klacek, poté se vyvíjel a standardizoval a dnes je to velmi elastická tyč sofistikovaně vyrobená z uhlíkových vláken, tak ohebná, že připomíná drát. Na jejím konci je dřevěný válec a právě jím je třeba „nouss“ trefit, ovšem pod správným úhlem, s patřičnou akcelerací a razancí. S ohledem na délku a pružnost hole se to zdá být dost krkolomná výzva a je k tomu třeba skvostná technika.
Z odpaliště sviští „nous“ za zvuku podobného sršnímu bzučení, „hornuss“ ostatně znamená „sršeň“, do pole. Čekají tam na něj protihráči odpalujícího týmu, jejichž úkolem je puk trefit tak trochu neforemnými pálkami, které se podobají dopravním značkám a jimž se říká „schideln“. Pokud se jim to nepovede a kotouč spadne rovnou na zem, počítají se týmu pálkařů trestné body. Tým, který odpaluje, naopak skóruje podle délky letu kotouče, začíná se na sto metrech, za každých dalších deset metrů se body přidávají.
Týmy dnes zahrnují osmnáct hráčů a jedna partie trvá tři až čtyři hodiny. Duely jsou často doprovázeny sázkami.
Pozor na hlavy, letí puk
„Neexistuje žádná jiná hra, která by vyžadovala tolik síly, dovednosti a koordinace mezi rukama, nohama a očima jako tato,“ složil sportu v roce 1841 pochvalu spisovatel a farář Jeremias Gotthelf. A může bolet. Tradiční sport stál v roce 2016 za studii pětici švýcarských vědců, které k ní motivoval i fakt, že navzdory vysoké rychlosti, kterou sviští puk, nemají hráči prakticky žádné ochranné vybavení.
Ve své práci vydané v magazínu BMJ Open Sport — Exercise Medicine zmiňují, že první úraz při tomto sportu byl zdokumentován roku 1738. A byl smrtelný, jeden z hráčů si totiž svým odpalovacím nástrojem přeťal krkavici. Studie poté zkoumala osmadvacet zranění, k nimž došlo při „hornussenu“ v letech 2000 až 2014 a které ošetřovala univerzitní nemocnice v Bernu. „Typickými úrazy byly obličejové zlomeniny a vážné úrazy očí, často v kombinaci,“ uvádějí.
Švýcarský golf neboli švýcarský tenis je tradice, která ze středověku přetrvala. Její pravidla poprvé organizovaněji ustavila asociace hornussenu na konci devatenáctého století, v roce 1902 vznikla celonárodní organizace. V roce 2016 bylo v zemi registrováno více než 7 400 hráčů. Nejpopulárnější je v kantonech Berm, Solothurn a Aargau.
Starodávný sport s tuhým kořínkem se přitom pokusil i o export to světa. Prozatím neúspěšně, i když ve Spojených státech se mu několik klubů věnuje. Jeho moderní variací je Red Bull Hornussen. Z něj vymizeli hráči v poli a je vlastně soupeřením o co nejdelší odpal, náročnosti, avšak též atraktivitě přidává, že se hraje se svítícím pukem v noci.
