"Ďábel!" neudržela se ono červencového dne 1865 nad mrtvým tělem paní Sophie Bishopová. A nemůžeme se jí divit, ten pohled ji musel pořádně šokovat. A určitě jí došlo, proč měl James Barry tak zvláštní poslední přání. Pochovejte mě v těch samých šatech, v nichž zemřu, za žádnou cenu mě nepřevlékejte, nakázal totiž svým blízkým.
A když teď proti vůli zesnulého posluhovačka mrtvého vysvlékla, objevila orgány, které by mužské tělo rozhodně nemělo mít. A ze strií na břiše navíc usoudila, že pan Barry kdysi dokonce musel porodit dítě.
Tak se provalilo tajemství respektované lékařské osobnosti. Tajemství, které skrývala nejméně po dlouhých šestapadesát let.
Odteď pod cizí identitou
Na jejím životě je toho podivného víc, neví se například, kdy se narodila – ano, prozatím budeme o doktoru Barrym mluvit jako o ženě. Některé prameny uvádějí, že v roce 1789, podle jiných o tři roky později, podle dalších v roce 1795 a ještě jiné uvádějí rok 1799. Protože její otec dlel ve vězení pro dlužníky, o Margaret Ann Bulkleyovou a její matku se staral matčin bratr a po jeho smrti jeho vlivní známí.
Byli to pokrokoví lidé, takže možná právě od nich vzešel ten nápad: Margaret by mohla jet do Edinburghu studovat na tamní prestižní univerzitu medicínu. Jenže ouha – plán měl háček, společenské normy studovaným ženám nepřály. Margaret ale do Edinburghu s matkou skutečně odjela. Jen se z ní stal cestou mezi Anglií a Skotskem James.
Svědčí o tom dopisy, které z Edinburghu posílala rodinnému právníkovi, podepisuje je již jako James Barry, podle znalce však byly psány tou samou osobou, která předtím psala dopisy jako Margaret Ann Bulkleyová. A ostatně, advokát si obálku sám nadepsal jako "slečna Bulkleyová".
Poté, co ve Skotsku vystoupila z lodi, začala doslova přepisovat vlastní život. A to totálně.
Dalo to zabrat, měřila pouhých 152 centimetrů a byla drobné postavy, musela proto lhát o svém věku, aby vysvětlila bezvousou bradu a vysoký hlásek, na výšce si přidávala vysokým podpatkem a nikdy nevyšla bez pláště, který zahaloval její ženské křivky. S matkou žily téměř v izolaci, stranily se lidí, jejichž blízkost by mohla jejich tajemství vyzradit.
Plán jim ale vycházel, v roce 1812 ukončila studia na univerzitě, v Londýně ve studiích pokračuje, absolvuje praxi v nemocnici – a poté žena v kalhotách nastupuje rovnou do královniny armády. Chlapštější svět aby člověk pohledal.
Pan nepřehlédnutelný
A ve vojsku dělá útlý Mister Barry úctyhodnou kariéru. Údajně se zúčastnil bitvy u Waterloo, jisté ale je, že sloužil v Jižní Africe, na Trinidadu a v Tobagu, na Maltě, na Korfu, Jamajce i v Kanadě. Již za svého života se stal legendou, do dějin medicíny se zapsal jako nadšený reformátor, výtečný chirurg, apoštol vědy a bojovník proti tmářským postupům, propagátor hygieny a správné životosprávy. V roce 1826 provedl v Jižní Africe úspěšně jeden z prvních porodů císařským řezem a kolegové jej považovali za fenomenálního chirurga, který se v kritických okamžicích chlubil rázností, důsledností a schopností rychlého rozhodnutí. Ve všech nemocnicích, které řídil, poklesla úmrtnost. Usiloval o rovný přístup ke zdravotnictví pro ženy, lidi jiné barvy pleti, chudé, na inspekcích ve věznicích v Jižní Africe popuzoval bělošské bachaře svým zájmem o podmínky černošských vězňů.
Ostatně, dostat se s ním do křížku nebylo právě obtížné. Pyšnil se složitou osobností, dovedl být odtažitý, chladný, ale též excentrický.
Byl zarputilým vegetariánem (mnohem dříve, než to v devatenáctém století přišlo do módy), vědělo se, že na posteli spává se svým pudlem jménem Psyche, a žil se svým černošským sluhou – a právě on podle některých zdrojů tajemství svého pána znal a každé ráno mu pomáhal s úpravou zevnějšku do mužské podoby. Doktor Barry se naopak nikdy nepřevlékal v přítomnosti svých vojenských druhů.
Jeden z dopisů adresovaných právníkovi rodiny Bulkleyových. Nesou podpis James Barry.
Sám advokát však na obálku připsal: "slečna Bulkleyová".
Důstojník Barry měl slabost pro deštníky, nosil parádnickou šavli kavalerie, která ale byla v příkrém kontrastu k jeho androgynnímu vzhledu a vysokému hlasu, který mu zůstal do stáří. A ano, právě kvůli němu se James Barry nesčetněkrát dostal do konfliktů. Ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Jiná legenda světové medicíny Florence Nightingale po setkání s ním prohlásila, že se chová jako "hovado" a je "nejzatvrzelejším stvořením", které poznala. A opravdu, jako by nestačilo, že se dostával do permanentních konfliktů s úřady a mocnými lidmi kvůli svému reformátorství, Barry miloval i osobní spory, proto je vyvolával. Jen o vlásek několikrát unikl vojenskému tribunálu kvůli hrubosti na nadřízené, sám prohlašoval, že podstoupil několik soubojů.
A moc rád o všech svých půtkách mluvil. "Očekává, že si vyslechnete vše o všech jeho svárech, které od nástupu do služby měl. A pravděpodobně víte, že jich nebylo málo," psal o Barrym jeden z důstojníků.
Skoro jako kdyby chtěl, aby jeho renomé neurvalce nedalo šanci pochybám o jeho malém tajemství.
Románek s guvernérem?
Ani to ale nezabránilo, aby se o jeho identitě zapochybovalo. Mohl za to jihoafrický generální guvernér lord Charles Somerset. Barry dělal lékaře jeho rodině – a guvernér nad ním držel ochrannou ruku před všemi mocnými nepřáteli, které pokrokový lékař měl. Když jej Barry dostal z těžké nemoci, vztah se ještě upevnil... až podle místních klevet nabral nepatřičně intimních kontur.
"Lord Charles smilní s doktorem Barrym," hlásal dokonce jednoho dne roku 1824 plakát pověšený na mostu v Kapském městě. Ať byl vztah mezi oběma zúčastněnými jakýkoli, Barryho nepřátelé ho beze zbytku využili a guvernér ho ukončil o dva roky později, kdy se vrátil do Anglie. Ještě předtím se ale historikům na jeden rok ztrácí z dohledu samotný Barry: podle jedněch byl na čas přeložen na Mauricius, podle jiných slečna Bulkleyová v podobě doktora Barryho otěhotněla a odjela, aby porodila dítě, které se však mělo narodit mrtvé.
Ještě trochu jinak?
Barryho kariéra byla dlouhá, sloužil po celém světě až do roku 1864. Kdykoli to s ním ke stáru vypadalo špatně, měl vždy velmi zvláštní přání: pokaždé apeloval, aby jeho tělo nedali na pitvu a spálili ho v těch samých šatech, které bude mít v okamžik smrti na sobě, ať jsou jakékoli.
Nakonec mu to stejně nepomohlo, paní Bishopová byla aktivnější, než být měla.
A protože to navíc byla shánčlivá žena, nelenila a kontaktovala Barryho posledního lékaře McKinnona, aby mu šokující objev o osobnosti královniny armády sdělila – a nabídla, že za úplatu bude státotvorně mlčet. Jelikož peníze nedostala, za pár týdnů se zpráva začala šířit Londýnem. A hned se objevila svědectví, dodejme, že spíše nevěrohodná, lidí, kteří to podle svých slov všechno dávno věděli.
Tím to ale celé zdaleka nekončí, životní příběh Jamese Barryho je o to neobvyklejší, že to celé mohlo být vlastně také docela jinak. McKinnon sám ortel nevyřkl, naznačil ale, že James Barry mohl být hermafrodit, řečeno moderní terminologií intersexuál, tedy člověk, jehož pohlavní znaky jsou někde mezi mužskými a ženskými.
Dodnes tak spolu polemizují dva tábory. Jeden, zastupovaný například autorkami jako Isobel Rae, Carlotta Hackerová či Julie Wheelwrightová, v něm vidí ženu, která kvůli oddanosti profesi musela po celý život předstírat, že je mužem. Druhý, v jehož šiku stojí například Percival Kirby, považuje pokrokového lékaře za intersexuála. James Barry si tak své tajemství vlastně uhájil.
