Americká automatická sonda Voyager 1, původně vyslaná k výzkumu dvou obřích planet, je od nás vzdálena takřka 14 miliard kilometrů, což je 94 astronomických jednotek (astronomická jednotka je vzdálenost Země-Slunce = a. j.), a rychlostí 3,5 a. j. za rok opouští sluneční soustavu.
Přesněji řečeno, loni 16. prosince zaregistrovala prudké zesílení intenzity magnetického pole, což znamenalo, že se dostala do takzvané terminační vlny a nyní je už v helioplášti, oblasti, kde se mísí vliv Slunce a meziplanetárního prostoru, a vstupuje do heliopauzy. Zúčastnění američtí vědci přišli s touto zprávou s pětiměsíčním zpožděním, protože si ji chtěli nechat jako bonbonek na sjezd společností zabývajících se geofyzikou a planetologií, který probíhá v New Orleansu.
"Pozorování Voyagerů v posledních letech ukazuje, že terminační vlna je nesrovnatelně složitější jev, než si dosud dokázal kdokoliv představit," řekl dr. Eric Christian z vědeckého oddělení NASA.
"Toto je pro Voyager historický krok," upozornil profesor Edward Stone z Kalifornského technologického institutu. "Máme před sebou naprosto novou oblast vesmíru ke zkoumání. To je příležitost, jaká se naskytne jednou za život."
Proměnlivé hranice vlivu Slunce
"V heliopauze a v helioplášti se mísí sluneční vítr s částicemi z mezihvězdného prostředí," upřesňuje Antonín Vítek z Akademie věd. "Tento přechod zřejmě ukončí rázová vlna ve vzdálenosti nějakých 200-230 a. j. Avšak i potom bude gravitační sliv Slunce převládat, skončí ve vzdálenosti asi 50 tisíc a. j."
Dosah vlivu Slunce není vymezen tak přesně jako hranice států na Zemi. Jeho magnetické pole tvořené proudem elektricky nabitých částic, které vyvrhuje v podobě takzvaného slunečního větru, se neustále mění. Záleží na činnosti naší hvězdy. Proto oblast, kam tato magnetosféra sahá, se rozpíná a zase smršťuje.
Odborníci z Laboratoře proudového pohonu JPL v kalifornské Pasadeně, kteří přijímají signály z automatické sondy, zaregistrovali první náznaky vlivu mezihvězdného prostředí na ni už v únoru 2002. Nyní je tedy s definitivní platností potvrdili.
Zpáteční adresa Země
Na druhou polovinu sedmdesátých let plánovala americká NASA velkou cestu k většině vnějších planet naší soustavy. Nakonec se tato expedice rozpadla na dvě. Voyager 1, který startoval 5. září 1977, proletěl v březnu 1979 okolo Jupitera, přitom zkoumal i jeho měsíce - na Io našel činné sopky, na Kallistu krátery a rovněž objevil, že i tato planeta má prstence. O Saturnu, jeho měsících a prstencích odvysílal koncem roku 1980 unikátní informace. Voyager 2, vypuštěný už 20. srpna, si k těmto dvěma planetám přidal ještě průzkum Uranu a Neptunu včetně jejich měsíců.
Od začátku bylo jasné, že obě sondy zamíří do mezihvězdného prostoru - stejně jako předtím automaty Pioneer 10 a Pioneer 11. Proto NASA rozhodla, že je vybaví "zpátečními adresami Země", které budou dokonalejší, než měly Pioneery, na nichž byly jenom plakety.
Tým exobiologa a planetologa Carla Sagana vymyslel poselství na gramofonové měděné desce o průměru 30 centimetrů. Do hliníkového pouzdra vyleptali soustavu obrázků, které dávají potenciálním příjemcům instrukce k jejímu přehrání a znázorňují ještě další informace. Nejlepší svědectví o lidstvu podává deska nazvaná Zvuky Země. Její přehrání trvá dvě hodiny. Obsahuje hudbu několika klasiků i současných skladatelů, národní písničky několika zemí, džez i rokenrol. Mnoha zvuky promlouvá příroda a technika, které jsou zobrazeny na 115 fotografiích. Sami lidé se představují pozdravy v 55 jazycích. Česky promluvil československý zástupce v OSN: "Drazí přátelé, přejeme vám to nejlepší!" Kratší projevy namluvili americký prezident a generální tajemník OSN.
Jak dlouho v krutých podmínkách vesmíru tyto zprávy vydrží? Měděná deska by měla zůstat celá nejméně miliardu let.
Jaká je naděje, že nějaké vyspělé bytosti některý z těchto strojů zachytí a naši zprávu si přečtou? Prakticky žádná - autoři "zpáteční adresy" ji odhadovali na 1 : 100 trilionům. Třebaže to tedy vypadá jako zoufalá "lahvová pošta" v kosmickém vydání, přece jenom víme, že nejedna lahev s voláním trosečníků byla zachycena včas. Bohužel také nejedna nedošla. Jenže ten, kdo se poslat zprávu o svém osudu ani nepokusí a jenom odevzdaně vyhlíží loď na obzoru, ten má naději ještě mizivější. Jestli existují v kosmických dálavách technicky vyspělé civilizace, nevíme, jenom v to doufáme.
Výborná technika sedmdesátých let
Navzdory krutému kosmickému prostředí většina palubních přístrojů Voyageru 1 stále funguje. Předpokládá se, že obě sondy by měly vysílat údaje o sobě a svém okolí až do roku 2020, kdy všechny tři palubní plutoniové baterie už příliš zeslábnou. Mimochodem, americké ministerstvo energetiky upozornilo, že palubní baterie se velmi osvědčily -jsou nejdéle fungujícími zdroji tohoto typu.
Obsluha přijímacích stanic a zpracování údajů nejsou finančně příliš náročné - ročně stojí 4,2 milionu dolarů. Zato jsou náročné technicky -každý z automatů má vysílač o výkonu pouhých 23W, a když jeho signál doputuje do obřích antén radioteleskopů v Austrálii, Kalifornii a Španělsku, je dvacetmiliardkrát slabší než baterka v náramkových digitálních hodinkách. Spojení probíhá jednou týdně.
Voyager 2, který letí rychlostí 3,3 a. j. za rok po jiné dráze, se od nás vzdálil na 76 a. j. Do heliopauzy vstoupí za 3-4 roky.
Voyager 1 míří k souhvězdí Žirafy, které vidíme na severní obloze, k jejímu nejbližšímu členu, kterým je červený trpaslík, by měl dorazit -pokud se nerozpadne - v roce 40 272. Voyager 2 směřuje k souhvězdí Andromedy, kde se s první hvězdou setká přibližně ve stejné době.
Pioneera 10, který je rovněž kosmickým rekordmanem, vypnulo řídící středisko v Pasadeně v únoru 2003 - po 25 letech činnosti, kdy už sonda přestávala fungovat. Všechny tyto expedice předčily očekávání svých tvůrců a jsou jedinečným příkladem výkonů techniky sedmdesátých let minulého století.
Bylo jasné, že sonda zamíří do mezihvězdného prostoru. Proto ji NASA označila "zpáteční adresou Země".
Sonda by měla vysílat údaje až do roku 2020, kdy palubní plutoniové baterie už příliš zeslábnou.
1. června 2005
