Adamovská platí za velkou naději českého sportovního lezení. V roce 2020 získala na ME stříbro v obtížnosti, loni ve stejné disciplíně vyhrála závod Světového poháru.
O víkendu v Mnichově sice na pódium nedosáhla, v náročné konkurenci se však neztratila. A tentokrát nezaujala ani tolik v obtížnosti, jako v nedělním boulderingu, v němž skončila pátá v semifinále, načež stejnou příčku uhájila i ve finále.
„Už jen postup pro mě byl úspěch, bouldering totiž není moje hlavní disciplína. Pořád v něm mám velké rezervy, které se ukázaly i teď v závodě. Ale zase je super, že vím, že mám další věci, na kterých můžu pracovat,“ hodnotila.
Čtyřdenní maraton zakončený titulem. Ondra je mistrem Evropy v obtížnosti |
Ve finále dosáhla na jeden top a jednu zónu, což označila za solidní počin.
„Nechala jsem tam úplně všechno, víc jsem nemohla. Závodily jsme už čtvrtý den v kuse a jsem totálně vyčerpaná. Kdybych neměla strach z naskakovacích kroků, možná jsem se mohla na posledním boulderu dostat do zóny, ale jinak jsem ze sebe vymáčkla nejvíc. Já ráno myslela, že ani nevstanu z postele.“
V Mnichově ji totiž pobolívají prsty, na nichž má sedřenou kůži od častého uchopování úchytů na stěně. K tomu zlobí poraněné rameno. A ještě před cestou do Německa nejvíce strádala její psychika.
Však Adamovská po sobotním šestém místu z obtížnosti napsala na svůj Instagram, že je pyšná na výsledek, kterého dosáhla po sezoně plné zklamání a pochyb.
„Tahle sezona byla těžká,“ rozvedla svou situaci po nedělním finále boulderingu. „Vždycky jsem se cítila strašně dobře a ve formě, zalezla jsem dobře v kvalifikaci, ale semifinále jsem pokazila. Bylo to hodně hlavou, lezení je o hlavě tak ze šedesáti procent. Tak jsem ráda, že se to tady zlomilo. Už jsem cítila, že jsem na pokraji psychických sil. Ono je to náročné, když do toho dáváte všechno...“
K duševním problémům se navíc přidávaly i fyzické. Třeba omrzliny na prstech na nohou.
Nejužší světová špička, chválí Ondra českou naději, která začínala v kopačkách |
„Už se zlepšily, ale pořád nemůžu nosit velikost lezaček, jakou bych chtěla, mám je velké. Taky už jsem musela přestat se svým každodenním běháním, běhám tak třikrát týdně, což je dobře. Celkově mi tohle období dalo lekci, že jsem to přeháněla. Je smutné, že mě zastavilo vlastní tělo v neustálém přetrénovávání.“
Proto nyní svou běžeckou vášeň, kterou si čistila hlavu a naháněla kondici pro lezení, musela omezit. „Běhala jsem každý den, což asi škodilo všemu, když k tomu třikrát denně trénujete.“
Samotnému lezení propadla náhodou. Narodila se v Havířově a když rodiče hledali, jaký sport jí mají představit, padla volba právě na lezení. „V okolí totiž nebylo nic moc jiného, tak jsem v šesti letech začala chodit tam,“ vzpomíná.
 |
První tři roky se sportu věnovala jen jednou či dvakrát týdně. „A až potom jsem dostala první lezecké boty, do té doby jsem lezla v kopačkách s upilovanými kolíky, které mi vyrobil táta,“ líčí své začátky.
Nyní už patří mezi světovou elitu.
Díky pátému a šestému místu v Mnichově si zajistila účast ve středeční kombinaci obtížnosti a boulderingu, která se poleze i na olympijských hrách v Paříži za dva roky.
Velký sportovní svátek je pro Adamovskou hlavním cílem. A jak ukázal Mnichov, sloučení těchto dvou disciplín by jí mělo sedět.
