Takhle nabitý jste pokaždé?
Kdybych byl ve finále osmý, tak bych asi vypadal výrazně jinak. Ale teď je energie obrovská.
Máte už velkou sbírku světových i evropských zlatých medailí. Přesto, čím je tato výjimečná?
Já beru mnichovskou Evropu jako takové malé mistrovství světa. Lezení na obtížnost je disciplína, která mě zajímá, ve které se dobrá příprava a dobrý výkon rovná dobrému výsledku, zatímco bouldering bývá ruleta.
Čtyřdenní maraton zakončený titulem. Ondra je mistrem Evropy v obtížnosti |
Jak to myslíte?
Ze sobotního bronzu v boulderingu mám samozřejmě radost, ale zcela záměrně jsem se na něj nepřipravoval. A že jsem i bez přípravy třetí, je spíš o tom, že semifinále postavili pro mě, díky čemuž se do finále někteří favorité nedostali a bez nich bylo finále lehčí. Zatímco při lezení na obtížnost vím, že jsem porazil všechny, protože jsem na to měl.
Znásobuje vaši radost ze zlata i úžasná atmosféra, jaká v Mnichově panovala?
Byla skvělá, jde o asi jedno z nejlepších míst, které jsem kdy viděl. Těžko srovnávat s Chamonix nebo s halou Bercy, ale je to jedno z top pěti míst pro lezecké závody. Diváci jsou tady úžasní i proto, že Mnichov je lezecké město, do Alp je odtud kousek. Publikum je i vzdělané a ví, kdy je těžká pasáž, ve které se má povzbuzovat, a kdy naopak odpočíváme a je lepší být ticho.
Český lezec Adam Ondra těsně před pádem ve finále obtížnosti na multisportovním evropském šampionátu v Mnichově. Mezi dva chyty vlevo vrazil ruku, na malém stupu vpravo se marně snažil udržet nohu.
Diváci vám tedy hodně pomohli?
Určitě. Na skalách preferuju být sám, maximálně mě podporují kamarádi. Ale závody se dělají pro lidi a pro show, takže moje hlava je nastavená, že když se leze na závodech, diváci fandí a je bouřlivá atmosféra. A když naopak není, jako třeba na olympiádě v Tokiu, je to zvláštní.
Semifinále jste lezl odpoledne nedlouho před boji o medaile. Byl jste po něm unavený?
Bál jsem se, že pak budu ve finále mezi posledními. V semifinále se mi od začátku nelezlo dobře, cestu jsem si představoval jinak. Udělal jsem několik chyb, což mě trošku rozhodilo, dostal jsem se do nervozity, nebyl jsem v tom správném mentálním rozpoložení. Posledních deset kroků už jsem bojoval o holý život.
Krok nutný ke zlatu? Musel bych ho zkoušet snad týden, pousmál se Ondra |
Jak jste se tedy na finále chystal?
Lehl jsem si, dal jsem si šlofíčka, ale pořád jsem se cítil úplně strašně. Naštěstí jsem se postupně probouzel a hlavně mi pomohlo, když jsem na finálové prohlídce viděl, jaká cesta je. Tušil jsem, že by se mi mohla líbit, což mě nakoplo zpátky. A když už jsem šel na cestu, věřil jsem, že by to mohlo být dobré.
V čem bylo kritické místo, kde jste spadl?
Myslím, že pro mě i pro Luku (stříbrného Slovince Potočara) byl zásadní problém, že jsme už nemohli. Ale ten krok byl hodně náročný. Technicky jsme ho dělali správně, bylo myšleno jít do dalšího chytu pravou rukou. Dopředu jsem sice věděl, že to už neudělám, takže jsem takticky zvolil, že půjdu levou, aby se mi počítal aspoň další chyt. Jenže najednou to vyplo a byl jsem ve vzduchu. Což mě v první chvíli trošku mrzelo, protože jsem si myslel, že Jakob Schubert, který po mně finále uzavíral, spadne ve stejném místě a vyhraje díky lepšímu semifinále.
Což se ale nakonec nestalo.
Kdyby nedělal chyby, asi by se mu to povedlo. Ale rozhodla hlava, kdy se bál v jednom místě zariskovat. První půlku lezl suverénně, jenže bál se stoupnout na jeden dost nejistý stup, který nakonec vyřešil jinak, fyzičtěji a silověji. V tu chvíli začal hodně bojovat a já věřil, že by mi zlato mohlo vyjít.
Jaké je sledovat soupeře, když víte, že jeho pád vám přinese zlato?
Úplně strašné, nesnáším to. Proto vždycky preferuji semifinále vyhrát, abych byl tohohle ušetřen (smích) a lezl finále jako poslední. S Jakobem se známe strašně dlouho, myslím, že můžeme říct, že jsme kamarádi. Ale musím přiznat, že kdokoliv, kdo je závodník, tak soupeře v ten moment tlačí očima dolů.
Útočil na zlato, doplatil na pokusy. Ondra bere na ME bronz z boulderingu |
Na druhou stranu při prohlídce boulderů a cest probírají všichni závodníci možné varianty společně. Jaké poznatky si sdělujete a jaké ne?
Je možná nějaký trik, který si dovedu představit, že bych někomu neřekl, že si ho schovám pro sebe. Ale jinak je rozumné komunikovat cesty s ostatními.
Je dobré znát a slyšet jejich nápady? Protože občas mohou být lepší než vaše?
Kdybych se uzavřel jen do sebe, tak sice mám spoustu zkušeností, ale přesto mě nějaká věc třeba vůbec nenapadne. Po prohlídce mám vždycky nějakou jasnou představu, jak cestu polezu. Ale zároveň vím, že v určitém místě to možná takhle nepůjde a uvědomuji si, že spolulezec mi říkal, že tam poleze jinak. Já se pak z té jiné perspektivy třeba v půlsekundě rozhodnu, že radši polezu podle něj.
Ve čtvrtek vás v Mnichově ještě čeká kombinace obtížnosti a boulderingu. Jak plánujete zregenerovat?
Teď mám tři dny pauzu a Mnichov není až tak daleko, takže v pondělí ráno pojedu domů za rodinou a vracím se až za další dva dny těsně před kombinací. V domácím prostředí si odpočinu určitě lépe a zapomenu, že jsou nějaké závody. Pak si sem narychlo přijedu znovu zazávodit.
 |
Kombinace je nově dvoudílná, stejná bude i na hrách v Paříži. Zkuste popsat, jak se změnil její systém?
Osm nejlepších z boulderingu a z lezení na obtížnost postoupilo do kombinačního finále, ve kterém se polezou čtyři bouldery a jedna cesta. Pokud vylezete všechny bouldery na první pokus, máte 100 bodů, a pokud topujete cestu na obtížnost, máte jich také sto. Když vylezete jeden boulder, získáte 25 bodů, jestliže dva, tak padesát... U obtížnosti je to trochu složitější. Jestliže spadnete krok pod topem, máte pět bodů mínus, tedy 95 bodů, a tak se postupně váš zisk snižuje.
Líbí se vám taková změna hodnocení?
No... Já ten systém zase trochu kritizuji. Na olympiádě v Tokiu nebylo úplně šťastné, že se vynásoboval ranking umístění z jednotlivých disciplín. Teď se tedy naše federace snaží vymyslet opět nějaké novinky, jenže dělá tím velmi těžkou hlavu stavěčům. Když se jim vše povede postavit, bude to super, ale ono se to taky vůbec nemusí povést a finální výsledky potom v novém systému vůbec nemusí reflektovat, co se dělo na stěně.
